TŘETÍ DÍL | V předchozí části seriálu o historii britských konzervativců jsme si povídali o jejím vývoji v „dlouhém 18. století“, o prvních konzervativních (toryovských) premiérech, především o Williamu Pittovi mladším, o válkách s revoluční a napoleonskou Francií a o zrození skutečných Britů, k čemuž napomohly jak před okamžikem zmíněné války, tak průmyslová revoluce, jež v letech 1760–1840 udělala z ostrovního státu první světovou (nejen ekonomickou) velmoc. Skončili jsme výkladem o vývoji konzervativců v post-napoleonské éře, na prahu třicátých let 19. století, kdy se začínalo schylovat ke zrození moderní Konzervativní strany a moderního politického stranictví.
Sir Robert Peel a první konzervativci
Žádné oficiální datum, kdy se britští toryové, tak jak jsme si je charakterizovali v předchozích dvou částech seriálu (ZDE a ZDE), začali nazývat konzervativci, neexistuje.
Podle některých historiků prosazoval používání termínu Konzervativní strana (Conservative Party) již George Canning (1770–1827), který jako ministr zahraničních věcí ostrovního státu (1822–1827) řídil „britský koráb“ ve složitých dvacátých letech 19. století a který zastával krátce (od dubna do srpna 1827) i úřad ministerského předsedy.
Obecně se nicméně začal termín „konzervativci“ (Conservatives) užívat až od třicátých let 19. století, konkrétně od roku 1834, od vydání tzv. Tamworthského manifestu, o které se primárně zasadil toryovský šéf a premiér sir Robert Peel (1788–1850, předsedou vlády v letech 1834–1835 a 1841–1846), jeden z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších britských politiků moderní éry vůbec, který by si při nějaké příležitosti zasloužil samostatný text.
Za zmínku stojí nejen Peelova premiérství, ale již jeho působení v čele ministerstva vnitra (v letech 1822–1827 a 1828–1830), kdy se zasloužil o vznik moderní metropolitní policie (Scotland Yard), jejíž pravomoci se tehdy týkaly tzv. velkého Londýna (Greater London), o reformu trestního práva a o reformu komplikovaného a nepřehledného vězeňského systému.
Právě v době svého prvního premiérského úřadu (menšinová vláda, v níž zastával rovněž post ministra financí), v prosinci 1834, sir Robert přišel s již zmíněným Tamworthským manifestem (Tamworth Manifesto), jenž se stal jakýmsi ustavujícím „kánonem“ rodící se Konzervativní strany, neboť obsahoval principy, na kterých strana do budoucna stála a na jejichž základě se s ní její členové a stoupenci identifikovali.
V manifestu konzervativci deklarovali schválení volební reformy z roku 1832; dále slíbili, že budou pečlivě dohlížet na řádné fungování civilních a církevních institucí (v případech zneužívání moci a chyb pak přislíbili změny a náhradu škody) a takové reformy církve (Church of England), aby sloužila skutečným zájmům věřících.
Manifest lze v zásadě shrnout tak, že je nutné stranu, jejíž počátky sahaly až do druhé poloviny 17. století, soustavně reformovat a přizpůsobovat ji dobovým změnám, protože jinak nemá šanci přežít. Současně v něm ale odmítali náhlé, rychlé, překotné a nepromyšlené změny, podléhající momentálním náladám společnosti a „ulice“.
Jedním z klíčových Peelových rozhodnutí v čele vlády bylo zrušení cla na dovoz obilí (tzv. Corn Laws), což byla mimo jiné reakce na Velký irský hladomor ze čtyřicátých let.
Jednalo se o těžkou ránu pro venkovské landlordy, kteří proto, stejně jako většina konzervativních politiků, zákon odmítli. Peel jej ale s pomocí opozice prosadil, čímž uvolnil cestu pro tzv. Free Trade, tj. svobodný obchod, z něhož Británie, od průmyslové revoluce „dílna světa“, prakticky až do konce 19. století silně profitovala.
Premiér za tento krok (poté, co si zajistil i jeho schválení ve Sněmovně lordů), jenž byl z dlouhodobého hlediska nepochybně správný, ale tvrdě zaplatil – krátce poté totiž prohrál v Dolní sněmovně jiné hlasování a následně musel post předsedy vlády opustit, což nesl velmi trpce. Navíc po něm zůstala rozhádaná a nejednotná strana – pro budoucnost to nevěstilo nic dobrého.
Benjamin Disraeli: Muž, který nebyl ničím, a stal se vším
Po třech vládách Edwarda George Geoffreyho Smitha-Stanleyho, čtrnáctého hraběte (z) Derby (1799–1869; ministerským předsedou v letech 1852, 1858–1859 a 1866–1868; dodnes nejdéle sloužící vůdce konzervativců), během nichž toryové, respektive konzervativci, rozpolcení kvůli výše zmíněným obilním zákonům, poněkud tápali, stanul v jejich čele vskutku mimořádný muž – Benjamin Disraeli, budoucí hrabě z Beaconsfieldu.
Právě tento politik a státník, který v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století úspěšně vedl ostrovní stát a jeho impérium (premiérem v letech 1868 a 1874–1880), zároveň úspěšně dokonal proměnu konzervativců v moderní politickou stranu, jak tomuto pojmu rozumíme dnes.
Životní příběh Benjamina Disraeliho (1804–1881) je v mnoha ohledech takřka neuvěřitelný. Jeho židovští předkové pocházeli z Itálie (ještě jeho otec, novinář, literát a historik Isaac, se podepisoval D’Israeli) a byli všechno, jenom ne bohatí.
V době, kdy ušlechtilý původ, případně velký majetek byly prakticky jedinou možností, jak úspěšně vstoupit do vysoké politiky – britská společnost byla, pokud jde o jednotlivé společenské vrstvy (classes, tedy doslova „třídy“, jak říkají na Ostrovech) extrémně „neprostupná“ –, byl Disraeliho vzestup skutečným zázrakem.
„Dizzy“ – jak Benjaminovi jeho stoupenci na vrcholu politické kariéry téměř mazlivě říkali, byl mimořádně nadaný již od dětství. Nedostudoval sice práva (měl příliš mnoho zájmů), ale bohatě se oženil, coby romanopisec se (převážně) věnoval krásné literatuře (ve čtyřicátých letech kolem něj vznikla skupina mladých, talentovaných autorů označovaná někdy jako Mladá Anglie), ale hlavně, hlavně byl doslova posedlý politikou.
Vzhledem ke svému nadání a buldočí vůli se v roce 1837 probil za konzervativce do parlamentu a v době „válek o cla“ se postavil proti Peelovi, který jej poněkud překvapivě nevzal do svého prvního kabinetu v roce 1841 a jemuž nemohl odpustit, že v souvislosti s Corn Laws porušil své předvolební sliby.
Prvního a hned obrovského úspěchu se Disraelimu podařilo dosáhnout roku 1852, kdy byl jmenován ministrem financí v Derbyho vládě. Tentýž úřad pak zastával i v letech 1858–1859 a 1866–1868, kdy už se – po churavějícím lordu Derbym – chystal na převzetí vedení strany.
Skutečnost, že mocní, bez přehánění pohádkově bohatí aristokraté ze starobylých rodin, nezřídka pyšní a snobští až běda, akceptovali a poté respektovali Disraeliho politické vůdcovství (Leadership), má ve druhé polovině 19. století, ve viktoriánské Británii, obrovskou vypovídací hodnotu o jeho politických, intelektuálních i lidských kvalitách.
Premiér a stvořitel moderní Konzervativní strany
Ještě předtím, než se stal poprvé britským premiérem, se Benjamin Disraeli zásadně zasloužil o téměř revoluční změnu volebního zákona (tzv. druhý reformní zákon; první byl ten z roku 1832).
Návrh, který Derbyho vláda v roce 1867 prosadila, byl pro budoucnost země i konzervativců zcela zásadní. Volební právo díky němu rázem měl dvojnásobek stávajícího počtu (místo milionu téměř dva miliony lidí, přesněji řečeno mužů, ženské volební právo bylo ještě na míle daleko; křesla v Dolní sněmovně získalo patnáct velkých britských měst, která jimi doposud nedisponovala atd.), včetně příslušníků části Working Classes, tedy manuálně pracujících.
Právě tyto voliče a Working Classes obecně Disraeli zahrnul do svého projektu moderní politické strany, jejíž elektorát měli tvořit nejen movití příslušníci vyšších a středních vrstev, nýbrž i příslušníci dělnické třídy (tzv. Working Classes Conservatism). Právě ti se následně stali důležitou součástí ostrovního „toryismu“ a zůstali jí, v některých ohledech, až hluboko do 20. století.
První premiérské období Benjamina Disraeliho bylo krátké, od konce února do počátku prosince 1868.
Poté, po vyhraných volbách, vytvořil svoji první vládu jeho největší politický protihráč – William Ewart Gladstone (1809–1898; v čele vlády v letech 1868–1874, 1880–1885, 1886 a 1892–1894), jenž se zaměřil především na reformy na domácí politické a společenské scéně a na irskou otázku (o níž si budeme povídat už příště) a jenž se stal – v protikladu k Disraelimu – zakladatelem moderních liberálů (Liberal Party).
Když se Disraeli do čela vlády jako premiér v roce 1874 vrátil, soustředil se – vzhledem ke složitým mezinárodním poměrům – především na zahraniční politiku.
Jednou z jeho priorit jako ministerského předsedy i jako šéfa konzervativců ostatně bylo hájení zájmů, udržování a rozšiřování Britského impéria, jemuž byl zcela oddán, jež, snad příliš nepřeháním, až nekriticky miloval, a o jehož prospěšnosti nejen Británii, ale i světu byl bytostně přesvědčen.
Právě za Disraeliho druhé vlády získali Britové kontrolní balík akcií Suezského průplavu (1875), což jim umožnilo ovládnout klíčovou dopravní tepnu do Orientu.
Právě za jeho vlády byla královna Viktorie (1819–1901; na trůnu v letech 1837–1901), kterou bezmezně ctil a ona mu oplácela „mimořádnou laskavostí a přátelstvím“ (Viktorie jej jmenovala hrabětem z Beaconsfieldu), prohlášena indickou císařovnou (1876).
Právě za jeho vlády ostrovní stát úspěšně čelil ruské expanzi na Balkáně (kterou se podařilo zastavit na Berlínském kongresu v roce 1878) a zčásti i ve Střední Asii atd. atd. atd.
Jak jsem již naznačil, v době, kdy stál Disraeli v jejím čele, došlo nejen k definitivnímu překonání vnitřních třenic v Konzervativní straně, jež měly počátek v době bojů o Corn Laws, a k jejímu sepětí s velkou částí dělnické třídy.
Konzervativci v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století získávali rovněž pevnou strukturu, která je pro fungování moderní politické strany nezbytná. Bez Disraeliho jsou zkrátka počátky moderní Konzervativní strany na Britských ostrovech nemyslitelné.
