KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Není nejmenších pochyb o tom, že Josef Škvorecký patří mezi nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny 20. století, společně s Milanem Kunderou jsou možná ti vůbec „největší“.
Jeho dílo, zejména rozsáhlé romány Zbabělci, Mirákl a Příběh inženýra lidských duší, jsou geniální „kronikou“ válečného a poválečného Československa i československého exilu v zámoří. Už to je samo o sobě veliké dílo.
Připočteme-li k tomu založení a provozování exilového nakladatelství Sixty Eight Publishers (společně s manželkou Zdenou Salivarovou) v Torontu, jež bez přehánění zachránilo českou literaturu před bolševickými hrobaři a jejich domácími posluhovači, je jasné, že je řeč o jedné z nejpozoruhodnějších osobností českých moderních dějin.
Vzhledem k tomu, že na dnešní den připadá sté výročí jeho narození, přináším několik osobních vzpomínek na něj.
Dáma v jezeře, Zbabělci a Ernest Hemingway
Moje první vzpomínka na náchodského rodáka Josefa Škvoreckého (1924–2012) je stará více než čtyřicet let. Muselo mi tehdy být nějakých čtrnáct, patnáct roků a muselo to být v létě, nejspíš o prázdninách, protože byl horký letní den, který jsem trávil na chalupě svých rodičů v Hubálově, vesničce kousek od rodného Jičína.
Možná už jsem byl gymnazista a možná ještě ne, v každém případě to však bylo ono zvláštní, přelomové léto mezi koncem dětství a začátkem dospívání, které je v životě každého kluka tak důležité. A právě tehdy se mi dostaly do rukou dvě knížky, jež pro mě dodnes hodně znamenají – Škvoreckého Zbabělci a Chandlerova Dáma v jezeře.
Přesněji řečeno Dáma v jezeře a Zbabělci, v tomto pořadí, neboť první, kterou jsem přečetl, byl majstrštyk jednoho z největších autorů americké „drsné školy“ (Hard-Boiled-School) Raymonda Chandlera z roku 1943, přeložený do češtiny mužem, jenž byl zároveň autorem Zbabělců – Josefem Škvoreckým.
V obou případech se jednalo, myslím, jakkoli si po tolika letech nejsem úplně jistý, o moje první setkání se skutečnou „velkou literaturou“. Obě knížky navíc měly mnoho společného. Jejich autor se nijak netajil obdivem ke swingu, k jazzu, ke všemu anglickému a hlavně americkému, včetně jazyka, a proto bylo docela přirozené, že z angličtiny také překládal.
Později, dokonce hned několikrát, jsem si uvědomil, co všechno mi toto „krátké letní setkání“ dalo a jak hluboce mě v nejlepším slova smyslu poznamenalo. Byl to totiž právě Josef Škvorecký, kdo mi otevřel cestu k časopisu Světová literatura (ve kterém v letech 1957–1958 pracoval jako zástupce šéfredaktora) a k anglické, a hlavně americké literatuře vůbec, zejména k Ernestu Hemingwayovi, jehož pokládám za nejlepšího světového spisovatele druhé poloviny minulého století.
Na cestě do Walesu
Moje druhá vzpomínka na Josefa Škvoreckého je o deset let mladší. Tentokrát se psalo léto roku 1990, které jsem se svou tehdejší ženou trávil poprvé v životě na Západě, konkrétně ve Velké Británii. Seděli jsme v čistém moderním vlaku, o jakém jsme si v „socialistickém“ v Československu mohli nechat jen zdát, který uháněl z Londýna do severního Walesu, kde na nás čekali naši přátelé John a Iris, a já jsem si otevřel jiné Škvoreckého „opus magnum“, po Zbabělcích další „zázrak“ české literatury, jenž se tak dokonce jmenoval – Mirákl.
Následující více než tři a půl hodiny pak byli spolucestující, kteří do vlaku přistupovali a zase z něj vystupovali, svědky zvláštních, nevím, jestli příjemných, ale docela určitě bizarních scén: mladý muž, tj. já (bylo mi tehdy dnes neuvěřitelných pětadvacet let), si po celou dobu, pokud jej zrovna neupoutalo něco za oknem, se zjevnou rozkoší četl, chechtal se, až se mu hrnuly slzy do očí, a co chvíli předčítal své ženě podivným, obskurním jazykem z knížky dlouhé úryvky.
„Omlouvám se, ale mohl byste mi říct, co čtete?“ zeptala se po chvíli zvědavě sympatická zrzavá Velšanka.
„Mirákl od Josefa Škvoreckého. Toho nemůžete znát, je to český spisovatel,“ odpověděl jsem.
„Ale jistě,“ zasmála se k mému úžasu ona, „samozřejmě že ho znám, četla jsem Zbabělce a taky Prima sezónu.“
Jak vidno, svět byl zase jednou malý. Velšanka nebyla žádná Velšanka, nýbrž rodilá Londýňanka, která v osmdesátých letech studovala na Univerzitě Karlově v Praze, teď učila bohemistiku na jedné z metropolitních univerzit a Josef Škvorecký patřil spolu s Egonem Hostovským, Bohumilem Hrabalem a Milanem Kunderou mezi její oblíbené autory.
Překotná debata, kterou jsme spolu až do našeho opuštění vlaku v severovelšském městečku Rhyl, kde na nás čekali kamarádi, vedli, mě ujistila v tom, že Josefa Škvoreckého vnímají jako „velkého spisovatele“ nejen u nás doma, ale i v zahraničí.
Dodnes si vzpomínám na hrdost, kterou jsem tehdy cítil, protože toho, čím jsme se mohli na sklonku komunistické éry na Západě pyšnit, bylo po čertech málo, a můj oblíbený autor k tomu málu nepochybně patřil. Byl to moc hezký pocit…
Tichý Američan v Praze
„Co si mám přečíst o českých poválečných dějinách?“ zeptal se mě s nepředstíraným zájmem o dalších deset let později jeden nenápadný, tichý americký student, jehož vzdálení předkové pocházeli z Čech. Proto se chtěl o naší zemi a o její moderní historii alespoň „něco málo“ dozvědět a přijel proto studovat do Prahy.
„Přečti si Zbabělce, Mirákl a Příběh inženýra lidských duší a budeš znát všechno, co potřebuješ,“ odpověděl jsem mu tehdy napůl žertem a napůl vážně.
Podíval se na mě zkoumavě, názvy se mu zřejmě zdály být na odbornou literaturu příliš neortodoxní, ale zapsal si je, pokývl, odešel a několik měsíců se neukázal, takže jsem skoro zapomněl, že vůbec existuje.
Pak se ale úplně nečekaně objevil, posadil se u mě v pracovně a v očích měl cosi, co dokážu jen obtížně popsat: „Chtěl jsem vám poděkovat, pane,“ řekl mi, „přesně tohle jsem chtěl. Teď už vím všechno, co jsem chtěl vědět. Fantastický autor, fantastická literatura a strašně zajímá země. Začal jsem se učit česky, protože spousta věcí od Škvoreckého anglicky nevyšla. Chtěl jsem vám to říct osobně…“
Zůstal jsem stát v tichém úžasu. Americký kluk z daleké Pensylvánie, od pohledu úspěšný polykač českých piv i možná – navzdory jeho plachosti, ale přitažlivé plachosti, však víte, jak to myslím – lamač dívčích srdcí, propadl kouzlu mého milovaného autora natolik, že se začal „pořádně učit česky“. Zázraky se zkrátka děly i ve skutečnosti, nejen v krásné literatuře.
Potit při psaní krev…
Při vzpomínce na Josefa Škvoreckého si pokaždé uvědomím ještě jednu důležitou věc. Můj milovaný autor mnohokrát vzpomínal na to, jak „těžce“ psal, jak „potil při psaní krev“, nejlépe v eseji Neuilly z roku 1974. Posuďte ostatně sami:
„Pokusil jsem se. Dal jsem tam vše, co bylo v mých silách (vše? Člověk je vždycky trochu líný. Anebo spíš si zoufá. Myslím si, že většinou je to tak. Pracujete na textu, zdá se vám o něm v noci. Pocit osciluje mezi: Sračka, a: Snad to de. Jsou dokonce pasáže, které vám pořád připadají krásné, a když je po sobě čtete, jak to řekl John Wain: I wrote this? Impossible! I cannot do a thing like that. It must have been someone else.
Ale většinou jsou to jen pasáže, wisecracky, drobné formulace. Nikdy, skoro nikdy, celek. A pak se dostanete k bodu, kdy to prostě vzdáte. For better or worse, it has been done. Zde stojím, Bůh mi buď milostiv, nemohu jinak. Dáte to vytisknout). Takže snad vše, co bylo v mých silách. Pokusil jsem se. Jestli budu žít, zase se pokusím. Nechci si stěžovat, ale úplně lehké to všechno nebylo. A taky to nebylo bez (dost krátkých) chvilek radosti…“
...a přinášet čtenářům radost
Když mi s Josefem Škvoreckým, který se v devadesátých letech minulého století často vracel do Československa a později do Česka (protože tu měl řadu přátel, včetně prezidenta republiky), jeden z mých starých učitelů a přátel na pražské Filozofické fakultě domluvil večeři, měl jsem možnost zeptat se ho na všechno, na co jsem chtěl, a také ocenit jeho laskavost a pochopení pro kluka z malého města ve východních Čechách ve „velké Praze“.
Dodnes jsem v úžasu, že si na mě „můj“ autor udělal tolik času. Snad jej nadšení, s nímž jsem mu vyprávěl o radosti, kterou mi jeho knížky udělaly, alespoň na chvilku potěšilo, a to tím spíš, že tehdy nebyl úplně veselý, ale naopak melancholický a „plný pochybností o tom, jaký to všechno mělo smysl…“
Dnes uplynulo od narození Josefa Škvoreckého rovných sto let a jakkoli v roce 2012 v dalekém Torontu zemřel, je tady díky svému dílu s námi pořád. Alespoň se mnou je tu docela určitě.
