KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V posledních dvou, třech letech se mi nezřídka zdá, že neslyším nic jiného než kvílení, jak je na tom Česká republika špatně, jak mizerně se tu žije. Jak jsme pouhou „montovnou Západu“, jak trpíme tím, že nemáme euro, jak lidi ničí vysoká inflace a energetická krize, „nefunkční stát“, korupce a klientelismus, post-covidové deprese, klimatická úzkost, menstruační chudoba a já nevím co všechno ještě.
Cílem tohoto textu není ani náhodou zpochybňovat nepopiratelný fakt, že jak covid-19, tak ruská agrese na Ukrajině, nemluvě o řadě dalších faktorů (viz výše) včetně zideologizované politiky Evropské komise, Evropského parlamentu a některých zemí, v první řadě Spolkové republiky Německo, uvedly a nepochybně ještě uvedou řadu obyvatel (nejen) naší země do větších či menších potíží. Aniž bych toto, znovu to opakuji, jakkoli popíral a zlehčoval, rád bych nabídl také jiný, optimističtější pohled na českou současnost.
Začnu vzpomínkou na jaro 1990. V dubnu toho roku jsem se s tradičním zájezdem z malého českého města, jak se to tehdy dělávalo, dostal do rakouské Vídně. Kontrast mezi svobodným světem za bývalou „železnou oponou“ a naší zemí, zdevastovanou více než čtyřiceti lety vlády komunistických poskoků Moskvy, byl bez přehánění ohromující.
Ve Vídni jsem si tenkrát jako čerstvý absolvent „staroslavné Univerzity Karlovy“ zaplatil vstup do několika galerií a vodu na uhašení největší žízně, na víc ale nebylo ani pomyšlení. Představa, že bych tu někdy mohl bydlet v pěkném hotelu a snídat, obědvat a večeřet v místních restauracích, zajít si večer do baru atd. mi přišla (a zdaleka nejen mně) jako naprosté science fiction.
Střih. Únor 2023. Již nějakou dobu, necelou hodinku, se vyhřívám díky pochopení svých šéfů na sluníčku, podobně jako o loňských „jarních“ prázdninách mého syna, na břehu půvabného jezera v rakouském Zell am See – Kaprunu a už potřetí během té doby slyším, jak si kolemjdoucí, ve všech případech (nejspíš) manželské páry na procházce, povídají česky.
Den předtím jsem slyšel na sjezdovce a v barech, restauracích a obchodech v Alpincentru na ledovci Kitzsteinhorn češtinu prakticky pořád, stejně jako v místních lázních a plaveckém areálu Tauern Spa. Starší lidé, lidé středního věku, lidé s dětmi, s vnoučaty, i mlaďoši bez prcků – Čechů a Češek víc než na Václaváku.
Zell am See a Kaprun přitom rozhodně nepatří k místům, kde lze trávit lacinou dovolenou. Přemýšlel jsem o tom už před rokem, tváří v tvář neustálému výše zmíněnému kvílení, zejména na sociálních sítích a v některých médiích, o tom, jak je na tom Česká republika pod tou či onou vládnou strašlivě špatně. Blbost. Ve skutečnosti jsme na tom – ve srovnání s většinou světa – výborně.
