Historie britských konzervativců: Winston Leonard Spencer-Churchill a druhá světová válka

Jeho jméno je neodmyslitelně spojeno s historií ostrovního státu, a navíc je bez nadsázky součástí národní identity moderní Británie. Konzervativci v Churchillovi – po letech baldwinovské dominance (1923–1937), ale i průměrnosti (snad nejsem příliš přísný), a po krátké éře Nevilla Chamberlaina (1937–1940) – našli politika a státníka se vším všudy. 

Obecně respektovaného, charismatického a odvážného lídra v nejtěžších válečných časech, který se navíc do nejvyšší funkce jako starý muž vrátil ještě jednou na počátku padesátých let – o čemž ale bude řeč až za týden.

Na jaře roku 1940 na tom Velká Británie byla tak špatně jako jen málokdy ve svých dějinách, pokud vůbec kdy. Válečné nezdary na všech frontách kulminovaly útokem Německa proti spojenecké Francii. Ostrovní stát, zoufale nepřipravený na velkou válku, se ocitl v extrémně kritické situaci. 

Předseda vlády a šéf konzervativců Neville Chamberlain (v úřadu v letech 1937–1940), jenž k tomu svojí politikou appeasementu (tj. politikou ustupování agresorům) přispěl, byl fakticky donucen podat demisi. O novém nájemníkovi Downing Street číslo 10 se rozhodovalo mezi jeho ministrem zahraničních věcí Edwardem Woodem, známým jako lord Halifax, a ministrem námořnictva Winstonem Churchillem.

Poprvé v britských dějinách to byl „hlas veřejnosti“, který výrazně přispěl ke jmenování druhého z obou mužů, třebaže odstupující premiér, jeho strana i král Jiří VI. (na trůnu v letech 1936–1952) preferovali toho prvního. Skutečnost, že Churchill nebyl s neúspěšnou předválečnou politikou nijak spojen a patřil k jejím ostrým kritikům, ale rozhodla v jeho prospěch.

Následující týdny ukázaly, že rozhodnutí z 10. května 1940 bylo správné. Churchill odmítá příměří s nacistickým Německem. Pronáší burcující projevy – 13. května o „krvi, potu a slzách“, jímž se (úspěšně) snaží pozvednout morálku národa, a 4. června o tom, že Britové „budou bojovat na plážích, na pevnině, v ulicích měst…“ a „že se nikdy nevzdají“.

Tehdy už byly britské jednotky evakuovány z Dunkerqueu (tzv. dunkerqueský zázrak) a Francie stojí tváří tvář před konečnou porážkou (potupné příměří bylo podepsáno 22. června 1940 v Compiègne).

Tohle vše jsou pomyslné „základní kameny“, na kterých stojí budoucí vítězství ve válce, byť tehdy ještě mnoho let vzdálené. Právě svým válečným premiérstvím si ovšem Winston Churchill vydobyl „nekonečnou slávu“ a respekt nejen Britů, ale všech lidí, kteří stáli proti fašismu a nacismu na celém světě.

Kdo vlastně je onen muž, jenž vede Británii v čase „největších a nejtěžších zkoušek“? Winston Leonard Spencer-Churchill (1874–1965) pocházel z rodiny, která psala anglické, respektive britské dějiny.

Jeho slavným předkem byl John Churchill, první vévoda z Marlborough (1650–1722), jenž se proslavil za vlády Viléma III. Oranžského a poté hlavně královny Anny Stuartovny. Budoucí sir Winston se ostatně narodil na zámku Blenheim nedaleko Oxfordu, který jeho slavný předek získal od královny Anny za vítězství v boji proti armádám francouzského krále Ludvíka XIV. v Evropě. 

Churchillův otec Randolph (1849–1895) byl významným politikem konzervativní strany, v osmdesátých letech 19. století ministrem financí a ministrem pro Indii, zároveň ale poněkud nevyzpytatelnou a kontroverzní osobností – což po něm jeho syn zdědil vrchovatou měrou.

Zatímco na prestižních školách příliš neuspěl, jako kadet na vojenské akademii v Sandhurstu se Winston Churchill se projevuje jako nadějný mladík – navíc odvážný a kritický či spíše poněkud „přidrzlý“ vůči nadřízeným, což mu sice aktuálně moc neprospívá, zároveň to ale naznačuje – za určitých okolností – možnou nadějnou budoucnost. 

Po kubánském expozé (válečný dopisovatel a vojenský zpravodaj) se stále ještě v 19. století účastní bojů britské armády proti paštunským kmenům v Indii. Po vítězství Britů v Súdánu nad mahdisty v bitvě u Ummdurmánu (1898) se nebojí kritizovat „nedotknutelného“ velitele maršála Horatia Herberta Kitchenera za to, že jeho triumf byl spíše „odporným a spíše neslavným masakrem než čímkoli jiným“.

Když už píšu o Churchillově vojenské kariéře, nelze pominout jeho účast ve druhé búrské válce (1899–1902), během níž se proslavil útěkem ze zajetí v době, kdy se Britům na bojištích nedařilo.

Stejně tak nelze pominout skutečnost, že za Velké (první světové) války se jako ministr námořnictva – spolu s admirálem Johnem Fisherem – troufale pustil do tzv. gallipolské operace (1915–1916), jež měla přinést Britům rozhodující strategickou výhodu ve východním Středomoří, ale jež skončila tragickou porážkou a obrovskými ztrátami. 

O tom, že navzdory této skutečnosti neztratil Churchill přinejmenším u „řadových námořníků“ na respektu, svědčí to, že když jej na podzim 1939, tedy po více než dvaceti letech, jmenoval premiér Neville Chamberlain znovu na post šéfa námořnictva, signalizovali si nadšení příslušníci britské flotily na všech světových mořích slavné „Winston is back“; k tomu není co dodat.

Také Churchillova politická kariéra byla, jak to jen říci, netradiční. Začínal jako konzervativec (poslanec v letech 1901–1904), vzhledem k politické kariéře svého otce ale logicky přešel v roce 1904 k liberálům, a právě jako liberál získal významné vládní posty – ministr obchodu (1908–1910), ministr vnitra (1910–1911), již zmíněný ministr námořnictva (1911–1915), kancléř Lancasterského vévodství (1915), ministr pro výzbroj a výstroj (1917–1919), ministr války (1919–1921), ministr letectva (1921) a ministr kolonií (1921–1922). 

Po úpadku liberálů na počátku dvacátých let a po návratu ke konzervativcům v roce 1924 byl Churchill jmenován ministrem financí ve druhé vládě Stanleyho Baldwina (1924–1929), čímž jeho politická kariéra dosáhla na dlouhá léta vrcholu.

Vzhledem ke složitým vztahům se stranickým šéfem Baldwinem se Churchill do vlády nevrátil ani na počátku třicátých let (v tzv. Národní vládě), ani v roce 1935, kdy Baldwin sestavil svůj poslední kabinet. Pověst nespolehlivého troublemakera potvrdil i tím, že se jasně postavil – jak jsem už naznačil – proti politice usmiřování Hitlera, Mussoliniho i šintoistického Japonska před druhou světovou válkou.

Teprve krach appeasementu, rozpoutání druhé světové války a mimořádná popularita na veřejnosti přiměly premiéra Chamberlaina k tomu, aby jej v září 1939 jmenoval po téměř čtvrtstoletí znovu ministrem námořnictva. O jmenování ministerským předsedou v květnu 1940 a o vnitropolitických i mezinárodněpolitických okolnostech, jež k tomu vedly, již byla rovněž řeč.

O Churchillových zásluhách o vítězství spojenců ve druhé světové válce není, myslím, nejmenších pochyb, třebaže rudozelení progresivisté útočí jako zběsilí i na tuto část jeho politické a vojenské kariéry. 

Kdyby byl zůstal v čele Británie na jaře 1940 Neville Chamberlain, anebo se premiérem stal jeho favorit lord Halifax, vypadaly by – troufnu si říct – dějiny Evropy a světa jinak než ty skutečné, jak je známe. Appeasement a poraženectví, které světu ukázala vichystická Francie, mohly být reálné i na Britských ostrovech. 

Šéf Britské unie fašistů (British Union of Fascists; BUF) sir Oswald Mosley (1896–1980) měl koneckonců premiérské a vůdcovské aspirace a pokračování appeasementu, případně porážka ve válce s Německem mohly k naplnění jeho ambicí docela dobře vést.

Churchill byl pravým opakem Chamberlaina a Halifaxe, natož Mosleyho. Jeho jasné pochopení toho, co znamená nacismus u moci, a to, že mu není možné ani na krok ustoupit, stejně jako dočasné, okolnostmi vynucené spojenectví s komunistickým Sovětským svazem, nemluvě o partnerství s Rooseveltovými Spojenými státy americkými byly základem triumfu ve válce.

Mimořádné osobní nasazení a příklad, který tím dával všem Britům, pracujícím na konečném vítězství, byly po zásluze ceněny. Churchill tak nejen pracoval na „revizi“ své do jisté míry oprávněné předválečné kontroverzní pověsti, ale i na zlepšení pověsti Konzervativní strany. Té které veřejnost vytýkala neschopnost zvládnout opravdu dobře důsledky Velké hospodářské krize, již zmíněnou nepřipravenost na válku a trpké porážky v její první fázi.

Porážka konzervativců ve volbách do parlamentu, jež se v Británii konají po dlouhých deseti letech (Britové šli naposledy k volebním urnám v roce 1935, volby z roku 1940 byly vzhledem k válce odloženy) v červenci 1945, znamená pro Churchilla i pro jeho stranu šok, z něhož se dlouho nemohli vzpamatovat. 

Ukázalo se, že veřejnost na premiérovi samotném i na konzervativcích obecně sice oceňovala, že dokázali vyhrát válku, současně jim ale sečetla všechny výše zmíněné „hříchy“ a rozhodla se raději drtivě volit „stranu naděje“ (Party of Hope), jak vnímala labouristy Clementa Attleeho (1883–1967) než „stranu minulosti“ (Party of the Past), jak označovala konzervativce s Churchillem v čele.

Pokud se snad někdo domníval, že to znamená konec Churchillovy aktivní politické kariéry, hrubě se mýlil. Sir Winston, vítězný ve válce i ohromený porážkou ve volbách, dal jasně najevo, že bude Konzervativní stranu řídit i v opozici. 

Stranický „korunní princ“ Anthony Eden (1897–1977), jenž Churchillovi a Británii za války sloužil jako vynikající ministr zahraničních věcí, musel na „svoji chvíli“ ještě počkat – tato chvíle navíc trvala mnohem déle, než se domníval. O tom si ale budeme povídat až později.