Na malou evropskou zemi, postiženou na více než čtyřicet let neštěstím jménem komunismus, jsme měli od šedesátých let minulého století množství skvělých filmařů, většinou spojených s takzvanou československou novou vlnou. Dnes už jsou „všichni ti bystří a mladí muži a ženy…“, řečeno s Josefem Škvoreckým, ve filmovém nebi. Před pár dny odešel poslední z nich, slovenský režisér Juraj Jakubisko, jehož ve více či méně osobních vzpomínkách v médiích a na sociálních sítích mnozí autoři a přátelé označovali, s nadsázkou, ale vlastně výstižně, za „československého Federika Felliniho“.
Začnu, jak už to v podobných případech dělávám, osobní vzpomínkou. Studoval jsem tenkrát, v polovině osmdesátých let, na pražské Filozofické fakultě a jako totální filmový fanatik (jedno z mých celoživotních „postižení“, tím druhým byl a je tenis) jsem chodil týden co týden čtyřikrát, pětkrát, někdy i šestkrát do kina. Jednak na běžné projekce, ale hlavně do Filmového klubu v Klimentské ulici, do Slavie kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad nebo do legendárního Ponrepa.
Díky tomu jsem v letech 1984–1989 viděl z československé, evropské i světové kinematografie opakovaně prakticky všechno, co stálo a dodnes stojí za to; byly to nádherné roky mezi fakultou, filmem a tenisovými kurty a já na ně nikdy nezapomenu.
Stejně tak nikdy nezapomenu na večer, kdy jsem (v roce 1985, anebo o rok později, to je jediné, co nevím přesně) poprvé viděl tehdy úplně nový Jakubiskův film. Velkou a na tu dobu poměrně nezvyklou mezinárodní koprodukci s názvem Perinbaba (1985). Podstatné ale bylo něco jiného. Juraj Jakubisko, který měl za sebou do té doby pozoruhodné snímky ze šedesátých let, smutná sedmdesátá léta (kdy musel učinit několik ponižujících úliteb „komunistickým bohům“, aby vůbec mohl točit) i impozantní návrat s filmem Tisícročná včela (1983), totiž získal pro pohádkový příběh podle bratří Grimmů „Paní Zima“ mezinárodní hereckou superstar, což bylo ještě méně obvyklé než ona veliká koprodukce.
Onou hvězdnou herečkou, ale bez jakýchkoli hvězdných manýrů, byla Italka Giulia Anna „Giulietta“ Masina, manželka italského režisérského mistra Federika Felliniho. Jak se Juraji Jakubiskovi podařilo Giuliettu přesvědčit, aby v jeho filmu vzala hlavní roli, úplně přesně nevím, zcela jistě přitom ale byla důležitá jeho přinejmenším evropská režisérská proslulost, a možná i to, že byl již tenkrát označován za onoho „československého Felliniho“, což byla pocta par excellence.
V Perinbabě Jakubisko tuhle pověst rozhodně potvrdil. Tolik filmového kumštu, geniální vedení herců, doslova pohádková magie… Jako by disponoval nějakou nadpozemskou mocí, s níž všechny filmové ingredience smíchal dohromady a vytvořil velkou filmovou krásu. Právě po promítání Perinbaby jsem v kině, natřískaném do posledního místa, poprvé zažil dlouhý potlesk uchvácených diváků, třebaže nebyl přítomný nikdo z tvůrců, což nám ale tenkrát ani v nejmenším nevadilo. Dlouho jsem pak měl euforii z filmu v sobě a dlouho jsem si přitom říkal, jak by to bylo báječné, kdybych jednou něco uměl jen z malé části tak, jako svoje řemeslo umí Juraj Jakubisko.
Zároveň jsem vzpomínal na všechny režiséry, které dodnes miluju a jejichž filmy mi Jakubiskův snímek evokoval – na prvním místě, samozřejmě, Felliniho a jeho Silnici (1954), Cabiriiny noci (1957), Giuliettu a duchy (1965; všechny s Masinaovou), a hlavně nadevše milovaný Amarcord (1973), sentimentální, ale geniální návrat do časů režisérova dětství v Rimini ve třicátých letech. Vzpomenu i další tvůrce, nejen Italy, ale například také Švéda Ingmara Bergmana, především jeho Opus Magnum s názvem Fanny a Alexandr (1982), velikánskou, tříhodinovou fresku z konce prvního desetiletí 20. století, svým způsobem také kouzelný, pohádkový příběh – však právě proto jsem si něj po Jakubiskově Perinbabě také vzpomněl.
Hlavně jsem ale tehdy chtěl znovu co nejdříve vidět všechny Jakubiskovy „staré“ filmy a během několika měsíců se mi to i podařilo – debutantské (pokud jde o dlouhometrážní film) Kristove roky (1967) – smutnou „komedii“ o slovenském malíři v Praze s četnými autobiografickými prvky; povídkový snímek (v československo-italské) koprodukci Zbehovia a pútnici (1968) – temné, téměř apokalyptické vize z první, druhé a třetí (fiktivní jaderné) války, fantaskní obrazy lidstva „na hraně“, surrealistické vidění světa plného zla, utrpení, ale i usmíření; Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) – v obdobném duchu i podobným stylem natočený příběh tří samotářů, kteří si pro přežití v „až příliš nebezpečném světě“ nasazují masku bláznů, jež je má ochránit „před vším zlým“…
Se svým čtvrtým filmem Dovidenia v pekle, priatelia! (1970) s neodolatelnou Olgou Schoberovou či Olinkou Bérovou, jak chcete, už měl režisér vážné problémy s nastupujícím normalizačním režimem, a proto se snímku formálně zřekl, aby ho v roce 1990, tedy už ve svobodných poměrech, ve svobodném polistopadovém světě, dotočil, respektive předělal; dvacetiletá přestávka ale byla hodně znát, společenská atmosféra se dramaticky změnila a diváci (a možná i režisér sám) byli možná maličko zklamaní, jakkoli si návrat velkého jména na filmové plátno užili i tak.
Vraťme se ale do sedmdesátých let, jež pro Jakubiska, stejně jako pro jeho kolegy a kolegyně, kteří/které v sobě neměli/neměly tu formanovskou posedlost a sebevědomí, aby se prosadili v Hollywoodu, tu formanovou „jistotu“, že jim filmový svět dříve či později padne k nohám, byla hodně těžká. Podobně jako Jiří Menzel, Věra Chytilová a další, i Juraj Jakubisko točil filmy, které by jinak zřejmě nikdy nedělal (Postav dom, zasaď strom nebo televizní Nevera po slovensky) a přitom stále čekal, zda mu politické poměry dovolí vrátit se k opravdové filmové práci.
Nakonec se Jakubisko, naštěstí pro něj a pro filmové fanoušky, přece jen dočkal. Jeho Tisícročná včela (1983), tříhodinová felliniovsko-márquezovská sága liptovské zednické rodiny Pichandů z přelomu 19. a 20. století ukázala, že výše zmíněný Forman není jediný „světový režisér“, pocházející z Československa.
Tolik euforie, lásky, krásy, radosti ze života i stravující bolesti, nekonečného smutku a žalu a metafor není snad v žádném jiném filmu, který u nás před rokem 1989 a možná i po něm vznikl. Jak citoval jeden z nadšených diváků: „Pozrite na tie včely, chlapci – znášajú med celé tisícročia, aby zachovaly rod. Jedna padne, druhá ju nahradí. Všetko ich nivočí – mráz, choroby, aj my l’udia. Ale včelstvo žije stále, hádam večne…“
Kdyby nikdy nenatočil nic jiného, patřil by Juraj Jakubisko i tak mezi československé filmové velikány. On ale Tisícročnou včelou zdaleka neskončil. I jeho další snímky byly (nejen na místní poměry) velké – Sedím na konári a je mi dobře (1989), Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (1992) či Nejasná správa o konci světa (1997), třebaže „včelu“ žádný z nich nepřekonal.
Osmdesátá a devadesátá léta ale byla pro Jakubiska nejen filmařskou, nýbrž i osobní satisfakcí. Konečně mohl ukázat, co umí, jak obrovský je talent, a užít si i z toho plynoucí společenský úspěch – a že si ho uměl (zaplať bůh) užít, jak se patří. Vím o tom – v tom nejlepším slova smyslu – maličko své, v posledních letech totiž pracuji, mimo jiné, ve firmě, která s ním byla do posledních dnů života v kontaktu.
Úplný závěr Jakubiskovy kariéry už tak „zázračný“ nebyl. Velkofilm Bathory (2008), jeden z režisérových celoživotních snů o hraběnce Alžbětě Báthoryové (ano, o oné legendární „čachtické paní“) sice získal řadu zahraničních cen a vyznamenání, přes tři sta milionů korun (jeden z nejdražších československých filmů všech dob) se ale režisérovi a producentce, jeho manželce Deaně Horváthové, ani zdaleka nevrátilo, což bylo víc než jen „nepříjemnost“, spíš opravdová katastrofa a tragédie. Jakkoli mě osobně projekt Báthory nenadchl, uznávám, že v tomto snímku je několik momentů, kdy Jakubiskův génius ještě jednou zazářil v plné síle, a jakkoli jich není, myslím, mnoho, i tak stojí za to.
Teď je Juraj Jakubisko mrtvý a s ním i celá jedna filmová generace, ta nejlepší, jakou jsme kdy měli. Pevně věřím, že „tam nahoře“, ve filmovém nebi, „sedí na konári a je mu dobre“, už jenom proto, že tam jsou spolu s ním zmínění Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, František Vláčil, Jaromil Jireš a další skvělí kolegové a přátelé – Jozef Króner, Giulietta Masina(ová) a také, v neposlední řadě, Maestro Federico Fellini, v jehož stopách, ale aniž by jej jakkoli napodoboval, Jakubisko velkou část své režisérské kariéry kráčel.
Tak ať je Vám, Juraji, už napořád dobře a díky za všechno. Nejen filmový svět byl, je a stále bude krásný i díky Vám!
