V Británii je čas na politickou změnu. Proč labouristé vyhrají volby do parlamentu

Konzervativci, kteří v Británii vládnou od roku 2010, tedy čtrnáctý a od května patnáctý rok, jsou zjevně, řečeno s Jeanem-Lukem Godardem, u konce s dechem. 

Když v roce 2010 nastupoval do Downing Street po unaveném „novém labouristovi“ (třebaže se k této značce zase až tak nehlásil) Gordonu Brownovi „konzervativec nového tisíciletí“ David Cameron, mimochodem dnešní ministr zahraničních věcí (což dokonale ilustruje personální vyprázdněnost a bezradnost strany), vypadalo to pro ně, tedy pro torye, skvěle. 

Cameron měl velké ambice, tah na branku, po vzoru Tonyho Blaira navíc posunul stranu více do středu politického spektra, vyhrál referendum o zachování většinového volebního systému i za udržení Skotska ve Spojeném království a vše nasvědčovalo tomu, že by mohl být „novou Thatcherovou“.

Jenže ouha! Ve snaze udržet početné toryovské euroskeptiky loajální před volbami v roce 2015, slíbil jim David Cameron, že v případě vítězství vypíše referendum o setrvání Velké Británie v Evropské unii, s níž měl on sám i nemalá část jeho strany řadu sporů a těžkostí. 

Jak referendum dopadlo, všichni dobře víme, stejně jako to, že výsledný brexit znamenal konec Camerona, který kampaň ze „Remain“ silně podcenil, jako premiéra i jako vůdce toryů. 

Následující tři roky, kdy po něm stranu i kabinet řídila nepříliš schopná Theresa Mayová, politička bez špetky invence a přesvědčivosti, o totální absenci leadershipu nemluvě, to s toryi naopak dobře nevypadalo. 

Pak pro sebe ale moc urval bývalý londýnský starosta Boris Johnson, dovedl brexit do úspěšného konce, k tomu, jak jsem už řekl, drtivě vyhrál volby na konci roku 2019 a zajistil konzervativcům na pět let pohodlnou většinu v Dolní sněmovně i relativně klidné vládnutí.

Skandály z doby covidové pandemie a chaotický způsob vládnutí ale zlomily na jaře 2022 Borisu Johnsonovi (který, mimochodem, nikdy neprohrál žádné volby, jichž se účastnil) vaz a od té doby to jde s toryi od deseti k pěti. 

Jeho nástupkyně Liz Trussová se udržela v čele kabinetu i strany pouhých devětačtyřicet dní, což je britský smutný rekord. Rishi Sunak, jenž ji nahradil v říjnu 2022, je mimo jakoukoli pochybnost inteligentní a schopný muž, děravou bárku s názvem Conservative Party, která voliče odpuzuje a unavuje už jen proto, že vládne velmi dlouho, ale zjevně zachránit nedokáže.

Kompetentnost a serióznost totiž v politice není, ať se nám to líbí nebo ne, zdaleka všechno; to, co Sunak zoufale postrádá, je Johnsonovo téměř živočišné charisma a schopnost přesvědčit lidi/voliče, že je lídrem, za kterým by měli pro své dobro i pro dobro své země jít. Právě proto ho letos či na počátku příštího roku čeká historická porážka, kterou si sice nezaslouží, ale co se dá dělat.

Současný šéf Labour Party, Keir Starmer, je ještě mnohem větší suchar než Rishi Sunak. Jedná se o v zásadě konzervativního (nikoli politicky, samozřejmě), solidního právníka s pověstí (relativního) „slušňáka“, který, zaplať bůh, doslova vymetl z vedení strany lidi spojené s bývalým radikálním šéfem Jeremym Corbynem (jenž mentálně ustrnul v levicových názorech ze sedmdesátých let minulého století a jenž nebyl sto distancovat se od svých přátel z Hamásu a Hizaballáhu ani po masakrech ze 7. října loňského roku v Izraeli, viz jeho neschopnost odpovědět na nesčetněkrát opakovanou otázku, zda Hamás je či není teroristická organizace) a který naopak spolupracuje s několika lidmi z pro labouristy legendárně úspěšné Blairovy éry (1997–2007).

Starmerovou hlavní strategií i taktikou zjevně je kritizovat tvrdě, ale slušně vládu „v mezích zákona“ a pokud možno nepřicházet s žádnými kontroverzními nápady a tématy, které by mohly u veřejnosti vyvolat nelibost a nevoli.

Vzhledem k tomu, v jakém stavu Konzervativní strana je a jak si stojí u voličů, to labouristům v pohodě stačí k více než dvacetiprocentnímu náskoku nad toryi, kteří by nyní v House of Commons, tj. v Dolní sněmovně, přišli o více než dvě stě mandátů.

Pokud se do podzimu či do ledna nestane něco skutečně mimořádného, bude za rok touto dobou Starmer novým britským ministerským předsedou.

Kromě marasmu, v němž se dnes konzervativci utápějí, mluví pro vítězství labouristů v nadcházejících volbách i „lekce“ z moderní britské historie. 

Podíváme-li se na britské poválečné dějiny, zjistíme, že se toryové a labouristé střídají u moci celkem pravidelně, až na výjimky po delších obdobích, kdy bývá změna „na pořadu dne“ už jen proto, že je vládní strana u voličů, s prominutím za to slovo, „okoukaná“, takže nezřídka ani nezáleží na tom, jak dobře či špatně si reálně vede.

A jak tomu bylo od roku 1945 konkrétně? V letech 1945–1951, v tzv. „letech nouze a strádání“ (Austerity Years), vládli zemi labouristé v čele s Clementem Attleem. Po nich pak od roku 1951 do roku 1964 stáli v čele země konzervativci (v premiérské funkci se vystřídali Winston Churchill 1951–1955, Anthony Eden 1955–1957, Harold Macmillan 1957–1963 a Alec Douglas-Home 1963–1964). 

Následně se, na prahu „Swinging Sixties“, do Downing Street vrátili labouristé, konkrétně „Beatle Prime Minister“ Harold Wilson (1964–1970), jehož sice na čtyři roky nahradil šéf toryů Edward Heath (1970–1974), ale který se následně do premiérské funkce vrátil (1974–1976) a poté ji předal svému spolustraníkovi Jamesu Callaghanovi (1976–1979). 

Po něm už přišla dlouhá konzervativní éra Margaret Thatcherové (1979–1990) a Johna Majora (1990–1997), již v roce 1997 ukončili až „kluci“ z New Labour – Tony Blair (1997–2007) a Gordon Brown (2007–2010). 

Od jeho porážky v roce 2010 pak vládli a vládnou znovu toryové – David Cameron (2010–2016), Theresa Mayová (2016–2019), Boris Johnson (2019–2022), Liz Trussová (2022) a nyní Rishi Sunak (od roku 2022).

Již jen z tohoto stručného přehledu jasně vyplývá, že čtrnáct, téměř patnáct let vlády jedné strany je „na hraně“ toho, co jsou britští voliči a britské voličky dlouhodobě schopni/schopny snést, znovu, jak už bylo řečeno, bez ohledu na kvalitu vlády. 

Rishimu Sunakovi na straně jedné a Keiru Starmerovi na straně druhé se to tak říkajíc ošklivě, respektive pěkně sešlo. Změna ve vládě je zkrátka nevyhnutelná z celé řady důvodů, a v zásadě s tím nejde – z pohledu konzervativců – vůbec nic dělat. Otázka nezní, zda s labouristy prohrají, nýbrž jak moc potupně prohrají. To je celé.

Jinou otázkou, jež se v souvislosti s předpokládaným vítězstvím labouristů ve volbách do parlamentu logicky nabízí, je, jak (a jak dlouho) bude Keir Starmer z Downing Street 10 ostrovnímu státu vládnout. Odpověď na tuto otázku je samozřejmě mnohem těžší.

Jak Starmera v posledních letech sleduji, není to v žádném případě „johnsonovský střelec“, spíše „majorovský“ či „brownovský“ stratég a taktik, nade vše opatrný, tak trochu bez tváře, bez chuti a bez zápachu, mohu-li to tak říct. 

V opozici proti rozbitým a zdiskreditovaným toryům to dnes bohatě stačí, do vlády ale budou labouristé potřebovat politiky (nejen ministry), kteří budou schopni řídit slušně stát, a kteří budou pro veřejnost přitažliví a zajímaví. Taková už prostě je dnešní doba, nekritizuji, jen konstatuji. Sleduji-li labouristickou stínovou vládu, musím říct, že muže a ženy, kteří/které by splňovali/splňovaly obě kritéria, nevidím, premiéra nevyjímaje.

Především z tohoto důvodu bych si vsadil, že tentokrát labouristická éra nepotrvá v Británii příliš dlouho. Má to ovšem jednu důležitou podmínku: Konzervativní strana musí projít zásadní rekonstrukcí či spíše resuscitací a musí se alespoň zčásti vrátit k tomu, co má v názvu, tj. k politickému a ekonomickému konzervatismu.

Obrat doleva, se kterým začal již David Cameron a který výrazně pokročil za vlády Borise Johnsona (navzdory jeho tvrzením, že je „klasický one-nation-tory“), nakonec úspěch nepřinesl a ani nepřinese, od toho tu jsou a vždy budou labouristé, případně liberální demokraté. Tak si na to všechno počkejme a uvidíme.