Harry S. Truman: Muž, který zachránil západní Evropu před komunismem

Vedle nutnosti převést „válečnou“ Ameriku, zejména její ekonomiku, na „mírovou“, čekal na Trumana v brzké době po skončení druhé světové války nevyhnutelný střet se stalinistickým Sovětským svazem v další, tzv. studené válce. Způsob, jakým všechny výzvy, jež před něj postavil Osud, zvládl, zaslouží mimořádné ocenění. Především západní Evropa má být „skromnému muži z Missouri“ za co vděčná; nebýt jeho, skončila by dost možná jako součást sovětského komunistického bloku.

Harry S. Truman (1884–1972) pocházel ze skromných poměrů. Z rodiny, která musela tvrdě bojovat o obživu. Dětství strávil nejprve v missourském Grandview a poté ve městě Independence a v Kansasu, odkud se v roce 1906 do Grandview vrátil a farmařil zde až do roku 1917, kdy vstoupil do Národní gardy a byl vyslán na bojiště Velké (první světové) války ve Francii.

Právě na frontě poprvé projevil osobní statečnost i velitelské schopnosti a seznámil se se synovcem schopného missourského bosse Demokratické strany Thomase Josepha Pendergasta, který jej později uvedl do politiky. A také s kontinentem, který o třicet let později, již jako prezident USA, zachrání před komunismem.

Po válce se kapitán Truman vrátil do Independence, oženil se s celoživotní láskou Bess Wallaceovou a začal se věnovat politice. V roce 1922 se stal soudcem v Jackson County (Missouri), v roce 1926 vyhrál volby o úřad předsedajícího soudce a o čtyři roky později tento post obhájil. 

V roce 1933 jej prezident Roosevelt jmenoval ředitelem federálního úřadu práce v Missouri a o rok později už byl „mladý Truman“ senátorem Kongresu, kde si rychle získal respekt jako člen důležitých výborů (včetně rozpočtového) i jako politik bojující proti „nemorálním praktikám wallstreetských finančníků a právníků“. V roce 1940 byl bez problémů znovuzvolen a mohl pomýšlet na další vzestup.

Druhá světová válka Trumanově kariéře prospěla. V době jeho znovuzvolení do Senátu (listopad 1940) se již ostatně v Evropě válčilo a militaristické Japonsko se netajilo tím, že Spojené státy představují hlavní překážku jeho mocenského nástupu v Tichomoří. Útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 a následné vyhlášení války ze strany Německa a Itálie pak USA do „boje o přežití“ skutečně uvrhly.

Skutečnost, že si Franklin D. Roosevelt v roce 1944 zvolil pro své poslední období v Bílém domě za viceprezidenta právě Harryho Trumana, vypovídalo o rostoucím respektu dotyčného i o tom, že jej nemocný „velký šéf“ nevnímal jako potenciální ohrožení v době, kdy bylo zjevné, že bude mít na vykonávání prezidentských povinností stále méně sil. 

Vítězství dvojice Roosevelt–Truman ve volbách v listopadu 1944 nad republikánskými vyzývateli Thomasem E. Deweyem a Johnem W. Brickerem učinilo ze senátora z Missouri „druhého muže“ v zemi a po Rooseveltově smrti v dubnu 1945, v rekordní době od zvolení, nakonec i prezidenta Spojených států amerických.

První velkou zkouškou pro prezidenta Trumana bylo jednání tzv. Velké trojky na konferenci v Postupimi v létě 1945, která však více méně „pouze“ potvrdila dohody předjednané mezi spojenci v Teheránu na konci roku 1943, a hlavně na Jaltě na počátku roku 1945.

Takřka vzápětí projevil Truman velkou politickou odvahu, když vydal rozkaz k použití atomových bomb proti Hirošimě a Nagasaki, čímž rozhodným způsobem přispěl k porážce a následné kapitulaci Japonska. Toto nesnadné rozhodnutí, za které jej po válce účelově a pokrytecky kritizovala (a ostatně dodnes kritizuje) levice na celém světě, i vysoké počty obětí v obou městech, ale současně zachránily životy mnoha amerických i japonských vojáků (a civilistů), kteří by jinak padli při dobývání hlavních japonských ostrovů.

Truman tímto krokem (jenž byl již současně i jasným „vzkazem Moskvě“) navíc ukázal, že USA umí postupovat velmi tvrdě, pokládají-li to za nutné. A že on sám ani v náznaku nesdílí pošetilé iluze, jež měl jeho předchůdce o sovětském diktátorovi Stalinovi.

O tom, že Harry Truman je zcela suverénním prezidentem – a nikoli pouze „pokračovatelem“ Franklina D. Roosevelta, jakkoli nanejvýš pečlivě dbal na odkaz jeho „Nového údělu“ (New Deal) –, vypovídal způsob, jakým si počínal doma i na mezinárodněpolitické scéně.

V oblasti domácí politiky bylo nadmíru důležité, že jeho vláda zvládla složitý přechod z válečné ekonomiky na mírovou, stejně jako že se zasloužila o ustavení klíčových vládních institucí, jež jsou od té doby nedílnou součástí americké politiky: Ministerstva obrany (National Military Establishment, později přejmenované na Department of Defense), Rady národní bezpečnosti (National Security Counsil; NSC) a Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Service; CIA).

Vyhlášení tzv. Trumanovy doktríny (Truman Doctrine) v březnu 1947 na pomoc Řecku a Turecku, jež se zanedlouho změnila v obecnou „doktrínu zadržování komunismu“, příprava a zahájení Marshallova plánu na pomoc válkou zdevastované Evropě (European Recovery Program; ERP) v letech 1947 a 1948 a rozhodující podíl americké vlády na vzniku Severoatlantické aliance (North Atlantic Treaty Organization; NATO) v roce 1949 svědčily, stejně jako zásadní pomoc při vzniku státu Izrael (1948–1949), o tom, že v čele Spojených států stojí politik, který pozoruhodně rychle dozrál ve státníka vědomého si nadmíru dobře odpovědnosti za svoji zemi i za velkou část demokratického světa, především za válkou zdevastovanou Evropu.

Truman byl odhodlán chránit západní Evropu před expanzivním sovětským komunismem i po vítězství nad republikánským vyzývatelem Thomasem E. Deweyem na podzim 1948. Bylo tomu tak navzdory diplomatické porážce v Číně (na podzim 1949 zde pro sebe „urvali moc“ komunisté v čele s Maem Ce-tungem) i poté, co v červnu 1950 propukla v Koreji válka, když se komunistický vůdce severní části země Kim Ir-Sen pokusil sjednotit poloostrov pod svým vedením, což USA nemohly a nesměly připustit.

Trumanovo odhodlání udržet západní Evropu svobodnou je o to „ocenění hodnější“, že to neměl snadné ani na vnitropolitické americké scéně, kde se snažil prosadit svůj program inspirovaný Rooseveltem a nazvaný „Spravedlivý úděl“ (Fair Deal), v čemž mu ovšem komplikovali život jak opoziční republikáni ovládající Kongres, tak i wisconsinský senátor Joseph McCarthy, který rozpoutal štvanici na všechny skutečné i údajné sovětské špióny, komunisty a jejich sympatizanty (tzv. mccarthyismus) – přičemž obviňoval i hlavu státu, že si v boji proti „rudé hrozbě“ doma a v zahraničí nepočíná nedostatečně tvrdě.

Pro státníky i obyvatele západní Evropy bylo, jak jsem již naznačil, nejpodstatnější to, že na „starém kontinentě“ Truman neustoupil Moskvě ani o krok. Tzv. železnou oponu (Iron Curtain) sice jako výsledek druhé světové války respektoval (nemohl ostatně jinak, nechtěl-li rozpoutat třetí světovou válku), zároveň ale prokázal „totální neústupnost“ před jakýmkoli tlakem. 

Dokonalým dokladem tohoto postoje byla tzv. první berlínská krize z let 1948–1949. Poté, co Sověti ve snaze zabránit sjednocení západních okupačních zón v demokratické Německo (budoucí Spolkovou republiku) uzavřeli na jaře 1948 všechny přístupové cesty do západního Berlína, zvolil Trumanův Bílý dům jako reakci otevření tzv. „leteckého mostu“ do zablokované části města. 

Letecký most navzdory Stalinovým počátečním posměškům fungoval výtečně a na jaře 1949 potupení Sověti na blokádu rezignovali. Vznik již uvedené SRN na podzim 1949 ukázal, že Trumanova doktrína funguje nejen v teorii, ale i praxi.

To samé platilo i o už rovněž zmíněném Marshallově plánu (1948–1952), který postavil západní Evropu ekonomicky na nohy a fakticky eliminoval (vzhledem k rychlému růstu národních ekonomik a růstu životní úrovně) podporu komunistům, kteří snili o připojení této části Evropy k rodícímu se „východnímu bloku“. Naprosto klíčové bylo ovšem ustavení Severoatlantické aliance, jejímž prostřednictvím rozevřely USA nad západní Evropou pomyslný „jaderný deštník“, učinily ji tak fakticky nedotknutelnou, pokud jde o další možnou sovětskou expanzi a poskytly jejím obyvatelům čtyřicet let bezprecedentního bezpečí a stejně tak bezprecedentní prosperity. Obyvatelé té části Evropy, jež se nacházela na východ od železné opony, včetně komunistického Československa, mohli k evropskému Západu, k jeho demokracii, politické svobodě a životní úrovni jenom smutně vzhlížet.

Západní Evropa zkrátka Trumanovi vděčí věru za mnoho. Jeho předchůdce Franklin D. Roosevelt pro Ameriku i pro Evropu vyhrál největší válku všech dob, on sám pak zajistil, že alespoň západní Evropa, když už ne celý kontinent, mohla z tohoto vítězství těžit. Jak s tímto „dědictvím“ nakládá dnes, kdy je Harry Truman již více než padesát let po smrti, je, bohužel, v nemalé míře zneklidňující, což by ovšem bylo na jiný, mnohem méně optimistický text, než je tento.

Když Truman v lednu 1953 nejvyšší úřad opouštěl, želel toho jen málokdo. S postupem času však bylo (a je) stále zřejmější, že patřil k vůbec nejlepším americkým prezidentům nejen v období 20. a 21. století. 

Jeho morální integrita, smysl pro čest a pro „fair play“, jeho odvaha, pracovitost i koncepční uvažování jej učinily „velkým“, třebaže mu jeho skromnost nedovolovala o takových věcech uvažovat. Pomyslná laťka, kterou během téměř osmi let ve funkci nastavil svým nástupcům, visela tak vysoko, že i pro ty nejkvalitnější z nich bylo (a je) velmi těžké se k ní jen přiblížit.