Když jsem psal v minulém týdnu pro INFO.CZ text s názvem „Bez vize a bez budoucnosti? Evropským velmocím schází politici s odvahou a odhodláním, naděje tady ale je“, ani v náznaku mě nenapadlo, kolik zpráv, mailů, poznámek atd. od čtenářů se mi sejde v poště, stejně jako to, kolik čtenářů mi bude psát, zda bych se za osobnostmi, za politiky státníky, kteří onou politickou odvahou disponovali, neohlédl podrobněji. Na dnešek jsem proto připravil alespoň stručný přehled osobností, jež byly ve výše uvedeném smyslu inspirativní, jež ovlivňovaly dění ve svých zemích, v Evropě i ve světě a to, jaký byl, respektive je jejich politický odkaz. Následně jej pak po dohodě s vedením redakce „přetavíme“ v seriál, v němž se jim budu věnovat podrobněji.
Roosevelt a Churchill
Ponecháme-li stranou starší historická období a začneme-li v časech, kdy se rodil současný svět, v časech druhé světové války (1939–1945), udávaly tehdy tón, smím-li to tak říct, skutečně mimořádné osobnosti.
Na jedné straně to byli největší gauneři a zločinci moderních světových dějin, jakkoli tehdy stáli na opačné straně a jakkoli se střetli v epochálním „souboji titánů“ – Adolf Hitler a Josif Vissarionovič Stalin, kteří uvrhli svět na samotný pokraj apokalypsy a pro mnohé až za něj.
Na druhé straně pak stáli skuteční zachránci, doslova spasitelé (nejen západní křesťanské) civilizace, vůdci dvou anglosaských národů – americký prezident Franklin Delano Roosevelt (v Bílém domě v letech 1933–1945) a britský premiér Winston Leonard Spencer Churchill (ministerským předsedou v letech 1940–1945 a 1951–1955); právě jim se v chystaném seriálu pro INFO.CZ budu podrobněji věnovat jako prvním.
K oběma mužům lze mít spousty různých, do značné míry oprávněných výhrad. Jedno jim ale nemůže upřít, je-li jen trochu příčetný, ani ten nejkritičtější historik či novinář. V časech bezprecedentního ohrožení západní civilizace, jejíž součástí byla, aby bylo jasno, tehdy i naše země, sebrali veškerou politickou sílu, kterou disponovali, veškerý svůj politický um a podporu, již byli schopni ve svých zemích mobilizovat, a rozbili německý nacismus, italský fašismus a militantní japonský šintoismus na padrť.
Že se přitom dopustili chyb a omylů (Rooseveltovo „okouzlení“ Stalinem a neschopnost prohlédnout jeho dalekosáhlé záměry, jejichž důsledkem bylo zotročení velké části starého kontinentu, nebo Churchillovo umanuté lpění na udržení britského impéria, odsouzeného nemilosrdnými dějinami tak jako tak k zániku), je, jak jsem už naznačil, pochopitelné; chyb se ostatně dopouští každý, kdo něco dělá.
Navzdory těmto chybám ale právě tito anglosaští státníci svět nejenže zachránili, a to navzdory protivenství, nezájmu, sobeckosti a nepochopení jiných, často vlivných politických figur (jako příklad lze uvést americké izolacionisty či britské appeasery, které porazit bylo mnohem, mnohem těžší, než se dnes zdá, a vůbec ne samozřejmé), ale zároveň (spolu)vytvořili svět nový, svět, který si v „nejtemnějších hodinách a časech“ vysnili, svět, na jehož (díky nim) pevných základech stojí i ten dnešní.
Vůle a statečnost těchto mužů, jejich vize svobodné demokratické společnosti a slušné mezinárodní spolupráce, odmítající nátlak a diktát, byly tím nejlepším odkazem, jakého se nám všem po druhé světové válce dostalo. Úcta a vděčnost jsou proto více než na místě.
