Historie britských konzervativců: Kteří toryové se dostali jako první k moci a jak se zrodili Britové

V minulém dílu seriálu jsem psal o počátcích historie britských toryů, budoucích konzervativců, a to od sedmdesátých let 17. století až po pro ně složitou dobu, kdy na britské politické scéně dominovali jejich protivníci, whigové (budoucí liberálové), vedení sirem Robertem Walpolem, prvním hrabětem z Orfordu, a jeho „žáky“ a nástupci, bratry Pelhamovými – konkrétně Henrym Pelhamem (1694–1754; premiérem v letech 1743–1754) a Thomasem Pelhamem-Hollesem, prvním vévodou z Newcastlu (1693–1768; premiérem v letech 1757–1762). 

Stejně tak jsem naznačil, že toryovskými „ministerskými předsedy“ se stali až John Stuart, třetí hrabě z Bute (1762–1763), lord Frederick North (1770–1782), a hlavně William Pitt mladší (1783–1801 a 1804–1806). A právě jimi dnešní výklad začnu.

John Stuart, třetí hrabě z Bute (1713–1792) pocházel ze staré skotské šlechty a byl vůbec prvním britským ministerským předsedou, který pocházel ze „severního království“. Během let působení ve Sněmovně lordů se politicky příliš aktivně neangažoval. 

Poté, co se „spřátelil“ (snad to slovo mohu použít) s následníkem britského trůnu, synem krále Jiřího II. (na trůnu v letech 1727–1760), princem Frederikem Ludvíkem Hannoverským, a poté, co se stal vychovatelem jeho syna Jiřího, budoucího krále Jiřího III. (1738–1820; na trůnu v letech 1760–1820; v letech 1811–1820 však vzhledem k nemoci vládl místo něj jako regent jeho syn Jiří, budoucí král Jiří IV.), ale Buteův vliv na domácí politické scéně výrazně vzrostl, čemuž odpovídalo i postavení „prvního ministra“. 

Právě díky němu tak stále ještě ne zcela sourodá skupina, jež se označovala jako toryové, získala poprvé nejvyšší politický post v zemi, třebaže to bylo jenom na krátkou dobu (1762–1763).

Podruhé se toryové dostali k moci v osobě lorda Fredericka Northa (1832–1792; premiérem v letech 1770–1782). North přitom zpočátku patřil mezi stoupence whigů, byl dokonce ministrem ve vládě výše zmíněného Pelhama-Hollese a ve vládě Williama Pitta staršího, hraběte z Chathamu (otec Williama Pitta mladšího; viz dále).

Postupem času se ale vyprofiloval jako toryovský politik a když se stal v roce 1770 premiérem, nikdo již o jeho toryovské příslušnosti nepochyboval. 

Northova vláda byla osudově spojena s válkou amerických osad za nezávislost z let 1775–1781/83, jejímž výsledkem byl nejen vznik Spojených států amerických, ale hlavně uhájení této nezávislosti na někdejší „mateřské zemi“, Velké Británii. 

Lord North a jeho vláda byli za kolaps tzv. „prvního britského impéria“ přímo zodpovědní, ať už šlo o Brity z velké časti „iniciované“ příčiny „americké secese“, tak o konečný, pro Brity tristní výsledek.

William Pitt mladší (1759–1806) měl politiku „v krvi“ tak říkajíc od malička. Jak jsem uvedl výše, jeho otcem byl hrabě z Chathamu (známý jako Great Commoner, neboť dlouho odmítal přijmout šlechtický titul), který stál – coby whig – v čele britské vlády v letech 1766–1768. 

Pitt mladší sám se stal ministerským předsedou z vůle krále Jiřího III. (1760–1820, viz výše) v pouhých čtyřiadvaceti letech (nejmladší britský premiér dodnes), a sice v časech politických zmatků, kdy se, mimo jiné, zrodila jeho dlouholetá rivalita s jedním z nejvýraznějších whigovských lídrů Charlesem Jamesem Foxem (1749–1806). 

Pittovo postavení v čele vlády se upevnilo teprve po volbách v roce 1784, v nichž jeho toryové jasně zvítězili a posílili svoji moc na dlouhá léta dopředu.

Teprve poté mohl Pitt mladší začít opravdu prosazovat svoji politickou agendu, která zahrnovala mimo jiné reformu Východoindické společnosti, centralizaci správy Indie včetně omezení moci do té doby takřka autonomních guvernérů Bombaje a Čennali a vytvoření funkce generálního guvernéra atd.

Většina dalších domácích reforem, včetně úpravy volebního zákona (jež zahrnovala mimo jiné zrušení tzv. „shnilých obvodů“, tj. obvodů s minimem voličů a velkým vlivem místních aristokratů), zůstala jen na papíře, zčásti kvůli odporu v zásadě konzervativního „politického národa“, zčásti s ohledem na složitou mezinárodněpolitickou situaci, která od konce osmdesátých let 18. století vyžadovala velkou pozornost vlády.

Velká francouzská revoluce z let 1789–1794 znamenala zásadní mezník v moderních dějinách Evropy, a to prakticky ve všech ohledech vývoje společnosti. 

Svržení absolutní monarchie Ludvíka XVI. a jeho poprava, emancipace tzv. třetího stavu (první stav tvořilo ve Francii duchovenstvo, druhý stav aristokracie, třetí stav všichni ostatní) a vznik moderního (v dobovém kontextu, samozřejmě) republikánství byly počátkem nové éry v dějinách „starého kontinentu“. 

Většina britského politického národa pohlížela na dění ve Francii velmi skepticky a se značnými obavami, co jim tento vývoj přinese.

Krvavá francouzská revoluce a její excesy Britům znovu připomněly trpkou zkušenost z „revolučního“ 17. století, kdy země po popravě krále Karla I. Stuarta v roce 1649 upadla na více než deset let do chaosu (tzv. interregnum), z něhož se složitě vzpamatovávala v časech restaurace stuartovské monarchie (1660–1685).

Nemluvě o tom, že přinejmenším od Walpoleových časů (viz předchozí díl seriálu) výrazně profitovala z relativně, opakuji a zdůrazňuji například ve srovnání s Velkou francouzskou revolucí, umírněného vnitropolitického vývoje, postupných reforem a ekonomického liberalismu. 

Kromě toho většina Britů vnímala Velkou francouzskou revoluci a následnou vládu Direktoria, Konzulátu a Napoleona Bonaparta jako silně destabilizující faktor na mezinárodní scéně, faktor, jenž ve svých důsledcích odporoval britské tezi „dělej obchod, ne válku“ (zjednodušeně řečeno) a již zmíněné prosperitě.

Pittovy vlády se od devadesátých let 18. století až do jeho smrti v roce 1806, stejně jako ty, které následovaly, zasloužily v rozhodující míře o to, že francouzské vojenské a diplomatické triumfy na evropském kontinentě byly jenom dočasné. 

Právě britská dominance na světových mořích byla ostatně hlavní příčinou Napoleonovy porážky v námořní bitvě u Trafalgaru v roce 1805, která fakticky znemožnila jeho plánovanou invazi na Britské ostrovy a stála na prapočátku jeho dalších potíží. 

Šéf britské vlády i toryů (stále ještě používám výhradně toto slovo, nikoli slovo či termín konzervativci, na ty dojde až v příštím díle seriálu) William Pitt mladší na tom měl velkou zásluhu.

V souvislosti s válkami, jež Velká Británie vedla s revoluční a napoleonskou Francií, pokládám za důležité – i v souvislosti s vládou prvního opravdu velkého toryovského ministerského předsedy, Williama Pitta mladšího – uvést ještě jednu věc. 

Jak známo, Velká Británie vznikla za vlády královny Anny Stuartovny (1702–1714) v roce 1707 spojením „jižního“ a „severního“ království, tj. Anglie a Skotska, v jeden státní útvar (Irsko k ní bylo připojeno v roce 1801 na základě zákona o unii z roku 1800). 

Velká Británie tak od roku 1707 existovala, Britové ale – de facto (de iure samozřejmě ano) – nikoli. Takřka všichni obyvatelé a později občané ostrovního státu se i nadále primárně cítili jako Angličané, Velšané, Skotové či Irové, jako Britové vystupovali minimálně. 

Opravdové Brity z nich udělala právě až válka proti Francii, jež byla ve spojení s anglickou/skotskou/britskou průmyslovou revolucí (přibližně 1760–1840) faktorem, pro který existuje v angličtině hezké, do češtiny ne úplně snadno přeložitelné slovo „forge“, v našem případě jde konkrétně o slovní spojení „forging the nation“, nejlépe asi „ukování národa“ ve smyslu jeho skutečného „stvoření“. 

I na tom měly Pittovy vlády a on osobně značnou zásluhu.

Vítězství nad napoleonskou Francií v roce 1815 znamenalo definitivní konec anglického/britského „dlouhého 18. století“, o němž jsem psal před týdnem (s výjimkou zcela extrémních interpretací, které jeho konec kladou až do schválení reformního volebního zákona v roce 1832). 

Post-pittovské britské vlády od roku 1806 do roku 1830 (v jejichž čele stáli William Cavendish-Bentinck, třetí vévoda z Portlandu, 1807–1809; Spencer Perceval, 1809–1812; Robert Jenkinson, druhý hrabě z Liverpoolu, 1812–1827; George Canning, 1827; Frederick John Robinson, první vikomt z Goderichu, 1827–1828 a Arthur Wellesley, první vévoda z Wellingtonu, 1828–1830) byly výhradně toryovské a bytostně konzervativní (byť ještě nikoli ve smyslu názvu politické strany).

Předáci, členové i voliči toryů byli v drtivé většině stoupenci Koruny, anglikánské církve a venkovských tradic (odtud heslo, jímž torye častovali a jímž je ironizovali jejich odpůrci – Throne, Altar and Cottage, tj. Trůn, oltář a dům ve smyslu rodového/rodinného sídla či rezidence), obecně řečeno zavedených pořádků, kteří odmítali ve společnosti změny, jež mohly – viděno jejich očima – narušit či zbořit „nanejvýš uspokojivě fungující řád a pořádek“. 

Britská společnost se ale, stejně jako ta evropská, v důsledku „bouře“, která se na přelomu 18. a 19. století napříč kontinentem přehnala z Francie, měnila a důsledkům této skutečnosti se nemohl vyhnout ani ostrovní stát. O tom, stejně jako o zrození moderní Konzervativní strany si – konečně – ale budeme povídat až příště v dalším, třetím díle.