Nikdy jste se neměli tak dobře, řekl Britům Harold Macmillan, poslední premiér s knírkem

Přelomem padesátých a šedesátých let končí s definitivní platností poválečná „léta nouze a strádání“ (Austerity Years) a ostrovní stát vstupuje do v řadě ohledů „revolučních“ šedesátých let, někdy též zvaných „swingujících“ (Swinging Sixties).

Mění se i zahraniční politika ostrovního státu. Zkrátka a konečně začíná „nová doba“.

Maurice Harold Macmillan (1894–1986) pocházel, stejně jako drtivá většina jeho předchůdců v Downing Street číslo 10, z prominentní rodiny. Narodil se v luxusní londýnské čtvrti Chelsea otci Maurici Crawfordu Macmillanovi, významnému nakladateli (jeho otec, tedy dědeček „našeho“ Harolda, byl zakladatelem proslulého vydavatelství Macmillan Publishers), a matce Helen (Nellie) Artie Tarleton Bellesové, jejíž rodina pocházela z města Spencer v americké Indianě. Harold sám se vzhledem ke svým předkům pokládal za Skota.

Vzdělání budoucího premiéra odpovídalo rodinným možnostem i nárokům. Po oxfordské Summer Fields School nastoupil Harold na neméně elitní public school v Etonu v bezprostředním sousedství královského Windsoru. Tam byl ale často nemocen, a to tak vážně, že jej to dokonce ohrožovalo na životě. 

Univerzitu vystudoval také v Oxfordu, tentokrát na tamní Balliol College. Po jejím absolutoriu v roce 1912 již začal pomýšlet na politiku, přičemž jej ovlivňovali nejen někteří významní konzervativci (například Benjamin Disraeli), ale i liberálové (Henry Campbell-Bannerman, Herbert Henry Asquith a David Lloyd George), ba – dokonce – i některé myšlenky fabiánského socialismu.

Za Velké (první světové) války sloužil Harold Macmillan u pěchoty. Získal kapitánskou hodnost, utrpěl několik zranění a odnesl si z ní – ostatně stejně jako jeho celá „ztracená generace“ (Lost Generation) – řadu (mnohdy doživotních) traumat. 

Po válce nastoupil do rodinného nakladatelství, ale „volání politiky“ bylo nakonec silnější. V roce 1924 byl poprvé zvolen do Dolní sněmovny britského parlamentu za konzervativce, a už jim zůstal až do konce života věrný. V roce 1929, kdy toryové vedení Stanleyem Baldwinem prohráli volby, ztratil křeslo v parlamentu i Macmillan. V roce 1931 se ale do sněmovny vrátil a zůstal jejím členem až do roku 1963. Posledních více než dvacet let života (1964–1986) byl členem Sněmovny lordů.

Ve třicátých letech patřil Macmillan k nevelké skupině konzervativců, kteří se ostře vymezovali vůči politice appeasementu, tj. ustupování agresivním diktátorům, Adolfu Hitlerovi tehdy na prvním místě. 

V roce 1940 se Macmillan stal parlamentním sekretářem na důležitém ministerstvu pro zásobování, v roce 1942 náměstkem ministra pro kolonie, v letech 1942–1945 působil jako ministr pro severoafrická teritoria a krátce jako ministr letectva (1945). Po celou dobu měl poměrně blízko k premiéru Churchillovi, od něhož se, jak sám později řekl, naučil o politice víc než od kohokoli jiného.

Po šesti trpkých letech, která konzervativci strávili v opozici (1945–1951), se Harold Macmillan vrátil v roce 1951 do Churchillova kabinetu: nejprve jako ministr pro bytovou výstavbu a pro místní vlády, poté v letech 1954–1955 jako ministr obrany. 

Po Churchillově odchodu z funkce premiéra nemohl Macmillan zpochybnit „nástupnická práva“ Anthonyho Edena, ale postupně získal další důležitá ministerstva: nejprve zahraničí (1955) a poté finance (1955–1957), což bylo mnohými kolegy ve straně i politickými komentátory chápáno jako poslední krok před převzetím premiérského úřadu.

Když Anthony Eden – zrazený během Suezské krize nejprve Američany a poté i vlastními straníky na počátku roku 1957 – rezignoval, přihlásil se ambiciózní Macmillan o jeho místo. Bylo tomu tak přesto, že byl starší než Eden; i přesto, že během krize na Suezu podpořil všechna jeho důležitá rozhodnutí; a přesto, že měl ve straně vážného vyzývatele – Richarda Austena „R. A.“ Butlera (1902–1982; přední konzervativní intelektuál a politik, v letech 1941–1945 ministr školství, v roce 1945 ministr práce, v letech 1951–1955 ministr financí, v letech 1957–1962 ministr vnitra, o dalších důležitých stranických a parlamentních postech nemluvě). 

Vzhledem k tomu, že toryové neměli v této době přesně stanovený mechanismus pro výběr nového premiéra, navrhla nakonec královna Alžběta II. jako nového šéfa vlády Macmillana. V tom ji podpořil i Churchill (sice váhavě, ale přesto), jenž měl ve straně i v Buckinghamském paláci stále značný vliv.

Harold Macmillan se v letech 1957–1963 ukázal být velmi silným ministerským předsedou. Jeho přezdívka „Supermac“ byla v tomto ohledu příznačná, stejně jako jeho schopnost zachovat si za všech okolností chladnou hlavu, naprostý pragmatismus a bezohlednost.

Mnohé soupeře i veřejnost mátla jeho navenek přívětivá tvář „dobrosrdečného gentlemana“, který jako by stylem chování, vyjadřováním a oblečením „vypadl“ z pozdně viktoriánských a edwardovských časů. Ve skutečnosti se jednalo o brutálního politického predátora, z něhož měli velký respekt kolegové straníci i političtí protihráči.

Jak nemilosrdný uměl Harold Macmillan být, ukazuje například tzv. „noc dlouhých nožů“ (The Night of Long Knives, pojmenovaná podle čistky, kterou Adolf Hitler provedl v nacistické straně na přelomu června a července 1934) – nekompromisní vyhazovy ve vládě v červenci 1962. Během nich najednou vyměnil osm kabinetních ministrů, z nichž mnozí patřili mezi jeho osobní přátele.

Macmillan byl rozhodným stoupencem „poválečného konsenzu“ v politických i ekonomických otázkách, to znamená stoupencem sociálního státu, tzv. „smíšené ekonomiky“ včetně „rozumného zestátňování“ a významné role odborů.

Jak jsem již naznačil, v době jeho vlády končí poslední dozvuky „let nouze a strádání“ (Austerity Years) a nastupuje éra blahobytu, jinak řečeno konzumní společnosti (Affluent Society či Age of Affluence). 

Právě růstu životní úrovně, který ale nebylo tváří v tvář inflačním a dalším hrozbám snadné udržet, vděčili konzervativci vedení Macmillanem za vítězství v parlamentních volbách v říjnu 1959, během nichž posílili svoji většinu v Dolní sněmovně ze šedesáti na více než sto křesel.

Macmillanova zahraniční politika byla dána jeho racionálním pochopením toho, na co Británie stačí a co si může dovolit. Na rozdíl od svého „učitele“ Churchilla a konkurenta Edena premiér Macmillan pochopil, že velmocenská role ostrovního státu je dávno pryč, a přizpůsobil tomu svoji strategii. 

Jádrem jeho zahraniční politiky bylo udržování „zvláštního vztahu“ (Special Relationship) se Spojenými státy americkými, což nebylo „po Suezu“ a v době, kdy v Bílém domě vládl mladý prezident John Fitzgerald Kennedy (1961–1963), úplně snadné. 

Za Macmillanovy vlády podala Velká Británie v roce 1961 také přihlášku do Evropských společenství, což nebylo dáno proevropským nadšením premiéra a jeho kabinetu, nýbrž pragmatickou úvahou a vývojem britského zahraničního obchodu v posledních letech.

Totéž platilo o britské koloniální politice. Projev, který Macmillan pronesl před členy jihoafrického parlamentu v Kapském městě v únoru 1960 – „Celým tímto kontinentem vane vítr změn a růst národního uvědomění se stal politickým faktem, ať se nám to líbí nebo ne. 

Proto ho všichni musíme akceptovat… a v úvahu ho musí vzít i politiky našich vlád…“ (Wind of Change Speech) – vedl ve svém důsledku k nezávislosti dalších (nejen) britských kolonií a ke ztrátě kdysi dominantního postavení ostrovního státu ve světě.

Konec Harolda Macmillana jako ministerského předsedy v říjnu 1963 a konzervativní vlády, v jejímž čele po jeho demisi stanul Alexander Frederick „Alec“ Douglas-Home, baron Home z Hirselu (1903–1995; premiérem v letech 1963–1964), byl nečekaný a sehrálo v něm roli hned několik faktorů. 

Za prvé to byla – po čtrnácti letech vládnutí – vcelku logická „únava veřejnosti“ z toryů, za druhé skutečnost, že hospodářský růst a zvyšování životní úrovně začaly spíše stagnovat, a v neposlední řadě ošklivé špionážní a další aféry, které poškozovaly pověst vlády a její důvěryhodnost.

Nejvýznamnější ze všech byla tzv. Profumova aféra (Profumo Affair), vůbec největší britský politický skandál šedesátých let. Jednoduše řečeno šlo o to, že se britský ministr obrany John Dennis Profumo (1915–2006) zapletl s „lehkou dívkou“ jménem Christina Keelerová (1942–2017, jejímž „důvěrným přítelem“ byl také Jevgenij Michajlovič Ivanov (Eugene Ivanov; 1926–1994), námořní atašé na sovětské ambasádě v Londýně a zároveň zpravodajský důstojník Moskvy.

Skončilo to nejen Profumovou, ale i Macmillanovou rezignací na podzim 1963. Důvodů k premiérově demisi bylo ovšem mnohem víc než jen tahle kauza – mimo jiné i únava z dlouholetého vládnutí a zhoršující se zdravotní stav.

Nástupcem Macmillana v Downing Street se stal již zmíněný „Alec“ Douglas-Home, jenž ale konci konzervativní éry nedokázal zabránit – a asi jí ani zabránit nemohl. 

Doba se prostě změnila. A stará toryovská generace definitivně vyklízela pole. O tom si ale budeme povídat až v příštím díle našeho seriálu.