PRVNÍ DÍL | Volby do dolní komory britského parlamentu (The House of Commons), jež se budou konat 4. července tohoto roku, slibují výsledek, jenž bude s vysokou pravděpodobností znamenat největší porážku tamní Konzervativní strany v jejích více jak třísetletých dějinách. V prvním díle minisérie k nadcházejícím volbám se podíváme na zrození toryů (konzervativců) v dobových souvislostech od druhé poloviny 17. století do roku 1745.
Strana, jež se složitě formovala od konce 17. století a „moderní“ podobu získala v poslední třetině 19. století, kdy v jejím čele stál Benjamin Disraeli, lord z Beaconsfieldu (v též době se de facto zrodila i moderní Liberální strana vedená Williamem Ewartem Gladstonem), a jejíž lídři vedli ostrovní stát v mnoha kritických okamžicích 20. století (například Winston Churchill, Margaret Thatcherová), je ohrožena, i pokud jde o její samotnou existenci.
A právě to je jeden z důvodů, proč se v několikadílné minisérii za její historií i za dějinami Anglie/Velké Británie společně ohlédneme.
„Revoluční“ 17. století
Sedmnácté století je na Britských ostrovech často označováno jako „revoluční“. Je tomu tak, myslím, po právu. Parlamentní revolta ze čtyřicátých let smetla absolutní vládu Karla I. Stuarta (1600–1649; na trůnu v letech 1625–1649) a po jeho popravě z ledna 1649 i celou monarchii.
Republika, respektive Commonwealth, respektive od roku 1653 protektorát nebyly ve skutečnosti ničím jiným než vojenskou diktaturou v čele s Oliverem Cromwellem (1599–1658). Po jeho smrti v září 1658 a po následných zmatcích došlo na jaře 1660 k restauraci stuartovského království v čele se synem popraveného Karla I., Karlem II. Stuartem (1630–1685; na trůnu v letech 1660–1685).
A právě v době jeho vlády, kdy se Anglie pozvolna proměňovala – proti jeho vůli – v parlamentní monarchii, začala vznikat politická seskupení, z nichž se později vyvinuly moderní politické strany.
Zpočátku se jednalo spíše o skupiny králových aristokratických stoupenců, označovaných jako strana dvora (Court Party) a jeho odpůrců, tj. venkovská strana či strana venkova, kterou tvořili venkovští šlechtici, již si drželi od londýnského dvora distanc (Country Party).
„Darebáci“ vs. „vidláci“
Obě seskupení – o politických stranách nebylo možné v té době ani v náznaku mluvit – získala od svých protivníků hanlivá, posměšná označení. Pro první se vžil, ve staré irštině, název tory (v plurálu tories), což bylo původně označení pro stoupence anglické Koruny v Irsku (jež znamenalo, z pohledu utlačovaných Irů, cosi jako „darebák“, „lupič“ nebo „slídič“, zkrátka „nadávka“ pro představitele anglické královské moci).
Druzí, venkovští opoziční šlechtici, byli vysmíváni jako tzv. whigové, což je výraz, pocházející ze Skotska, kterým královští stoupenci označovali venkovské aristokraty z Nížiny i z Vysočiny a který fakticky znamenal cosi jako „burani“, „křupani“ či „vidláci“.
Postupem času, tj. za vlády Viléma III. Oranžského (1650–1702), který nastoupil na anglický trůn po tzv. Slavné revoluci (Glorious Revolution) z konce roku 1688 a vládl do roku 1702, a za následné vlády královny Anny (poslední stuartovská panovnice; 1655–1714; na trůnu v letech 1702–1714) názvy toryové a whigové postupně ztratily své negativní konotace a vžily se jako významově neutrální označení dvou skupin politiků na anglické/britské politické scéně.
Co se naopak neustále proměňovalo, bylo označení Court Party, respektive Country Party, které patřily bud toryům, či whigům podle toho, zda zrovna podporovali Korunu (krále, královnu), anebo proti ní byli v opozici.
„Dlouhé“ versus „krátké“ 18. století
O anglickém / britském 18. století se vede mnoho desetiletí úporná akademická diskuse již ohledně jeho časové vymezení – „dlouhé“ (long), či „krátké“ (short). „Dlouhé“ 18. století, což je termín, se kterým v zásadě souzním, je ve své „extrémní“ podobě vymezen od let 1688/89 (tj. od již zmíněné Slavné revoluce) do konce válek s revoluční a napoleonskou Francií v roce 1815 (tj. po bitvu u Waterloo).
Případné „krátké“ britské 18. století je, minimalisticky vzato, chápáno od nástupu Jiřího I. Hannoverského na britský trůn (což byl i nástup nové panovnické dynastie) v roce 1714 do ztráty amerických osad (kolonií), tj. do let 1781/83.
Kromě toho existuje celá řada dílčích vymezení či mezníků (nástup průmyslové revoluce přibližně v roce 1760, propuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 atd.). Tolik na úvod.
