HISTORIE BRITSKÝCH KONZERVATIVCŮ | Devátý díl dějin našeho seriálu se věnuje proměnám Konzervativní strany a vývoji ostrovního státu od konce druhé světové války do roku 1955. V čele toryů, kteří v pětačtyřicátém (drtivě) i v padesátém roce (velmi těsně) prohráli parlamentní volby, zůstával i nadále válečný hrdina Winston Churchill; po vítězství v předčasných volbách v roce 1951 se dokonce jako premiér vrátil do Downing Street číslo 10 a zůstal v čele vlády, zhoršujícímu se zdravotnímu stavu navzdory, až do roku 1955, kdy jej vystřídal stranický „korunní princ“ Anthony Eden, kterého ale čekala ve funkci mnohem obtížnější léta, než si dokázal představit.
Velká Británie po druhé světové válce
Začíná léto 1945. Vítězství ve druhé světové válce v Evropě a v Africe (na Dálném východě a v Pacifiku se ještě bojuje) chutná po téměř šesti letech bojů věru opojně a atmosféra ve Velké Británii se v lecčems podobá té z přelomu let 1918–1919.
Příslušníci starších generací, kteří měli to štěstí, že přežili obě světové války, vzhlížejí k budoucnosti – s ohledem na své zkušenosti – nejen s nadějí, ale i s obavami.
Mnozí z nich si ještě dobře pamatují, jak koaliční vláda z let 1916–1922, vedená liberálním premiérem Davidem Lloydem Georgem, nedokázala navzdory svým slibům vytvořit pro válečné hrdiny „slušný domov“ (Home Fit for Heroes), a místo toho se utápěla ve vnitřních sporech, jež ji v mnoha ohledech paralyzovaly.
Proto není divu, že britské civilisty i vojáky, demobilizované na jaře a v létě 1945, pronásleduje tato vzpomínka jako noční můra.
Změna, která otřásla Británií – labouristé u moci
Způsob, jakým labouristé v létě 1945 vyhráli volby, a jenž se – s nadsázkou řečeno – podobá přílivu, podobně jako tomu bylo při vítězství liberálů v roce 1906, při vítězství Národní (de facto konzervativní) vlády v roce 1931 anebo – později – při triumfu Tonyho Blaira v roce 1997, je do značné míry výsledkem těchto obav.
Konzervativci pod vedením oblíbeného premiéra Winstona Churchilla prohráli hlavně proto, že je veřejnost vnímá jako stranu, která nedokázala vyřešit meziválečné hospodářské a sociální problémy – zejména tíživé důsledky Velké hospodářské krize (na prvním místě vysokou nezaměstnanost) – a která špatně připravila zemi na obranu před nacistickým Německem a jeho spojenci, v důsledku čehož došlo k těžkým porážkám (včetně „nepochopitelné“ kapitulace Singapuru, „největší katastrofy v britských novodobých dějinách“).
Většina voličů navíc pohlíží na torye jako na poněkud nemoderní či přímo staromódní stranu privilegií, bohatství a nepatřičné nostalgie (tzv. old-fashioned party), neschopnou řídit efektivně a racionálně těžce zraněnou zemi po válce.
Politika vítězných labouristů v poválečných, tzv. „časech nouze a strádání“ (Austerity Years), stojí na třech základních pilířích:
1) Rozsáhlém zestátnění, jež se týká klíčových průmyslových odvětví (například uhelného průmyslu), dopravy (včetně železnice) i části finančnictví (Anglická banka – Bank of England);
2) Vybudování na britské poměry velkorysého sociálního státu (Welfare State – národní pojištění, důchody, nemocenská atd.);
3) Vytvoření národní zdravotní služby (National Health Service – NHS), jež se stala jednou z vlajkových lodí labouristické politiky. A je jí do současnosti.
O tom, nakolik byly tyto změny úspěšné, se vede dodnes velká diskuse; faktem nicméně zůstává, že v zásadě bez výraznějších změn vydržely až do nástupu Margaret Thatcherové k moci v roce 1979.
Poražení konzervativci a proměna strany
Ve světě, v Evropě i v zámoří, vyvolává zpráva o drtivé porážce Churchillových konzervativců doslova pozdvižení.
Toryové samotní, kteří utrpěli poslední skutečně velkou volební porážku od liberálů v roce 1906, reagují na výsledky hlasování z léta 1945 po počátečním šoku se zvláštní směsicí deprese, arogance a odvahy.
Deprese, která je na krátký čas – včetně Churchilla a Anthonyho Edena – ovládla, je tak silná, a popularita labouristů tak obrovská, že dokonce vážně zvažují myšlenku na změnu názvu strany a na utvoření spojenectví s ostatními ne-socialisty; nakonec se ale tento vpravdě revoluční návrh neprosadil.
Churchillova autorita byla i po porážce konzervativců tak silná, že na stranický převrat „mladých a nadaných“ nebylo ani pomyšlení.
Pokud jde o „velkého šéfa“ Winstona Churchilla, po totální porážce ve volbách v červenci 1945 se všeobecně očekávala jeho rezignace na post šéfa strany a odchod do politické penze.
„Starý buldok“ (tehdy 70letý) ale všechny, včetně svého predestinovaného nástupce Anthonyho Edena (1897–1977), překvapuje svým odhodláním zůstat vůdcem toryů i v opozici.
Jeho autorita je tak velká, že na stranický převrat „mladých a nadaných“ není ani pomyšlení. Churchill si i po válce udržel hodně energie a pronáší historicky významné projevy – například ve prospěch setrvání Britů v Indii, jíž ale Attleeho vláda dává v roce 1947 velmi moudře nezávislost (více viz kniha Larryho Collinse a Dominiquea Lapierra O půlnoci přijde svoboda), o vzniku studené války, železné oponě a další.
Mentálně ale zůstával – je mi líto, že to musím napsat – v zajetí svých představ o světě včerejška. Skutečný svět se ovšem měnil tak rychle, že některé Churchillovy představy, třeba ty o možnostech a síle Británie na mezinárodní scéně, byly zcela nereálné, což platilo jak o letech strávených v opozici (1945–1951), tak o letech, kdy se vrátil do Downing Street (1951–1955).
I Churchill ale pochopil, že chtějí-li si konzervativci zachovat v britské politice důležité postavení a vliv, musí na úspěch labouristů nějakým způsobem reagovat. Ve snaze zlepšit svůj obraz v očích veřejnosti se proto toryové s úspěchem pokusili získat do svých řad některé celostátně oblíbené osobnosti, jež měly přilákat staré i nové voliče.
Jednalo se například o populárního „rozhlasového doktora“ Charlese Hilla (1904–1989), jenž proslul během válečného vysílání BBC, kdy hospodyňkám radil, jak dobře, zdravě a pokud možno i chutně vařit ze skromných přídělových dávek.
A také zejména Fredericka Marquise, hraběte z Wooltonu (1883–1964), který prokázal coby nestraník své schopnosti jako ministr v Churchillově koaliční vládě. Poté, co se stal členem a zanedlouho i formálním předsedou Conservative Party, byl Woolton pověřen její modernizací.
Působení lorda Wooltona a některých dalších nových tváří strany přispělo k tomu, že se konzervativci po druhé světové válce, byť neradi, postupně smiřovali s myšlenkou tzv. smíšené ekonomiky (mixed economy) a s existencí sociálního státu.
Klíčovým bodem této nové politiky byla tzv. Průmyslová charta (Industrial Charter), zveřejněná v květnu 1947 stranickým ideologem a vlivným zákulisním hráčem Richardem Austenem „Rabem“ Butlerem (1902–1982), jenž se nikdy nestal volebním lídrem toryů (o čemž bude ještě řeč v dalších dílech seriálu).
Po ní následovala i Zemědělská charta (Agricultural Charter) a dokumenty týkající se přístupu k Walesu, Skotsku, imperiální politice a ženské otázce. Butler, který měl od Churchilla za úkol tyto změny připravit, později napsal, že dostal příkaz dát straně „bezbolestně, ale natrvalo novou tvář“.
Ve skutečnosti byly výše zmíněné dokumenty dosti monotónní a jednotvárné, pokud šlo o jejich jazyk, a neslané nemastné, pokud šlo o jejich tón; přínos budoucímu volebnímu vítězství konzervativců byl tudíž pochybný.
Parlamentní volby v roce 1950…
Poté, co labouristé vyhráli v únoru 1950 po téměř pěti letech u moci, tentokrát velmi těsně, další parlamentní volby, a poté co premiér Clement Attlee (1883–1967) získal v dolní sněmovně po dramatickém hlasování důvěru, pustila se jeho „vláda unavených mužů“ do práce.
Navzdory všeobecnému očekávání se udržel u moci až do října 1951. Vzhledem k těsné většině se ovšem jednalo spíše o udržovací kabinet.
Při zpětném pohledu si větší pozornost v podstatě zaslouží jen uspořádání letních olympijských her v roce 1948 (tzv. „hry naděje“ – Games of Hope, či hry v již zmíněných „časech nouze“ – Austerity Games), na čemž ale vláda neměla téměř žádný podíl, a uspořádání tzv. Britského festivalu (Festival of Britain) od května do září 1951.
