Chcete-li si v předvánočním shonu udělat hezký večer, zlepšit si náladu, skvěle se pobavit, a ještě si zavzpomínat (nejen) na dětství a dospívání, vyrazte do kina na poslední snímek Stevena Spielberga s jednoduchým názvem „Fabelmanovi“ (The Fabelmans). Šestasedmdesátiletý režisér se jím po dlouhé době vrátil ke klasickému filmovému vyprávění, které z něj v předchozím půlstoletí udělalo, pokud ne rovnou největšího, pak zcela jistě jednoho z největších režiséru poválečné éry, a natočil majstrštyk, jenž patří po všech stránkách k tomu „nej“, co se letos v kinech objevilo.
Scénář, který Spielberg napsal s osvědčeným Tonym Kushnerem (společně dělali už na „Mnichovu“, na „Lincolnovi“ a na „West Side Story“), je přitom celkem jednoduchý, tak už to ale u velkých snímků často bývá. Malý a poté dospívající Sammy Fabelman, kluk z židovské rodiny, která nefunguje úplně standardně (citově zdrženlivý tatínek, obětující život práci, a emocionální, umělecky založená maminka, milující zprvu tajně a v závěru už otevřeně, tatínkova přítele, se nakonec ke zděšení dětí rozejdou), je od iniciačního zážitku v kině v raném dětství posedlý filmem, touhou točit filmy, což bere – v útlém věku – jako únik od zdaleka ne ideální reality do světa snů, v nichž je všechno možné („Filmy jsou jako sny, broučku, na které nikdy nezapomeneš“, říká mu maminka), a posléze – během dospívání – jako možnost prosadit se a dokázat rodičům, své dívce, spolužákům a dalším lidem, co všechno dokáže a umí.
A to je všechno, vážně! Jenže – tohle „všechno“ je natočeno s takovou lehkostí, s takovou bravurou a s takovým nadhledem, že divák jenom žasne. Nad vynikající, ale opravdu vynikající casting (malého Sammyho hraje Mateo Zoryon Francis-DeFord, většího Gabriel LaBelle, jako jeho tatínek Burt je skvělý Paul Dano, maminku Mitzi si doslova užila Michelle Williamsová, rodinného přítele Bernieho sehrál Seth Rogen a „největšího režiséra všech dob“, jenž se objeví na plátně v samotném závěru, si s nadšením „vystřihla“ jiná režisérská superstar – David Lynch), kameru, hudbu atd., zkrátka nad všechny filmové profese pak vyniká, jak jsem již naznačil, samotná režie. Bůh ví, jak to ten Spielberg vlastně dělá, ale dělá to geniálně – to je ten dar, který dostali od Boha někteří kumštýři (je jich jen málo, a proto jsou strašně vzácní), díky němuž na co sáhnou, to se jim daří.
Úplně racionálně celá ta „magie“ samozřejmě vysvětlitelná není, přesto se o to alespoň pokusme. Co za tím vším tedy je? Tak předně – Spielberg je především vypravěč, umí prostě vyprávět příběhy, jedno jaké (thrillery, dobrodružné filmy, sci-fi, action stories, politická dramata, muzikály, rodinné snímky), jako nikdo jiný. Za druhé – má dokonalý cit pro rytmus či pro „timing“, jak se říká, tj. naprosto přesně ví, v jaký okamžik příběh „zakčnit“ či zrychlit, kdy naopak ubrat na tempu, zpomalit, nechat diváka (zdánlivě) odpočinout, kdy zahrát na sentimentální notu. Totéž platí o výběru hudebních motivů (všimli jste si, jak důležitá je pro Spielberga filmová hudba?), o tom, jak si – nejen podle žánru – vybírá kameramany (v tomto případě polského rodáka Janusze Kamińského, se kterým spolupracoval už na „Schindlerově seznamu“, „Mnichovu“, „Ztraceném světě: Jurském parku“ či na snímku „Zachraňte vojína Ryana“) a další spolupracovníky, a hlavně o schopnosti všechno to pospojovat tak, aby to drželo pohromadě (což už je o tom „božském talentu“).
