Historie britských konzervativců: Neville Chamberlain, katastrofa appeasementu a druhá světová válka

Arthur Neville Chamberlain (1869–1940) pocházel z bohaté a vlivné rodiny. Jeho otec, Joseph „Joe“ Chamberlain (1836–1914) byl nejen úspěšný birminghamský podnikatel a starosta města (1873–1876), ale především významný britský politik, nejprve liberál (1866–1886), poté liberální unionista (1886–1912) a nakonec konzervativec (1912–1914), ministr obchodu v letech 1880–1885, a hlavně ministr kolonií v letech 1895–1903. 

Podle řady historiků měl „Joe“ ty nejvyšší politické ambice, včetně postu ministerského předsedy. Zda by je naplnil, není jasné, v roce 1906 totiž jeho politickou kariéru fakticky ukončila mrtvice.

Chamberlainové ovšem v britské Konzervativní straně přítomni zůstali. Starší syn výše zmíněného „Joea“ a lady Harriet, za svobodna Kenrickové, Joseph Austen Chamberlain (1863–1937), byl k politické kariéře „předurčen“ odmalička. 

Jeho působení v Konzervativní straně bylo mimořádně úspěšné: od roku 1892 do roku 1937 (kdy zemřel) byl členem Dolní sněmovny, v letech 1902–1903 šéfem britské pošty, v letech 1915–1917 ministrem pro Indii, v letech 1903–1905 a znovu v letech 1919–1921 ministrem financí, v letech 1921–1922 lordem strážcem tajné pečeti a předsedou Dolní sněmovny, v letech 1924–1929 ministrem zahraničních věcí a v roce 1931 ministrem námořnictva; v letech 1921–1922 byl i lídrem konzervativců v Dolní sněmovně. 

Širší veřejnosti je znám především jako šéf Foreign Office (tj. ministerstva zahraničních věcí) a jeden z „architektů“ Locarnské smlouvy (Rýnský garanční pakt z roku 1925), který přivedl ke smíření Francii a Německo, rivaly z Velké (první světové) války, za což v témže roce obdržel Nobelovu cenu míru (společně s americkým diplomatem a politikem Charlesem Gatesem Dawesem).

Mladší syn „Joea“ Chamberlaina – tedy „náš“ Arthur Neville, jehož matkou byla Caroline za svobodna Harbenová – se politice původně věnovat neměl. Po studiích na známé public school (soukromá internátní chlapecká škola, založená ve druhé polovině 16. století) v Rugby a následně na Mason Science College, což je dnešní University of Birmingham, strávil šest let na ostrově Andros na Bahamách. Tam řídil rodinnou firmu (sisalové plantáže), kterýžto podnik ale skončil nezdarem a rodina přišla o padesát tisíc liber (na tehdejší dobu vysoká částka, v dnešních cenách bezmála sedm a půl miliónu liber, tzn. v přepočtu 200 milionů korun). 

Po návratu do Evropy se Neville věnoval rodinnému obchodu, v letech 1915–1917 zastával, stejně jako předtím jeho otec, funkci starosty Birminghamu a následně se vrhl do vysoké politiky, přirozeně za Konzervativní stranu.

Nevillův vzestup nebyl tak rychlý a nápadný jako v případě jeho staršího bratra Austena, přesto to byl ale nakonec on, kdo dosáhl na místo nejvyšší – na úřad britského ministerského předsedy. Ale nepředbíhejme! 

Do parlamentu byl Neville Chamberlain poprvé zvolen v tzv. „kupónových volbách“ v prosinci 1918 a zůstal jím až do smrti v listopadu 1940.

Ve vládních funkcích postupoval systematicky a promyšleně kupředu: v letech 1922–1923 byl šéfem britské pošty (což byla, raději připomínám, velmi významná kabinetní funkce), v letech 1923, 1924–1929 a 1931 ministrem zdravotnictví, a hlavně – nejprve v letech 1923–1924 a potom v letech 1931–1937 – ministrem financí.

Právě způsob, jakým v extrémně těžkých časech velké hospodářské krize řídil britské finance, aby nedošlo k totálnímu zhroucení ekonomiky, získal Nevillovi v Konzervativní straně i obecně ve společnosti značný respekt a učinil jeho nástupnictví po Stanleym Baldwinovi v roce 1937 logickým a v zásadě jediným možným.

Hned na začátku je třeba říci, že doba, kdy stál Neville Chamberlain v čele Konzervativní strany a vlády, byla mimořádně složitá, možná nejkomplikovanější v celých (nejen moderních) dějinách ostrovního státu. Za nepřipravenost Velké Británie na válku, kterou mu „všichni“ vyčítali a za kterou byl tak tupen a kritizován, měl Chamberlain jen částečnou odpovědnost (zejména jako ministr financí z třicátých let). 

Kromě něj se na ní tak říkajíc podepsali jak oba ministerští předsedové od poloviny dvacátých let – Ramsay MacDonald a Stanley Baldwin, tak v zásadě celá politická reprezentace včetně labouristů, kteří v tomto ohledu s toryi téměř souzněli.

Politika appeasementu, tj. ustupování agresorům v čele s Německem (ale i Itálii ve Středomoří a v Africe a Japonsku na Dálném východě) byla dána zčásti právě nepřipraveností ostrovního státu na velký válečný konflikt, zčásti mylným přesvědčením, že Hitler ve skutečnosti válku nechce a jde mu „jen“ o dosažení „místa na slunci“ pro Německo (tj. o likvidaci versailleského, respektive versaillesko-washingtonského mírového systému), nemluvě o traumatických vzpomínkách na Velkou (první světovou) válku z let 1914–1918, jež byla natolik fatální, že appeaseři byli odhodlaní učinit všechno – opakuji všechno – pro to, aby se tato tragédie již nikdy neopakovala.

Neville Chamberlain, jeho ministr zahraničních věcí lord Halifax (viz dále) a další britští konzervativní i labourističtí politikové (až na výjimky) nebyli bezskrupulózní darebáci, jak jsou vnímáni ještě někdy i dnes například v Česku, kde je „vzpomínka“ na britský (a francouzský appeasement) kvůli Mnichovské dohodě velmi trpká a bolestivá. 

Ve skutečnosti šlo o muže, kteří se svém odhadu Hitlerových záměrů (i v něm samotném) osudově zmýlili, což bylo sice tragické, ale i lidské. Skutečných politických vizionářů, kteří rozuměli „duchu doby“ a kteří chápali, co to reálně znamená nacionální socialismus (nacismus) a Hitler u moci, a státníků, jakým byl již ve třicátých letech budoucí premiér Winston Spencer Churchill (1974–1965), o němž bude řeč příště, bylo v obou britských hlavních politických stranách jen velmi málo.

Neville Chamberlain, jehož politika appeasementu navíc souzněla s přáním drtivé většiny britské společnosti a za niž byl po návratu z Mnichovské konference veleben jako „muž, který zachránil mír pro naši generaci“, se stal nakonec, poté co fatálně neuspěla a co propukla druhá světová válka, „ztělesněním katastrofy“ a „mužem, který za to mohl“ – jak jej tepal tehdy anonymní pamflet podepsaný Cato s názvem Guilty Men (doslova Viníci).

Přesto to byl právě on, kdo na v září 1939 přivedl do zrekonstruované vlády Winstona Churchilla a kdo stál na počátku ještě ne obratu ve válce, ale jednoznačně na straně dobra.

A ještě jedno velké plus, abych jej jenom nehaněl, je třeba Nevillu Chamberlainovi připočíst k dobru: Když se mu na jaře 1940 zhroutil kabinet a když je fakticky musel předat Winstonu Churchillovi (Chamberlainovým i stranickým kandidátem byl již zmíněný lord Halifax, viz dále), nepostavil se nakonec proti svému rivalovi, tj. Churchillovi, ale „podržel“ jej jako muž, jenž měl ve straně stále ještě největší moc a vliv (jejím předsedou byl až do podzimu 1940), ve funkci.

Velmi dobře si uvědomoval, jak důležitá je stranická jednota a jak na své vnitřní boje a rozkoly doplatili v první polovině 20. století liberálové. Nebýt Chamberlaina, skončilo by možná Churchillovo dnes legendární premiérství krátce poté, co začalo a dějiny Británie, druhé světové války a vlastně celého světa mohly jít plně jiným směrem.

Výše zmíněná slova jsem nenapsal proto, abych hájil Nevilla Chamberlaina, ale proto, že jsou pravdivá. A protože svět nikdy není tak černobílý, jak se na první pohled může zdát. 

Chamberlainův politický odkaz je zkrátka ve skutečnosti složitý a podle toho je třeba k němu přistupovat. Jak často říkám svým studentům: Dnes, v roce 2024, je v Praze, na Žižkově, od katedry, při pohledu zpět chytrý a jasnozřivý kdekdo. Rád bych ale tyto „chytráky“ viděl „v akci“ tenkrát, kdy nic jasné nebylo a věci byly složitější, než kdykoli předtím…

A ještě jedna poznámka na závěr. Když už dnes byla v souvislosti s Nevillem Chamberlainem a s britskými konzervativci řeč o politice appeasementu, mám za to, že je na místě zmínit jedno zájmové či přímo politické seskupení, jež s ním poměrně úzce souviselo. 

Jedná se o tzv. Clivedenský kruh (Cliveden Set): sdružoval prominentní konzervativní politiky i zákulisní politické hráče a hráčky, kteří, respektive které se nepravidelně scházeli v sídle lady Nancy Astorové (1879–1964; vlastním jménem Nancy Witcher Langhorneová, provdaná za Waldorfa Astora, druhého vikomta Astora [1879–1952], odtud její jméno a titul), mimochodem, první ženy zvolené (za konzervativce) do Dolní sněmovny britského parlamentu.

Mezi neformální členy „setu“ patřili, vedle samotné lady Nancy, například politikové Edward Wood, první hrabě z Halifaxu (1881–1959), který byl coby jeden z předních konzervativců a hlavních appeaserů ministrem zahraničních věcí Spojeného království (1938–1940; viz výše).

Philip Kerr, jedenáctý markýz z Lothianu (1882–1940), jenž sloužil před válkou a na jejím počátku (1938–1940) jako britský velvyslanec ve Spojených státech amerických (mimochodem, právě po jeho smrti v prosinci 1940, poslal premiér Winston Churchill do Washingtonu D.C. právě lorda Halifaxe, čímž se jej důstojně „zbavil“ doma, v Británii).

William Montagu, devátý vévoda z Manchesteru (1877–1947), člen Sněmovny lordů; či George Geoffrey Dawson (1874–1944), editor deníku The Times (1912–1919 a 1923–1941)... a další.

A ještě jedna zajímavost. Ve smyslu „sympatizanti s nacistickým Německem“ použil termín Cliveden Set poprvé komunistický novinář Francis Claud Cockburn (1904–1981) v článku pro stranické noviny The Week, což posléze opakovali i další autoři. 

Ve skutečnosti to zřejmě nebylo tak „horké“: členové Setu byli sice stoupenci konzervativní politiky včetně již uvedeného appeasementu, současně ale patřili, jak se ukázalo po válce, do seznamu předních britských osobností, jež měly být po předpokládané úspěšné německé invazi na Ostrovy zatčeny a uvězněny (viz tzv. Sonderfahndungsliste G. B.; v Británii známý jako „Černá kniha“, Black Book), což jejich sympatie k nacistům/fašistům do značné míry relativizuje, ne-li přímo vyvrací.

*

Pokud byste si chtěli o Nevillu Chamberlainovi a „jeho“ době přečíst něco víc, potom Vám, milé čtenářky a milí čtenáři, doporučuji vynikající monografii historika a diplomata (dnešní velvyslance České republiky v Dánsku) Jiřího Ellingera s názvem Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika 1937–1940, kterou v roce 2008 vydalo Nakladatelství Lidové noviny.