ŠESTÝ DÍL | V předchozím pátém dílu jsme náš výklad uzavřeli v roce 1923. Těsně poté, co britští konzervativci skoncovali s dlouholetým koaličním spoluvládnutím s liberály premiéra Davida Lloyda George, a současně i poté, co vážně onemocněl a brzy i zemřel jejich tehdejší šéf Andrew Bonar Law. Do čela toryů nastupuje politik a státník, jenž jim i ostrovnímu státu následně vládne téměř celé meziválečné období – ať už přímo, či nepřímo.
Stanley Baldwin, budoucí první hrabě Baldwin z Bewdley (1967–1947), trojnásobný britský premiér (1923–1924, 1924–1929 a 1935–1937). Právě na něj a jeho vnitrostranickou dominanci, i dominanci konzervativců v letech 1923–1939 (tedy do vypuknutí druhé světové války), se podrobněji podíváme v tomto dílu historie britských konzervativců.
Meziválečná Británie
Velká Británie, až do roku 1914 vesměs pokládaná za první světovou velmoc, vyšla z první světové války – společně s Francií a Spojenými státy americkými – jako jedna ze tří hlavních vítězných mocností. Část britských politických a společenských elit, stejně jako středních a pracujících vrstev, se proto nějaký čas – v jistém smyslu pochopitelně – opájela omamným pocitem z vítězství v dlouhé Velké válce.
Lidé si navíc přáli věřit – a proto i věřili – v rychlý návrat „starých dobrých časů“, jak si je pamatovali, respektive jak si zpětně idealizovali konec viktoriánské éry a eduardovskou epochu, tj. (přibližně) období mezi lety 1880 až 1914. Skutečnost se ale od jejich představ výrazně lišila.
Velká Británie byla sice vítěznou mocností Velké války, zvítězit v přechodu na mírovou ekonomiku se jí ale dlouho nedařilo.
Největší těžkostí, která zásadním způsobem ovlivňovala každodenní život v zemi, v jejímž čele stál král Jiří V. (vládnoucí v letech 1910–1936), se ukázal být – podobně jako ve Francii či v USA – přechod válečné ekonomiky na mírovou. Ostrovní stát nakonec dosáhl, z mnoha různých důvodů, své předválečné úrovně průmyslové výroby (tj. úrovně z roku 1913) až v roce 1928, tedy po dlouhých patnácti letech.
Vezmeme-li v potaz, že krátce poté, na přelomu dvacátých a třicátých let, zasáhla Velkou Británii těžce Velká hospodářská krize (Great Depression), pochopíme, proč někteří historikové nazvali své knihy věnované meziválečné éře v Británii (ale nejen v ní) tak, jak je nazvali – The Morbid Age, Borrowed Time, The Dark Valley či – s příznačnou břitkou britskou ironií – We Danced All Night (tzn. „morbidní věk“ neboli „pochmurná éra“, „vypůjčený čas“ neboli „život na dluh“, „temné údolí“ a „tančili jsme celou noc“).
Tento neveselý obraz vyvažovalo několik pozitivních skutečností, s jejichž vědomím lze vývoj a postavení Velké Británie mezi dvěma světovými válkami hodnotit přece jen poněkud optimističtěji.
Vnitropolitická scéna, na níž ve dvacátých i třicátých letech dominovali konzervativci v čele s „hlavním hrdinou“ tohoto dílu, trojnásobným premiérem Stanleyem Baldwinem, byla ve srovnání s evropskými zeměmi poměrně stabilní.
O tom ostatně vypovídalo i to, že navzdory všem neradostným faktům nezískali ve Velké Británii – na rozdíl od kontinentální Evropy – významnější postavení političtí extrémisté, ať už se jednalo o komunisty na straně jedné, či fašisty a posléze nacisty na straně druhé.
Stejně tak nedošlo v ostrovní zemi, nepočítáme-li kratičkou epizodu generální stávky na jaře 1926, v celém meziválečném období k žádným opravdu dramatickým projevům sociálního neklidu, což byla v nemalé míře zásluha, mimo jiné, guvernéra Anglické banky (Bank of England), konzervativního a racionálního Montagua C. Normana.
Navzdory vnějšímu zdání bylo Imperium Britannicum po roce 1918 již za zenitem: jak s ohledem na stagnující ekonomickou výkonnost, tak na rostoucí „ztrátu vůle k moci“.
Británie mezi válkami stále zůstávala mateřskou zemí impéria, které tvořily jednak korunní kolonie (na prvním místě Indie), jednak víceméně souvislý pás území „From Cairo to Cape Town“ v Africe, jednak další strategicky i jinak významná území.
Formální i neformální Britské impérium nedosahovalo nikdy v dějinách tak velké územní rozlohy jako právě v meziválečné éře a nikdy v něm nežilo tolik obyvatel jako tehdy. Tento fakt vypovídal mnohé o síle i vlivu Londýna ve světě, zároveň byl ale poněkud matoucí, neboť vyvolával některé zkreslené představy.
Ve skutečnosti bylo Imperium Britannicum po roce 1918 již za zenitem moci, a to jak s ohledem na stagnující ekonomickou výkonnost, tak s ohledem na to, co Niall Ferguson v knize Britské impérium: Cesta k modernímu světu správně označuje za „ztrátu vůle k moci“.
Pokud jde o zahraničněpolitické záležitosti – uvědomíme-li si, že reálně největší poválečná světová velmoc, Spojené státy americké, provozovaly za vlády republikánských prezidentů Warrena Hardinga (1921–1923), Calvina Coolidge (1923–1929) a Herberta Hoovera (1929–1933) izolacionistickou politiku (především co se Evropy týče), hrála Velká Británie po roce 1918 logicky prim i v mezinárodních vztazích.
Kromě politických a ekonomických preferencí Washingtonu to bylo dáno též fatálním oslabením Ruska po bolševickém převratu a následné občanské válce, opakovaným hospodářským kolapsem Německa po skončení Velké války a také stále zjevnější slabostí Francie, jež se naplno projevila na konci třicátých let.
Ve srovnání s těmito velmocemi se Británie vskutku jevila nejen jako „útes stability“ a jako (stále ještě) „velmoc prvního řádu“ – což platilo ve dvacátých letech, kdy se Britové snažili manévrovat tak, aby „zůstali přítomni na evropském kontinentě“, ale aby je tamní angažmá příliš nezatěžovalo – i ve třicátých letech, jež se zejména po nástupu Adolfa Hitlera k moci nesla zcela v duchu tzv. politiky appeasementu.
Stanley Baldwin a jeho cesta k moci
Stanley Baldwin přišel na svět ve střední viktoriánské éře v srpnu 1867 – mimochochem zítra, 3. srpna, to bude na den přesně 157 let a shodou okolností to tehdy byla také sobota jako letos – do dobře zabezpečené rodiny, která podnikala v železářském a ocelářském průmyslu, ve městě Bewdley ve Worcesterském hrabství.
Rodina byla navíc příbuzná se spisovatelem Josephem Rudyardem Kiplingem (1865–1936), jež byl jednou z ikon pozdně viktoriánské a edwardiánské Británie, což svědčilo o „intelektuálním backgroundu“ prostředí, ze kterého budoucí ministerský předseda pocházel. Rodinnému zázemí samozřejmě odpovídalo i jeho vzdělání (prestižní internátní public scholl v Harrow on the Hill na severu Londýna a Trinity College Cambridgeské univerzity) i jeho zájem o politiku.
Do parlamentu byl nicméně Baldwin poprvé zvolen poměrně pozdě – „až“ v jednačtyřiceti letech, roku 1908, „samozřejmě“ za konzervativce, a zůstal jím až do svého faktického odchodu z politiky v roce 1937, kdy až do svého skonu v roce 1947 zaujímal místo ve Sněmovně lordů.
Vzhledem ke své (byť nikoli úplně brilantní) inteligenci, soustředěnosti a solidnosti se časem propracoval k vysokým vládním postům. Nejprve působil jako tajemník na ministerstvu financí (1917–1921) a poté jako ministr obchodu (v Británii velmi důležité ministerstvo; 1921–1922).
Mimo jiné i v důsledku působení v The Board of Trade (výše zmíněné ministerstvo obchodu) rostl vliv Stanleyho Baldwina v Konzervativní straně počínaje rokem 1921 velmi rychle. V roce 1922 již patřil mezi přední torye, kteří se zasloužili o rozpad vládní koalice a o samostatnou kandidaturu konzervativců ve volbách, ve kterých – ještě pod vedením Bonara Lawa – jasně vyhráli a sestavili vládu.
Baldwin se stal ministrem financí a po rezignaci svého šéfa a premiéra ze zdravotních důvodů i jeho nástupcem. Na Ostrovech právě začínala nová éra.
Šéf konzervativců a vůdce meziválečné Británie
První Baldwinova vláda byla nicméně krátká, od května 1923 do ledna 1924. Ve volbách z ledna 1924 sice konzervativci získali v Dolní sněmovně nejvíce křesel, většinu ale neměli, a tak poprvé v dějinách země vytvořili menšinový kabinet socialisté – Labour Party vedená Ramsayem MacDonaldem (1866–1937; premiérem 1924 a 1929–1935).
Obavy britských vyšších a středních vrstev z vlády „komunistů“, jak labouristy označovala část médií, byly značné, ve skutečnosti ale nebyly na místě. MacDonaldovy vlády – jak tato, tak druhá, znovu menšinová v letech 1929–1931, i třetí, koaliční, z let 1931–1935 – byly naprosto státotvorné, a v domácí i zahraniční politice fakticky konzervativní. I proto se LP stala jednou ze dvou dominantních britských politických stran a je jí dodnes.
Konzervativci ovšem nezůstali v opozici dlouho. Již v říjnu 1924 drtivě vyhráli v dalších parlamentních volbách a Baldwin sestavil svůj druhý kabinet, jenž vládl Británii až do roku 1929. Během těchto let se mu podařilo stabilizovat vnitropolitickou scénu a zčásti i ekonomiku.
V Evropě hrála Británie důležitou roli; její ministr zahraniční Austen Chamberlain (1863–1937) se – například a mimo jiné – významně zasloužil o úspěch tzv. Locarnské konference, kde byl podepsán Rýnský garanční pakt, na jehož základě došlo ke smíření Francie a Německa. Také impérium bylo po složitých poválečných letech do značné míry stabilizováno.
