ČTVRTÝ DÍL | V předchozí části seriálu o historii britských konzervativců jsme si povídali především o Robertu Peelovi a Benjaminu Disraelim, kteří z toryů v 19. století udělali – a především ten druhý – moderní politickou stranu. Dnes se budeme věnovat dalším dvěma velkým konzervativním stranickým šéfům a premiérům, jimiž byli Robert Arthur Talbot Gascoyne-Cecil, třetí markýz ze Salisbury, a jeho synovec Arthur James Balfour, první hrabě z Balfouru.
Oba tito politikové a státníci zaujímali čelní pozice země v době, kdy byla na vrcholu moci a slávy, ale kdy se již zároveň objevovaly první symptomy budoucího úpadku. A společně s Disraelim, Churchillem a Thatcherovou patří k největším toryovským politikům v dějinách vůbec.
Viktoriánský titán a „jeho“ impérium
Robert Arthur Talbot Gascoyne-Cecil, třetí markýz ze Salisbury (1830–1903), známý jednoduše jako lord Salisbury, byl bez přehánění, spolu s královnou Viktorií (1819–1901; na trůnu v letech 1837–1901) ztělesněním „zlaté éry ostrovního státu a jeho impéria“.
Jak původ (jeho předkové William Cecil a jeho syn Robert Cecil byli „prvními ministry“ královny Alžběty I. [na trůnu v letech 1558–1603] a Jakuba I. Stuarta [1603–1625]), tak i vzdělání, rozhled, šíře záběru, zkušenosti a moudrost jej činily „viktoriánským titánem“ v pravém slova smyslu.
Do čela Konzervativní strany nastoupil Salibury po smrti Benjamina Disraeliho (za jehož vlády byl ministrem pro Indii a poté ministrem zahraničních věcí) na jaře 1881 a zůstal jím až do počátku 20. století. K prioritám jeho politiky patřila, stejně jako u jeho předchůdce, ochrana a hájení zájmů Britského impéria.
Právě v době Salisburyho tří premiérských období (1885–1886, 1886–1892 a 1895–1902) vrcholila tzv. „rvačka o Afriku“ (Scramble for Africa), se kterou souvisel dlouholetý britský projekt na propojení „černého kontinentu“ od Káhiry po Kapské Město (From Cairo to Cape Town), a na sklonku jeho éry i Búrská válka (1899–1902), označovaná za „zkoušku sil Británie na přelomu století“.
V řadě ohledů kulminovala i tzv. „velká hra“ (Great Game) o vliv na Středním východě s Ruskem. Hektické časy, kdy ostrovní stát stále „vládl mořím“ (Britannia, Rule the Waves), ale kdy se zároveň začaly, například v průběhu Búrské války, projevovat první příznaky stagnace a úpadku.
Jakýkoli náznak irské nezávislosti byl nepřijatelný z obavy před dominovým efektem
Na domácí politické scéně se v Saliburyho a Balfourově éře „děly věci“. Jednou z příčin dramatického vnitropolitického vývoje bylo rozhodnutí šéfa liberálů Williama Ewarta Gladstonea (1809–1898; premiérem v letech 1868–1874, 1880–1885, 1886, 1892–1894) udělit Irsku, v němž to začínalo vřít protibritskými náladami, samosprávu (Home Rule).
Konzervativci se Salisburym v čele se postavili ostře proti tomuto návrhu, neboť se domnívali, že je to první krok k možné irské nezávislosti, jež pro ně byla naprosto nepřijatelná – mimo jiné proto, že by v rámci impéria mohla spustit „dominový efekt“.
Stejný názor sdílela i nemalá část liberálů, označovaných jako liberální unionisté (stoupenci „nerozdělitelné unie“ Irska s Británií; Liberal Unionists), v jejichž čele stáli Spencer Compton Cavendish, osmý vévoda z Devonshire, známý též jako lord Cavendish z Keighley či markýz z Hartingtonu (1833–1908), a Joseph Chamberlain (1836–1914), otec budoucího premiéra Nevilla Chamberlaina, známého v Československu jako signatáře Mnichovské dohody z roku 1938.
Salisburyho konzervativci proto vytvořili v letech 1895–1905 s liberálními unionisty pevnou koalici, díky níž nejednou triumfovali ve volbách a vytvořili několik vlád. Obě strany ale zůstaly v této době samostatnými organizacemi a nesplynuly v jednu, třebaže po tom občas někteří jejich členové volali.
Pro Liberální stranu mělo rozštěpení neblahé důsledky, nakonec je ale liberálové ještě přestáli. Teprve druhý rozkol, jenž přišel v roce 1916, stranu fakticky zničil, jak se ukázalo na počátku dvacátých let 20. století. Na to je ale ještě čas.
Událostí, která ostrovní stát, britskou politiku jako celek i Konzervativní stranu vážně poznamenala, byla již zmíněná Búrská válka (1899–1902). Vláda si počínala ve snaze zajistit si strategický prostor v jižní Africe proti búrským republikám velmi rázně.
Vleklá búrská válka byla temným předznamenáním věcí budoucích
Válka, která měla být spíše jakými „krátkodobým tažením“, se ale vzhledem k nepoddajnosti Búrů změnila v těžký, vleklý střet, na jehož konci měli Britové v jižní Africe půlmiliónovou armádu.
Válka navíc ukázala limity britské dominance ve světě a vedla ke konci politiky „skvělé izolace“ (Splendid Isolation; neuzavírání dvoustranných či vícestranných smluv zavazující Británii k angažmá na kontinentě), kterou prosazoval lord Salisbury (v roce smlouva s Japonskem, v roce 1904 tzv. „srdečná dohoda“ (Entente Cordiale) s Francií a 1907 smlouva s Ruskem) – byla zkrátka jakýmsi „temným předznamenáním“ věcí budoucích.
Synovec lepší strýce?
Salisburyho nástupcem v čele Konzervativní strany i britské vlády se stal jeho synovec Arthur James Balfour, první hrabě z Balfouru (1848–1930), který stranu vedl až do roku 1911 a který stál v čele vlády v letech 1902–1905.
Jeho jméno je spojeno rovněž s tzv. Balfourovou deklarací (Balfour Declaration) z roku 1917, v níž se britská vláda zavázala k podpoře „národní domoviny pro židovský národ v Palestině“. Byl to první, „prenatální“ krok ke vzniku státu Izrael po druhé světové válce.
Mimochodem, tato událost spojená s jeho osobou rezonuje dodnes, jak ukazuje následující video z útoku propalestinského aktivisty, který letos začátkem března „zaútočil“ sprejem a nožem na Balfourův portrét v hale Trinity College na Cambridgeské univerzitě.
Arthur James Balfour patřil stejně jako jeho strýc k politickým „titánům“ a společenským ikonám pozdně viktoriánské a edwardiánské Velké Británie.
Pohledný, vzdělaný, kultivovaný aristokrat zastával podobné, ne-li přímo identické politické názory jako Lord Salisbury – odmítal irský Home Rule a hájil britskou účast v Búrské válce, což mu přinášelo jak stoupence, tak nesmiřitelné nepřátele.
Také jeho vláda stála na spolupráci s liberálními unionisty, o nichž jsem psal výše. Právě za jeho vlády byl vytvořen Výbor imperiální obrany (Committee of Imperial Defence), jenž měl koordinovat činnost britského námořnictva s pozemní armádou a v následujících desetiletích sehrál mimořádně důležitou roli.
V roce 1905 začal Konzervativní stranou otřásat silný spor ohledně ukončení svobodného obchodu a zavedení ochranných cel (pro zboží ze zemí mimo Britské impérium), což prosazoval především výše zmíněný liberální unionista Joseph Chamberlain.
Návrh na zavedení cel byl dán především pozvolným ekonomickým zaostáváním země za dynamicky se rozvíjejícími Spojenými státy americkými a zčásti i císařským Německem. Premiér Balfour se postavil na Chamberlainovu stranu, konzervativci ale byli vnitřně rozštěpeni, což vedlo k jeho rezignaci na post ministerského předsedy (post šéfa strany si ale, jak jsem již uvedl, udržel).
V následujícím roce pak konzervativci a liberální unionisté utrpěli těžkou porážku ve volbách, která byla začátkem dlouhé éry liberálních vlád, fakticky již od prosince 1905 do října 1922, kdy se v čele liberálních a ve finále koaličních kabinetů vystřídali Henry Campbell-Bannerman (1905–1908), Herbert Henry Asquith (1908–1916) a posléze David Lloyd George (1916–1922).
*
Salisburyho a Balfourova éra je – myslím že oprávněně – pokládána za vyvrcholení jednoho z nejskvělejších období v anglických, potažmo britských dějinách.
Pozdní viktoriáni a edwardiáni – a někteří z nich, například Balfour, sdružení v neformálním „spolku“ zvaném „Duše“ (The Souls) – zůstávali legendami ještě dlouhá desetiletí po první světové válce, která zasadila této společnosti i celé Británii, třebaže patřila k jejím vítězům, „smrtelnou ránu“.
Poválečné pokusy o obnovení „starého světa“ nebyly a nemohly být nikdy úplně úspěšné, sentiment nicméně přetrvával prakticky po celé meziválečné období.
První světová válka Británii stejně jako celý svět zásadním způsobem změnila. Proměnila se britská společnost a také britská politika včetně Konzervativní strany, která již během válečného konfliktu vstoupila do nové éry.
O tom, k jakým proměnám ve straně došlo a jak vypadala nová Conservative Party, si řekneme zase příště.
