Osa Moskva-Pchjongjang: Putin a Kim se dohodli na zhoršení bezpečnostní situace na východě i západě

Putinovi se v Severní Koreji dostalo okázalého přijetí s mohutnými davy mávačů a symboly oddanosti kultu osobnosti obou vůdců, jak to od dob konce stalinismu umí už jen právě Severokorejská dynastie. Ruská média pak o otrockých manifestacích reportovala jako o festivalu svobody.

Kim Čong-un prohlásil, že vztahy mezi oběma zeměmi „vstupují do období nové prosperity“ a Putin oznámil podpis nové strategické dohody, která zahrnuje vzájemnou vojenskou podporu a znamená významné prohloubení a zaměření na dlouhodobé partnerství.

Rozhodně se zdá, že obě strany dospěly po letech jisté nedůvěry a vzájemného prázdného oťukávání k čemusi konkrétnějšímu, co chtěly a za současné situace potřebují. Začněme však velmi stručnou rekapitulací.

Putin a Kim se tento týden setkali už podruhé během necelého roku – naposledy tomu tak bylo v září na ruském Dálném východě. Jedná se ale zároveň o vůbec první Putinovu návštěvu Pchjongjangu od roku 2000 – tehdy se setkal s Kim Čong-unovým otcem a předchůdcem na severokorejském trůnu Kim Čong-ilem. 

Podle Kremlu sice během loňského setkání nepodepsali Putin s Kimem žádnou dohodu, ale obě strany si od té doby vyměňovaly delegace až po úroveň ministrů, takže pravděpodobně již došlo k podpisu dohod, intenzivně připravovaných po celý uplynulý rok.

Zjevný posun v zahraniční politice Severní Koreje v posledních letech spolu s Kimovými výzvami k „přípravě na válku“ od počátku loňského roku nevěstí ohledně směřování zamrzlého konfliktu na korejském poloostrově nic dobrého.

Putinova návštěva v Pchjongjangu bude pravděpodobně formativní pro revizi vojenské a zahraničněpolitické agendy Severní Koreje, která se očekává na Kimově stranickém sjezdu koncem června.

Na začátku měsíce se na titulní stránky novin dostala vzájemná roztržka Severní a Jižní Koreje, kterou vyvolala severokorejská balonová kampaň na „bombardování“ jižního souseda splašky a odpadem. 

Podle odhadů Severní Korea vyslala přes hranici zatím více než 1 600 balónů s nevábným nákladem, což přimělo Jižní Koreu k pozastavení platnosti Komplexní vojenské dohody – souboru opatření na budování důvěry mezi ozbrojenými složkami, kterou obě Koreje podepsaly před šesti lety.

Jih následně také poprvé po více než šesti letech zapnul masivní reproduktory, které přes hranici šíří antikimovskou propagandu nebo hrají K-pop. V Asii se nyní také očekává provedení sedmého jaderného testu ze strany Pchjongagu, vypuštění balistických raket přes japonské území, či jiné provokace, která by měla za cíl vyvolat rozruch před prezidentskými volbami v USA.

V lednu Kim Čong-un veřejně označil Jižní Koreu za „hlavního nepřítele“ své země a zřekl se mírové možnosti sjednocení. Tím v podstatě zrušil desetiletí trvající politiku ohledně klíčového tématu pro obě země, kterou prosazovali jeho předchůdci (a předkové v jedné osobě).

Tyto deklarace nabývají o to většího významu, pokud je vnímáme na pozadí geopolitického posunu Pchjongjangu směrem k těšnému přilnutí k partnerství s imperiálními autokraciemi (paradoxně na pozadí propagandy o boji proti imperialismu) a opakovaných výzev Kimova režimu k „válečným přípravám“, které se od počátku loňského roku opakují s čím dál větší intenzitou.

Nad rámec deklarací Pchjongjang mezitím Moskvě posílá gigantické množství dělostřeleckých granátů a raket výměnou za tolik potřebné dodávky základních surovin, jako jsou potraviny a ropa (a dost možná i dodávek vojenských technologií).

Rozhodování Severní Koreje bylo vždy ovlivněno širším geopolitickým kontextem. Kim Ir-sen odvážně ignoroval velice přímé pokyny sovětského vůdce Nikity Chruščova, aby zmírnil kult osobnosti a přijal styl vlády více kopírující styl SSSR. 

Moskva i Peking se v průběhu dekád snažily svého juniorního partnera kontrolovat, avšak neúspěšně. Mao Ce-tung řekl v roce 1956 sovětskému diplomatovi: „Severní Korea ignoruje rady Číny ve 100 procentech případů, zatímco vaše jen z 70 procent.“

Z kraje šedesátých let Sovětský svaz vyvolal v zakladateli Kimovské dynastie strach z hrozby opuštění. Moskva se totiž rozešla s čínskou a albánskou komunistickou stranou a během kubánské raketové krize uzavřela kompromisní dohodu se Spojenými státy, což Kim Ir-sen považoval za zradu a přiblížil se k Číně. 

Během plného rozvinutí čínsko-sovětského rozkolu byla nevraživost mezi Pekingem a Moskvou faktorem, který Kim obratně využil, aby si zajistil obranné pakty od obou zemí, které se snažily vzájemně se vyvažovat.

Konec osmdesátých a devadesátá léta byla pro Severní Koreu katastrofou; ta tehdy přišla o podporu ve formě „odpojení od přístrojů“ od ekonomicky krachujícího Sovětského svazu a raného Ruska, které mělo plné ruce práce samo se sebou, což spolu s nárůstem čínské ekonomické a vojenské moci a vlastního soustředění na zastaralý těžký průmysl znamenalo jak hladomory, tak nebezpečnou závislost na Pekingu. 

Kim Čong-il na to reagoval tím, že začal intezivněji jednat s USA, ale tato politika nakonec vyvrcholila krachem – summit Trump–Kim s třetím pokračovatelem dynastie v čele země nepřinesl kýžené výsledky. Pchjongjang se tak v posledních letech začal obracet ke stále revizionističtějšímu Rusku, zatímco se snaží nedostat se do čínského područí.

Nicméně až do ruské invaze na Ukrajinu měly vztahy mezi Severní Koreou a Ruskem čistě utilitární a transakční charakter, opepřený příležitostnými diplomatickými nedorozuměními, a to navzdory dědictví úzkých vztahů, které existovaly za hluboké studené války.

V roce 2015 pozval Putin Kim Čong-una na ruské oslavy sedmdesátého výročí konce druhé světové války, ale Kim tehdy ještě nebyl na takové setkání připraven s ohledem na probíhající utužování moci doma. Rusko rovněž do roku 2017 podporovalo sankce Rady bezpečnosti OSN proti Severní Koreji a nepodařilo se mu pokročit v identifikaci vzájemně výhodných oblastí hospodářské spolupráce. 

Summit mezi Kimem a Putinem v roce 2019, který se konal několik měsíců po neúspěchu hanojského summitu mezi Kimem a bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem, vyústil v Putinův sólo brífink pro média k tomuto setkání, což odráží neschopnost obou stran najít kompatibilitu v zájmech obou zemí.

Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 poskytla základ pro sblížení politických potřeb a materiálních zájmů obou zemí. 

Severní Korea poskytla Rusku politickou podporu tím, že uznala nezávislost loutkových vlád v separatistických provinciích na Ukrajině – výměnou za to, že Rusko zablokovalo v Radě bezpečnosti další sankce za vypouštění raket dlouhého doletu, které jsou v rozporu s rezolucemi Rady bezpečnosti.

Severní Korea disponuje značnými zásobami zbraní a také představuje možnou základnu pro výrobu některých typů zbraní pro ruskou potřebu, zejména dělostřelecké munice sovětských kalibrů, ovšem v rámci omezení vyplývajících z nízké efektivity a kvality severokorejských závodů a nedostatku surovin. 

Severní Korea Rusku posílá především skladové zásoby starých (často velmi starých) dělostřeleckých granátů, protitankových střel a raket pro salvové raketomety. Doposud se jednalo asi o sedm tisíc námořních kontejnerů munice. 

Všechny tyto druhy munice jsou sice efektivní a smrtící, ale postrádají moderní naváděcí systémy a úroveň technologické sofistikace. Jak však trefně poznamenal Stalin, kvantita je sama o sobě druhem kvality a na tomto principu ostatně do značné míry stojí ruská vojenská doktrína.