Jak voněl tymián. Před padesáti lety zemřel francouzský filmař a spisovatel Marcel Pagnol

Knížky vydané česky souborně pod názvem Jak voní tymián (poprvé v roce 1975), byly pro většinu čtenářů, kterým se dostaly do rukou, včetně mě, naprostým „zjevením“.

Jejich autor, filmař a spisovatel, velkorysý, laskavý, byť zároveň i složitý člověk jménem Marcel Pagnol (1895–1974), zemřel před padesáti lety, 18. dubna 1974. Pojďme si proto při této příležitosti jeho život a dílo alespoň ve stručnosti připomenout.

Popravdě řečeno nevím, jestli jsem vůbec kdy četl lepší vzpomínky na dětství než ty, které napsal právě Marcel Pagnol. V zásadě mě napadá jen několik srovnatelných literárních děl. 

První jsou úvodní pasáže memoárů Vladimira Nabokova (1899–1977) Promluv, paměti. Návrat k jedné autobiografii (Speak, Memory: An Autobiography, 1961, 1967), druhé – pro změnu ve formě románu – Tajemný příběh královny Loany (La misteriosa fiamma della regina Loana; 2004) mého milovaného boloňského profesora Umberta Eka (1932–2016).

Skvělé jsou rovněž románové memoáry Eleny Ferrante (* 1943 ?), anonymní autorky či anonymního autora proslulé/ho několikasvazkovou ságou známou pod souborným názvem Geniální přítelkyně (L’amica geniale; 2016 a dál). 

Z filmů si k nim troufnu přiřadit snad jen Amarcord (Amarcord; 1973) Federika Felliniho (1920–1993), třebaže má poněkud jinou náladu, podobnou spíše Ekovi než Pagnolovi. Co se génia týče, si ale Eco ani Fellini s Pagnolem v ničem nezadají.

Tatínek Joseph, kterého malý Marcel stejně jako maminku nadevše miloval, byl maloměstským učitelem, což je profese, která každou rodinu nevyhnutelně – v dobrém či ve zlém – poznamená. 

V případě Marcela Pagnola to byl mimo jakoukoli pochybnost pozitivní vliv, proto se také kantorem stal i on, nejprve v Marseille a později v Paříži, na proslulém Lycée Condorcet (podle filozofa, matematika a politika Nicolase de Condorceta), založeném v napoleonské éře na počátku 19. století. 

Kromě kantořiny to ale Pagnola od mládí táhlo i k umění, ke kumštu, jak říkával můj táta, rovněž středoškolský učitel, a nakonec se věnoval převážně, byť nikoli výhradně, právě jemu.

Francouzi, kteří se zajímali o kulturu, znali Marcela Pagnola dlouho jednak jako autora zajímavých divadelních her – jeho nejspíš nejslavnější „kusy“ s názvem Abeceda úspěchu (Topaze; 1928) a tzv. marseilleská trilogie – Malajský šíp (Marius, 1928; Fanny, 1929 a César, 1931) se hrály i na pražských jevištích – jednak jako filmového scénáristu a režiséra. 

Právě k filmu se Marcel Pagnol upnul ve třicátých letech a o tom, že to myslel jaksepatří vážně (jako ostatně všechno ve svém životě), svědčí mimo jiné to, že si nad vesničkou La Treille (dnešní předměstí Marseille, část jejího 11. obvodu), kde trávil dětství, kde je pohřben a kde se odehrávaly příběhy z jeho pamětí, v roce 1932 vytvořil své „filmové městečko“, o němž ve chvílích nadšení mluvil, byť přirozeně s nadsázkou, jako o „mém francouzském Hollywoodu“.

Některé z Pagnolových snímků uspěly a „zadělaly“, tak říkajíc, po divadle i na jeho filmovou slávu, jakkoli nebyla ani trochu světová (hollywoodská), o čemž snil, například Pekařova žena (La Femme du boulanger; 1938) nebo Dopisy z rodného mlýna (Les Lettres de mon moulin, natočené až po válce, v roce 1954). 

V té době byl již ale Pagnol celostátně známý, krom jiného díky členství ve Francouzské akademii (Académie Française), do níž byl, nemýlím-li se, zvolen v roce 1946 jako vůbec první filmař, či, možná přesněji, jako „člověk od filmu“. Největší úspěch mu ale nakonec, tak trochu paradoxně, přinesly až jeho literární vzpomínky.

Vtipné je, že se Marcel Pagnol (1895–1974) nechal přesvědčit k sepsání vzpomínek až svými blízkými přáteli a studenty, kterým příběhy z dětství vyprávěl, původně to totiž neměl v úmyslu. 

Právě Pagnolovým prvním posluchačům a potenciálnímu vydavateli, přesněji řečeno šéfredaktorce časopisu Elle, tak vděčíme za to, že jej poté, co je čarovná poetika historek z Provence v časech „báječné“ Fin de Siècle, tj. z doby na přelomu 19. a 20. století a před první světovou válkou, nadchla, přesvědčili, aby dal svým vzpomínkám i písemnou podobu. 

Pagnol nakonec svolil a první dvě knížky s názvem Tatínkova sláva (La Gloire de mon père) a Maminčin zámek (Le Château de ma mère) vyšly v roce 1957 a 1958. Od prvního okamžiku to byl veliký, tentokrát již světový úspěch. 

Také proto se dočkaly dalších pokračování – v roce 1959 vyšel třetí svazek s názvem Čas tajemství (Le Temps des secrets) a v roce 1977, již posmrtně, nedokončený Čas lásek (Le Temps des amours), česky, jak už jsem řekl, souborně vydaný jako Jak voní tymián (1977, doplněné vydání 1977), který v pozůstalosti nalezl autorův přítel Bernard de Fallois.

Jak Marcel Pagnol řekl v nesčetných interview, netvořil výše zmíněné knížky úplně lehce, přestože „si nemusel nic vymýšlet“, protože většinu z toho, co napsal, v dětství opravdu prožil, jakkoli se v písemné podobě samozřejmě jedná o vzpomínky idealizované a vpravdě literární se vším všudy. 

Pagnol pocházel z Aubagne, což je městečko v departementu Bouches-du-Rhône na samém jihu Francie, kousíček, severovýchodně od Marseille, kde se, čistě na okraj a pro zajímavost, nachází velitelství Francouzské cizinecké legie (Légion étrangère), založené v roce 1831 na obranu francouzských koloniálních držav, a od něhož je jen kousek již zmíněná vesnička La Treille, místo, kde trávil svá „nekonečná léta“, své nejkrásnější prázdniny.

Soubor Jak voní tymián má nejen nenapodobitelnou atmosféru provensálského léta, ale hlavně je „zalidněný“ spoustou senzačních, vesměs laskavých postav: kromě Marcelových rodičů, tatínka a maminky, jsou to i jeho strýček Jules a jeho sourozenci, zejména bratr Paul, nejlepší kamarád Lilly (který v roce 1917 padl ve Velké válce), pytlák Mond, místní „geniální blázen“ Sylvain a mnoho, mnoho dalších. 

Společně s nimi tráví Marcel celé léto v přírodě, u vody v lese, na lovu... Stále důležitější jsou, jak roste, i jeho přátelé ze školních lavic a později z marseilleského „gymnázia“, jeho učitelé a profesoři, kteří se v jeho knížkách tak či onak našli a neskrývali přitom své dojetí. 

Jak už jsem řekl – nevím, zda jsem kdy hezčí (to je to správné slovo) vzpomínky na dětství a mládí vůbec kdy četl, a pokud je náhodou neznáte, pořiďte si je a přečtěte si je, třeba v létě, které se rychle blíží.

Pagnolovy příběhy z dětství znají dokonce i ti, kteří jeho čtyři knížky vzpomínek (a k nim patřící útlou novelu či povídku Dívenka s tmavýma očima; La petite fille aux yeux sombres; vyšla rovněž posmrtně v roce 1992, česky 1999) nečetli, protože viděli dva filmy, které podle nich byly natočené. 

Tatínkovu slávu (1990) a Maminčin zámek (1990) převedl na filmové plátno herec, scénárista, režisér a producent Yves Robert (1920–2002), kterého čeští diváci znají jako tvůrce úspěšných filmů, vesměs komedií, Knoflíková válka (1962), Velký blondýn s černou botou (1972), Návrat velkého blondýna (1974; oba s Pierrem Richardem) anebo Záletník (1976; s Jeanem Rochefortem) a byl to také úspěch, mimo jiné i v tom, že po jejich shlédnutí sáhli diváci po knížce.

Včera, 18. dubna, uplynulo od smrti Marcela Pagnola rovných padesát let. Je neuvěřitelné, jak rychle čas běží. Když jsem Jak voní tymián četl poprvé, v roce 1981, kdy soubor vydalo nakladatelství Odeon v edici Galerie moderních autorů, bylo mi dnes neskutečně vzdálených patnáct let. 

Teď, kdy se mi rychle blíží šedesátka a kdy jsem s ohledem na výročí autorova úmrtí po knížce sáhl znovu, musím říct, že ze svého půvabu vůbec nic neztratila, naopak. Pořád je to veliká radost.