Nikdo neovlivnil moderní hudbu tolik jako Bob Dylan. A nejen hudbu, když už jsme u toho. Nobelova cena za literaturu, kterou dostal v roce 2016, snad navždy uťala diskuse o tom, zda jsou písňové texty literatura. Jsou to nové básně. A jejich autoři jsou trubadúry moderní doby. Anebo spíš – v Dylanově případě zvlášť – něčím na způsob básníků starověkého světa. Ne náhodou tolik obdivuje (a cituje) Catulla či Vergilia.
Říká se tomu „pozdní styl“ – náhlé autorské vzepětí v době, kdy je umělec už zaškatulkován, je považován za „klasika“, když on (nebo ona) náhle přijde s něčím nečekaným, originálním a dost často geniálním. U Dylana se o tom mluví od roku 1997, kdy vydal vynikající album Time Out of Mind. Na druhou stranu právě on podobné koncepty vždycky popíral. Hlavně tím, že se nikdy nenechal uzavřít do žádné škatulky.
Sotva si vydobyl slávu jako autor politicky angažovaných písní, začal se v téhle pozici cítit nepohodlně. Nechtěl být dalším Peterem Seegerem. A tak si našel cestu ven. Stejně tak znovu vždy, když někdo mohl nabýt pocitu, že Dylana „zná“, dokázal dokonale překvapit a udělat něco naprosto nečekaného – včetně obrácení na víru koncem sedmdesátých let. Pravda, tohle období nedalo – až na Slow Train Coming – vzniknout zrovna těm nejlepším písním, ale na věci to nic nemění.
Dylan vždycky byl autor, který se v textech i hudbě rád „inspiroval“ tradicí. Mimo jiné si to mohl dovolit, protože ji znal jako málokdo: jak minulost zejména hudební Ameriky, tak dějiny literatury.
A ve svých písních přesně naplňoval to, co kdysi prohlásil velký modernistický básník T. S. Eliot: „Špatný básník si půjčuje, dobrý básník krade.“ Každý, kdo někdy kradl z cizích zahrad ovoce, ví, že nejlíp se krade z míst, kde to člověk zná. Proto není bez zajímavosti si přečíst o písních, které génia jako Dylan oslovily zejména v době jeho mládí. Přesně taková je totiž Filosofie moderní písně.
Je jako Dylanův koncert. Nakráčí na scénu a bez pozdravu spustí. Filosofie moderní písně (ke knize existuje playlist na Spotify i Apple Music) je krásně vypravená kniha, ale čtenář do ní spadne jako do vody. Žádná předmluva, úvod, nic takového. Hned hezky zostra. Šestašedesát medailonků, někdy o písni a autorovi, jindy o písni a autorovi dohromady, někdy úplně o něčem jiném. Je to chaotické, formálně neuspořádané – a skvělé.
Chvilku je to pronikavá a vtipná hudební kritika, především výrazově neotřelá („tahle písnička je šklebící se lebka“), jindy je to zamyšlení nad kulturou, ještě jindy úplně neformální povídání, jako by s vámi Dylan seděl někde v hospodě. Stejně tak si neláme hlavu s nějakým jednotným přístupem, třeba že by zdůrazňoval autorskou stopu. Ne, někdy píše o autorovi, jindy vynáší neoriginálního interpreta, případně začne psát úplně o něčem jiném, třeba o židovském krejčím, který dotyčnému šil obleky.
