Je to období těžkých, nenahraditelných ztrát. Po britské královně Alžbětě II. odešel jeden z největších a také nejkontroverznějších světových režisérů – Francouz Jean-Luc Godard (3. 12. 1930 – 13. 9. 2022). Jestliže o britské panovnici bývalý americký prezident Barack Obama velmi výstižně řekl, že „rámovala jednu éru světových dějin“, o Godardovi je možné bez jakékoli nadsázky říci, že stál, přinejmenším, u zrodu jedné z nejzajímavějších epoch v dějinách filmu, francouzské nové vlny. Ano, u té nové vlny, která inspirovala filmaře v celé Evropě včetně Československa. Nebýt Godarda a jeho francouzských kolegů, bůhví, jak by to s našimi později slavnými režiséry jako Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová a další bylo.
Vášeň Godarda, pocházejícího z bohaté francouzsko-švýcarské rodiny, pro film měla mnoho projevů a podob. Pod vlivem pravidelných návštěv „klubů“, jako byly Cinémathèque Française, Ciné-Club du Quartier a další, proslul už jako mladík – společně s dalšími budoucími režiséry Erikem Rohmerem a Jacquesem Rivettem – coby originální a nemilosrdný kritik v časopise, který založili, v Gazette du cinéma, a hlavně v Cahiers du Cinéma. Ten se stal periodikem nové, dravé generace novinářů a kumštýřů posedlých filmem, avšak filmem viděným, chápaným a hlavně dělaným jinak, než jaká byla klasická francouzská a hollywoodská produkce.
Jenže novinařina, třebaže novinařina o filmu, nadaného mladého muže, překypujícího talentem, nápady a energií, nemohla uspokojit. Psát o filmu a dělat film, to je obrovský rozdíl, a proto není divu, že Godard a spol. chtěli hlavně sami točit. O tom, že „mladý Jean-Luc má vážně talent“, jak se v padesátých letech ve frankofonních filmových kruzích říkalo, svědčily už jeho krátké filmy „Operace beton“, „Koketa“, „Historie vody“, „Charlotte a její přítel“ či „Charlotte a Véronique aneb Všichni kluci se jmenují Patrick“ z let 1955–1959. Pak ale, stále ještě v roce 1959, respektive v roce 1960 „vybuchla“ skutečná filmová „bomba“.
Godardův první celovečerní snímek „U konce s dechem“ (À bout de souffle), který společně s Truffautovým „Nikdo mě nemá rád“ (Les Quatre cents coups; 1959) odstartoval francouzskou novou vlnu, byl naprostý filmový zázrak. Černobílý, z velké části ruční kamerou natočený, a proto poněkud „těkavý“ (na což publikum odchované „klasikou“, včetně toho mladého, nebylo zvyklé), syrový příběh. Sledujeme nikoli nesympatického mladého zlodějíčka a „vraha z leknutí“ (geniální Jean-Paul Belmondo) a s chlapeckým účesem, ale přece tolik ženskou americkou studentku (křehká, neobyčejně půvabná Jean Sebergová).
Jejich příběh nasnímaný skvělou kamerou Raoula Coutarda, se stal okamžitě senzací, mimo jiné i díky jazzovému klavíru Martiala Solala, velkým americkým autům na pařížských bulvárech, mladým kamelotům prodávajícím noviny z celého světa, kavárnám, snobským restauracím i přisprostlým pajzlům, díky blikotavým odrazům z neonových světel i ze slunečních brýlí, i díky nezbytnému cigáru, visícímu ležérně z Belmondových úst, a také, nezapomeňme, díky pouliční, hovorové francouzštině…
