KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Trump, Harrisová nebo někdo úplně jiný? Evropané se děsí, jaká bude zahraniční a bezpečnostní politika příštího prezidenta Spojených států. Měli bychom ale poněkud méně hledět za oceán – ať s nadějí, nebo strachem – a více se zabývat tím, co pro vlastní obranu můžeme (a musíme) udělat my sami. Je už nejvyšší čas. Americké volby nám mohou pomoci pochopit, co je nevyhnutelné. A konečně dospět.
Donutí Donald Trump v případě svého vítězství Volodymyra Zelenského ke kapitulaci, nebo naopak Vladimira Putina k míru? Touto otázkou se nyní zabývají evropští analytici.
Sám Trump se vyjádřil v tom smyslu, že rychle ukončí jak válku Hamásu s Izraelem, tak Ruska s Ukrajinou. Což doprovodil maximou, že za jeho prezidentství si Moskva nepřivlastní žádné cizí území, jako za jiných hlav Spojených států. Z čehož není úplně jasné, zda by Trump „zmáčkl“ více agresora, nebo oběť.
Poněkud zřetelnější vodítko nabízí britský expremiér Boris Johnson. Ten po schůzce ve floridském Mar-a-Lago napsal pro Daily Mail komentář s názvem: „Proč jsem více než kdy jindy přesvědčen, že Trump má sílu a odvahu zachránit Ukrajinu a ukončit tuto děsivou válku“. V něm dedukuje, že republikánský kandidát dobře ví, že ponížení od Ruska by pro Západ znamenalo katastrofu.
Tohle je skutečně důležité. Johnson má naprostou pravdu, že nejde „jen“ o osud Ukrajinců, ale i o ten náš (ostatně já si to myslím od počátku války).
Kdybychom projevili slabost, znejistíme spojence a povzbudíme naše nepřátele. Ztratili bychom úctu a respekt. Proto je nutné ukončit ruskou agresi způsobem, který nenechá nikoho na pochybách, že NATO stále představuje nejmocnější alianci světa a že nikdy neprohrává.
Abychom však tomuto úkolu dostáli, nestačí jen plamenné deklarace a sliby, že Ukrajina „neodvratně míří do NATO“. Musíme razantně zvýšit vojenské výdaje a přebudovat evropské armády tak, aby i bez USA tvořily dostatečnou odstrašující sílu, která spolehlivě odradí každého agresora od útoku.
Tohle platí bez ohledu na to, kdo bude sedět v Bílém domě. Nemůžeme se dále vézt jako černí pasažéři a citově vydírat Američany, že nás „musejí“ chránit.
O vlastní bezpečí a svobodu se musí každý primárně zasloužit sám.
Když byl Trump poprvé prezidentem, mnohé Evropany (zejména Němce) rozhořčilo, že přišel s drsným imperativem: Buď začnete plnit alespoň minimální cíl vydávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu, nebo vám v případě napadení Spojené státy nepřijdou na pomoc.
Ale mělo to ve výsledku pozitivní efekt. Vládám starého kontinentu začalo docházet, že takhle to dál nejde a o vlastní bezpečí, stejně jako svobodu, se každý musí zasloužit sám.
Definitivní zlom pak přišel s ruskou invazí na Ukrajinu. Další a další země, včetně Česka, začaly brát závazky vůči NATO vážně. Brzy ona dvě procenta splní i Němci.
K tomu nyní Friedrich Merz, předseda CDU, která má šanci vyhrát příští volby, přiznal: „USA platí NATO z 63 %. Věděli jsme roky, že tohle je neudržitelné. No a teď se musíme pravdě podívat do tváře.“
Přesně tak: Putina jsme mohli snadno spláchnout sami, ale to bychom se museli víc snažit.
Řada politiků, novinářů a dalších opinion lídrů se rozčílí, kdykoli Donald Trump řekne, že Ukrajina je především evropský problém. Ještě hlubší frustraci pak vyvolává jeho kandidát na viceprezidenta J. D. Vance, který mluví ostřeji a rovnou říká, že se USA mají z této války vyvázat, aby měly síly a prostředky potřebné pro obranu Tchaj-wanu před Čínou.
Pravda, v Evropě by sotva vyhrál soutěž o sympaťáka roku. Ale nemá tak trochu pravdu?
Oba republikánští politici před vlastním publikem poněkud přehánějí. Vědí, že jejich voliče nezajímá Ukrajina, ale domácí problémy. A z těch zahraničních je na prvním místě Čína.
My jsme na druhé straně až příliš pasivní a pomalí při řešení masivního ničivého konfliktu, který probíhá doslova na našem zadním dvorku. Musíme se snažit daleko víc. K tomu nám jistě dopomůže i děs z možného omezení americké pomoci.
Zkušenosti s Pekingem i Moskvou by nás měly poučit, že dlouhodobý dobrý byznys lze dělat jen s demokraciemi, ne s diktaturami.
