Víme to jistě, i když volební výsledky ještě nejsou zveřejněny.
„Babiše, koho jinýho?“ vykřikl v pátek večer mladý Rom Jan Brejcha, když na mosteckém sídlišti Chanov vstupoval do budovy školy, kde je volební místnost. Odpověď nebyla naučená, byla intuitivní. Vyklouzla z něho stejně lehce, jako když si nasazuje na hlavu čepici kšiltem obráceně.
Andrej Babiš je romský polobůh a obdiv k němu v Chanově doslova fyzicky cítíte na každém kroku.
„Tak kdo vede?“ ptá se desetiletá blonďatá holčička, když si jdu koupit colu do místního koloniálu. „Tady asi Babiš,“ odpovím a pak s úžasem sleduji, jak dívka se svými třemi kamarádkami (tentokrát s havraními vlasy) začne tančit u velké louže před chodníkem a radostí metají hvězdy.
Křtiny i Jezulátko, vše se počítá
Babiš, Babiš, Babiš, potom komunistka Konečná a pak zase Babiš, Babiš a Babiš. Zatímco mnohé politické strany hlásají z vyšších pater akademický progresivismus, ze sociálních sítí káží rovnost a ve své ultra korektní rétorice nečiní mezi lidmi rozdíl, do přízemí lidské společnosti, které obývají společenské, kulturní a etnické menšiny (především Romové) málokdy sestoupí. A pokud mezi lidi vstoupí a Romům skutečně pomáhají, tak z neuchopitelných důvodů jejich přízeň ve volbách nezískají.
Zato Andreji Babišovi stačí zatančit na romských křtinách v Hruškové u Sokolova nebo se pomodlit u sošky Pražského Jezulátka a pro silně rodině a nábožensky založené Romy je to jasný signál, komu dát hlas. Babiš surfuje na správně vybrané emoční vlně a i do budoucna tak může počítat s hlasy české čtvrtmilionové komunity – pokud ta ovšem někdy přijde k volbám v množství větším než malém.
Piráti, Zelení nebo jiní aktivisté v Chanově a v dalších romských komunitách nezískají téměř žádný hlas. Prostě proto, že nemluví správnou řečí, myšleno obrazně i konkrétně. Stačí připomenout poslední „jedině správné“ vyjádření ekoaktivistky Sašy Uhlové, která zakázala používat termín „křest“ knihy a nahrazuje jej slovem „uvedení“.
Na začátku si vyjasněme pojmy, protože správně zvolená slova a emoce jsou při sběru romských hlasů to nejpodstatnější. Tak například Chanov se píše krátce. Správně je tedy Chanov, ne Chánov. Nikdo ale Chanov nevysloví jinak než Chánov. Šéfovi největší opoziční strany se v Chanově říká krátce Babiš, nikoliv dlouze Andrej Babiš. Jméno Andrej se v mosteckém Chanově nepoužívá, dycky jen Babiš! Ideálně když je vysloveno tvrdě – Babyš!
Na sídlišti bydlí jen Romové (a pár bílých), ale mezi sebou si zásadně říkají cikáni a to bez negativního zabarvení. Přestože tu drtivě převládají lidé tmavé barvy pleti, tak politický svět je zde ostře černobílý – Babiš je dobrý, myslí na lidi a ne na sebe, je to „baro frajeris“ (velký frajer). Jeho protivník Fiala je naopak špatný, myslí na sebe, a ne na lidi. Tak se ve zkratce dá popsat pohled chanovských Romů na současnou politickou situaci.
Účast nad očekávání
V pátek večer jsem s kolegou Pavlem Vondráčkem přijel do Chanova. Mezi šedivými paneláky korzovaly a posedávaly stovky Romů, mezi nimi zářila reflexní žluť uniformy Petra Baža. Menší podsaditý Rom jen zde zásadní autoritou a srovnává dění nejen na ulici do latě. Když Bažo zařve, ztichne celý Chanov. Bývalá hvězda seriálu Most!, v němž hrál chanovského bosse a který nyní natáčí druhý díl filmu Vyšehrad, je v civilu místní pracovník prevence kriminality, takový chanovský „městkáč“.
Ukázal nám nejlepší místo na parkování a provedl po celém Chanově – od volební místnosti přes koloniál, stánek, školu, hřiště až po krychlovou stavbu s hrdým nápisem „Dům romské kultury“.
Pochopil jsem, že do domu financovaného Evropskou unií nikdo z Romů nechodí, protože všechno, co je sevřené přílišnými a svazujícími pravidly, je neúčinné, a hlavně „Dům“ nevedou místní. Ne že by nechtěli, spíše jim to není umožněno. Za pronájem sálu chtějí například po místních muzikantech devět tisíc korun a ti tak raději hrají doma po bytech nebo před vchody.
Byrokratickou situaci skvěle ilustruje nápis na dveřích: „Posilovna otevřena pondělí–pátek, 13:30 – 15:30, maximální počet lidí v posilovně: 4.“ Představa, že mladí Romové se svým velkorysým pojetím času a temperamentem budou posilovat dvě hodiny po obědě, je stejně naivní, jako si myslet, že Romové dají hlas progresivní levici jenom proto, že má v programu patetické slogany o tom, že všichni jsou si rovni.
Minulých eurovoleb se v Chanově účastnilo pouze 8 ze 780 zapsaných voličů. Platných lístků bylo sedm. To bylo ale ještě předtím, než Babiš tančil na romských křtinách, modlil se k Jezulátku, nebojovalo se na Ukrajině, ceny elektřiny neletěly nahoru stejně jako inflace a cena Coca-Coly v chanovském koloniálu Josefa Tonky. I ten volil Babiše, protože: „Přece to nedám těm prolhanejm parchantům ve vládě, těm jsou lidi fuk.“
Josef Tonka je přirozeně inteligentní obchodník, sleduje televizi a zprávy a podvědomě tuší, že za zvýšenými cenami nestojí jen rozhodnutí Fialovy vlády, ale když se má rozhodnout, komu dát hlas, vzpomene si na Babiše, který sestoupil mezi romský lid.
Počet zapsaných voličů mosteckého volebního okrsku číslo 20 je tentokrát 637. Ovšem velká část místních Romů trvale nežije v Chanově, ale třeba v Praze, Londýně, Irsku, Bruselu, po celé Evropě. A tak podle Petra Baža tu žije reálně čtyři sta dospělých a z nich v pátek večer odvolilo již přes třicet duší. A téměř všichni dali hlas Babišovi. Proto ta moje jistota, že v Chanově vyhraje Babiš.
Chanovská proměna
Poprvé jsem byl v Chanově před deseti lety, jel jsem s kamarády na tramp na vrch Bořeň a do Chanova jsme zamířili v podstatě z legrace. S obavami, ale s úsměvem jsme do něj tehdy vstoupili, a bez úsměvu, ale s radostí vystoupili. Současný Chanov jsem však nepoznal. Zmizely vybydlené paneláky, odvezeno bylo obrovské smetiště, neviděl jsem ani nepořádek kolem popelnic. Paneláků tu zbylo necelých deset, jsou natřené, opravené, je tu škola, hřiště, a především živoucí komunita.
Změna k lepšímu je možná i výsledkem dobré práce komunálních politiků z města Most, pod které Chanov spadá, konkrétně bývalého primátora (v současnosti senátora) Jan Paparegy a současného primátora Marka Hrvola (oba hnutí ProMOST), a také fenomenálního úspěchu seriálu Most!.
„Strašně nám ten seriál pomohl,“ říká Petr Bažo. „Změnil se pohled majority na nás, dalo nám to sílu a hrdost, semkli jsme se, začali jsme spolu mluvit a něco dělat sami pro sebe,“ říká a ukazuje třeba na dům nad školou, kde sedí hlouček chlapů. „Chlapi shora jsou dobří. Mají svou iniciativu, občas sáhnou do vlastní kapsy a udělají dětský den nebo grilování. Dělají i taneční kroužek,“ chlácholí mě Petr Bažo, když vidí, jak se zklamaně tvářím při pohledu na zavřené dveře Domu romské kultury.
Romský panelákov se od „českých“ panelákovů liší zásadně v tom, že zde se žije venku. Množství lidí korzuje po asfaltu, sedí na balkónech, ve vchodech domů, všechny lavičky jsou obsazené. Romové se vyhřívají na slunci, baví se, pokuřují, popíjí a všemožně se druží. „Když je potřeba něco opravit na domech, místní dostanou jen materiál a opraví si to sami, pojď se podívat tady dovnitř,“ zasvěcuje mě do místních pořádků Petr Bažo.
U prohlídky prvního vchodu potkáváme domovníka se zlatými českými a romskými ručičkami. Richard Grudza nás zve do své dílny, ve které se svým kamarádem zrovna něco kutí. Na stěnách nemá pouze nářadí, ale také obrazy, maluje temperami.
„Volím Babiše, všichni volí Babiše. Chtěl jsem původně Konečnou, ta je taky lidová. Fialu ne ani nikoho z vlády. Suverénně nám lžou přímo do očí, že nebudou zvyšovat daně a tak,“ odhaluje důvod svých preferencí za přitakávání ostatních, nabízí mi cigaretu a pokračuje: „Babiš má lepší myšlení a tak. Nebyla za něj ta drahota. Jezdí za náma, jezdí všude, byl přeci i na té cikánské svatbě.“
Československý Kennedy
Když John Fitzgerald Kennedy potřeboval před prezidentskými volbami hlasy amerických Italů, navštívil v New Yorku čtvrť Little Italy, kde si s místními zahrál fotbal a povečeřel „ty jejich“ špagety. Nezískal si sice srdce italských imigrantů, ale získal jejich rozum – přestali ho brát jako nepřátelského Ira a díky jeho skvělé rétorice, v níž upozornil na společné katolické kořeny a sociální historii, se stali částečně jeho spojenci.
Babiš nemá s Romy (na rozdíl od expremiéra Paroubka žádnou společnou minulost), o jeho pragmatickém vztahu ke katolické víře si myslíme své, ale evidentně je, na rozdíl od svých protivníků, lidový, pokud nechci použít pojem populistický. Skvěle kopíruje úspěšné marketingové postupy svých přátel i nepřátel. Zcela jistě se inspiroval proromským chováním Roberta Fica na Slovensku a možná si bral i to dobré od Mirka Topolánka, kterému ke zvolení senátorem zcela jistě pomohl jeho pragmaticky vřelý vztah k ostravským Romům.
Když jsme odjížděli z Chanova, slunce ještě nezapadalo nad zdejšími paneláky a rozhodně nezapadala Babišova romská hvězda. Smůla Andreje Babiše je v tom, že působí v České republice, v zemi, která je etnicky nejčistší zemí Evropy (těch pár procent Romů, Vietnamců, Slováků a Ukrajinců pestrost neudělá) a která je extrémně rovnostářská. Na rodném Slovensku by uspěl ještě lépe, protože tam kromě Romů jsou i početní Maďaři a Rusíni, zásadní regionální odlišnosti, městské rivality, politické animozity, silná míra religiozity, obecně větší platové rozdíly atd.
Slovensko je kolbiště, stvořené pro politiky jako je Babiš. Tam by mohl svůj talent zaujmout jednotlivé skupiny obyvatel plně rozvinout. Je tam i hodně festivalů, náboženských slavností, domovů důchodců a fandí se tam také hokeji. Jen místo koblih by musel rozdával skalický trdelník.
