KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Zítra, tedy 3. února, uplyne rovných sto let od úmrtí amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (*1856–✝1924; v čele USA v letech 1913–1921), jedné z nejvýraznějších osobností, které kdy vládly v Bílém domě. Právě za jeho vlády vstoupily Spojené státy nejen do Velké (první světové) války (1914/17–1918), ale i – symbolicky – do 20. století. My si dnes nicméně nebudeme povídat o Wilsonově éře, nýbrž o jeho zásadním podílu na založení Společnosti národů, jež byla předchůdkyní dnešní Organizace spojených národů. Vzhledem k tomu, kolik kontroverzí tato instituce v současné době vzbuzuje, se jí „podíváme na zoubek“ rovněž a blíže.
Prezident zakladatel a „jeho“ Společnost národů
Woodrow Wilson byl první americký prezident, jehož politický odkaz žil – díky zásadnímu příspěvku USA k vítězství tzv. dohodových mocností v první světové válce – v některých evropských zemích i dlouho poté, co zemřel.
Například pražské Hlavní nádraží neslo v letech 1919–1940 a 1945–1953 jeho jméno jako vyjádření vděčnosti za to, že přispěl ke vzniku tzv. první republiky namísto zachování bývalého rakousko-uherského mocnářství; někteří příslušníci starších generací, naše babičky a naši dědečkové, ostatně dodnes říkají, že přijeli do Prahy na „Wilsoňák“.
Wilsonova domácí i zahraniční politika byla – stejně jako jeho osobnost – zvláštní směsicí politického idealismu, pokud jde o jeho cíle a představy, a často téměř cynického pragmatismu, s jehož pomocí chtěl těchto cílů dosáhnout.
Jakkoli nebyl v tomto ohledu mezi americkými prezidenty 20. (a vlastně 21.) století žádnou výjimkou, je právě tato skutečnost jednou ze „skvrn“ na tváři státníka, jenž chtěl „autenticky“ změnit svoji zemi i Evropu a svět k lepšímu a mohl se díky tomu stát opravdu „velkým“.
Skutečnost, reálné výsledky Wilsonovy politické práce, ovšem byla doma i v zahraničí mnohem rozporuplnější, což platí i o jeho nejslavnějším „dítěti“ – meziválečné Společnosti národů (anglicky League of Nations; francouzsky Société des Nations).
Již sám fakt, že na domácí politické scéně nedokázal Wilson prosadit ratifikaci vstupu USA do této organizace, jež měla mimo jiné prosazovat „otevřenou“, nikoli „zákulisní“ diplomacii, celosvětové odzbrojení, globální mír atd., svědčí o mnohém, stejně jako reálné fungování společnosti.
Jeden z hlavních problémů poválečné éry spočíval v tom, že Evropu a svět chtěl napravovat idealistický snílek, který o ní/o něm příliš mnoho nevěděl a své evropské partnery, například britského premiéra Davida Lloyda George či francouzského ministerského předsedu Georgese Clemenceaua, přiváděl svými neznalostmi, svojí nezkušeností a naivitou – s nadsázkou řečeno – k šílenství.
Za finálním neúspěchem (či krachem) Wilsonovy Společnosti národů stálo to, že byla „ušita na dobré časy“, jakými byla zejména druhá polovina dvacátých let.
Když na přelomu desetiletí zemřeli spolutvůrci usmíření Německa a Francie po první světové válce (německý ministr zahraničí Gustav Stresemann a jeho francouzský kolega Aristide Briand) a když prakticky současně propukla za oceánem Velká hospodářská krize (Great Depression), jež se krátce nato rozšířila i do Evropy, začalo se nad Společností národů smrákat.
Následný odchod hitlerovského Německa, fašistické Itálie a šintoistického Japonska z této společnosti, stejně jako její neschopnost ukončit italskou agresi v Etiopii (1935–1936) či španělskou občanskou válku (1936–1939) a rozpoutání druhé světové války, to jen potvrdily.
V dramatické první polovině čtyřicátých letech, kdy Evropu a vlastně celý svět sužovaly „vichry války“ (The Winds of War; 1983), jak zní název slavného amerického televizního seriálu z osmdesátých let minulého století, zbyla na „Wilsonovu“ meziválečnou Společnost národů jen poněkud posmutnělá, sentimentální vzpomínka.
O nadějích, které vyvolávala, vypovídá to, že pro ni nacházeli ještě dlouho po jejím zániku pochopení nejen pravicoví, ale i levicoví publicisté a historikové – byť éru, kdy fungovala nejlépe, jinak pohrdavě označovali za „éru buržoazního pacifismu“. Odsoudit ušlechtilé plány a projekty společnosti totiž nebylo, mělo-li to být přesvědčivé, nijak snadné, ba právě naopak.
Druhá světová válka, mír a nový začátek: OSN
Druhá světová válka (1939–1945) zničila „starý svět“ se vším všudy, včetně Společnosti národů. Ta navíc získala, jak jsem již naznačil, už na konci třicátých let – do jisté míry oprávněně, pověst instituce, která ve svých cílech fatálně selhala.
Toto hodnocení sice nebylo úplně spravedlivé (každá instituce může dělat jen to, k čemu je „vybavena“ a k čemu má reálné možnosti), ale zato poměrně hluboce zakořeněné.
Proto nebylo divu, že se lídři západního světa – americký prezident Franklin D. Roosevelt (v Bílém domě v letech 1933–1946), jeho nástupce Harry S. Truman (1945–1953) a britský premiér Winston S. Churchill (v čele vlády v letech 1940–1945 a poté 1951–1955) rozhodli „neresuscitovat“ ji, ale vytvořit místo ní efektivnější nástupkyni.
Po řadě bilaterálních i multilaterálních jednáních nakonec byla v říjnu 1945 v americkém San Francisku založena Organizace spojených národů (The United Nations; UN), jejímž hlavním cílem bylo a je přispívat k mírovému soužití států z celého světa.
Mezi jednapadesáti zakládajícími členskými státy bylo Československo, Benešova tzv. třetí republika, jejíž vývoj ale pozvolna spěl ke komunistickému převratu z počátku roku 1948.
Klíčovými orgány OSN jsou dodnes Valné shromáždění, na němž patří každému členskému státu jeden hlas a jež se vyjadřuje prakticky ke všem vážnějším problémům ve světě, a především Rada bezpečnosti.
