Henry Kissinger. Legenda světové politiky a diplomacie, bývalý státní tajemník a poradce pro otázky národní bezpečnosti dvou amerických prezidentů. A také harvardský profesor, prominentní intelektuál nebo autor vynikajících memoárů i rozsáhlých publikací z dějin diplomacie. Právě slaví sto let a jeho zatím poslední dílo, strhující monografie o politických vůdcích a jejich umění dokládá, že neztratil nic ze svých kvalit a schopností.
Narodil se právě před sto lety jako Heinz Alfred Kissinger v bavorském Fürthu – a koho by tenkrát napadlo, že ho jednou budou znát coby „Henryho“ na celém světě, i bez příjmení. Naneštěstí se tak stalo v květnu 1923, pouhých deset let předtím než Výmarskou republiku, zmítanou politickým zmatky i ekonomickou nestabilitou, zničil vůdce německých nacistů Adolf Hitler, který následně začal budovat totalitní režim, chystající se na válku a genocidu židovského národa, k němuž rodina kluka Heinze Alfreda patřila.
V roce 1938, tedy za pověstných pět minut dvanáct, rodina opustila Německo a usadila se ve Spojených státech, konkrétně v New Yorku, kde Henry vystudoval střední školu. Za druhé světové války absolvoval službu v americké armádě, poprvé se oženil a hlavně vystudoval na nejlepší univerzitě na světě, na Harvardu, kde následně přednášel coby profesor mezinárodních vztahů.
Pak už šlo všechno rychle – jste-li respektovaným harvardským vědcem a kantorem, čeká vás téměř jistě hezká kariéra. Na uprchlíka před Hitlerem a s mizerným přízvukem to byl už tehdy závratný úspěch.
Opravdu velký příběh ale přitom sotva začínal. Nejprve přišlo přátelství s Nelsonem A. Rockefellerem z proslulé bankéřské a podnikatelské rodiny, jenž byl guvernérem státu New York. Kissinger se stal jeho zahraničněpolitickým poradcem. Po šokujícím vítězství Richarda M. Nixona v prezidentských volbách na podzim 1968 pak přišla pro Kissingera podobně šokující nabídka: třebaže harvardští „donové“ (a intelektuálové z univerzit z břečťanové ligy obecně) stáli vesměs na proti-nixonovské straně, přijal ministerský post v jeho vládě, konkrétně funkci poradce pro otázky národní bezpečnosti, a po Nixonově znovuzvolení v roce 1972 i post ministra zahraničních věcí.
Legenda jménem Henry
„Doktor Kissinger“, jak se mu začalo říkat, se prakticky okamžitě po nástupu do funkce stal hvězdou Nixonovy vlády. Bylo tomu tak proto, že byl společně s prezidentem faktickým (spolu)tvůrcem americké zahraniční politiky (včetně tzv. politiky détente, usmiřování se Sovětským svazem, navazování „nových vztahů“ s komunistickou Čínou, řešení krize na Blízkém východě atd.). Ministr zahraničních věcí William P. Rogers (než jeho funkci převzal právě Kissinger) byl zcela zatlačen do pozadí.
Aktivní, div ne aktivistický výkon úřadu a kromobyčejné diplomatické schopnosti (o nichž si ale například Ronald W. Reagan nemyslel vůbec nic pěkného, stejně jako o výše zmíněné politice détente – naopak, zcela ji zlikvidoval jako „politiku jdoucí proti zájmům země“) ale byly jen jedním důvodem Kissingerovy mimořádné popularity. Ano, popularity.
Poradce pro otázky národní bezpečnosti a ministr zahraničí byl opravdu neobyčejně populární, zejména v intelektuálních kruzích. De facto se jednalo o globální politickou hvězdu; politikové, akademici a celebrity ze světa sportu i showbyznysu, nemluvě o velkých podnikatelích – ti všichni toužili po setkání a po večeři s „Henrym“ a byli ochotni udělat „cokoli“, aby ji získali.
Moc hezky o tom vypovídá například známá scéna z romantické komedie režiséra Billyho Wildera s názvem Avanti (česky „Nebožtíci přejí lásce“; 1972), kde hlavní hrdina, velký podnikatel Wendell Armbruster, Jr., vysvětluje šéfovi hotelu na ostrově Ischia v Neapolském zálivu, proč rodina nemůže odložit plánovaný pohřeb otce, pro jehož tělo si do Itálie přijel („Bílý dům posílá doktora Kissingera a vy po mně chcete, abych to odložil! Nesmysl!“)… Wilderův snímek není zdaleka jediným tohoto typu; „Henry“ se stal zkrátka mužem, jehož jméno vešlo – v globálním měřítku – do obecného povědomí a už v něm zůstalo.
Přirozeně to bylo dáno i Kissingerovou schopností sebeprezentace – a také mimořádnou kvalitou knih, které psal, ať už se jednalo o obsáhlé třídílné vzpomínky na časy, jež strávil v blízkosti dvou prezidentů – „Roky v Bílém domě“ (The White House Years; 1979), „Bouřlivé roky“ (Years of Upheaval; 1982) a „Roky obnovy“ (Years of Renewal; 1999), anebo o akademická díla věnovaná mezinárodním vztahům, jejichž profesorem ostatně dlouhá léta byl. Nejslavnější jsou bezesporu „Dějiny diplomacie“ (Diplomacy; 1994), známé i v České republice.
