Noam Chomsky žije! Duchovní otec sebenenávisti americké levice ještě neřekl poslední slovo

Některá média už stihla otisknout Chomského nekrology, ale v době psaní tohoto článku se zdá, že Noam Chomsky nezemřel. Nekrolog jeho myšlenek v oblasti zahraniční politiky je však rozhodně na místě.

Chomského kariéra jako „teoretika mezinárodních vztahů“ (povoláním je profesor lingvistiky) a protiamerického aktivisty začala kolem roku 1962, kdy čerstvě po jmenování profesorem organizoval protesty proti zapojení USA do války ve Vietnamu. 

Ze zpětného pohledu byla kritika Vietnamské války z obecného hlediska oprávněná, nicméně Chomsky při ní vycházel z imaginární představy amerického imperialismu a nepřihlížel k zájmu obyvatel Vietnamu, za které se cítil oprávněn mluvit. 

Vietnamská válka pokřivila Chomského představu o světě, ale díky psaní a aktivismu si na ní byl schopen vybudovat základy svojí budoucí pozice kulturní ikony v rámci nové levice.

Pokud by ctěného čtenáře zajímala smysluplná kritika Vietnamské války od insiderů, nikoliv od reality odtržených obyvatel akademické slonovinové věže, na prvním místě lze doporučit knihu novináře Davida Halberstama The Best and the Brightest, nebo knihu bývalého Trumpova Poradce pro národní bezpečnost generála H. R. McMastera Dereliction of Duty. 

Ani jedna bohužel nevyšla česky, ale obě sledují linky série špatných rozhodnutí, která Ameriku zavedla do nesmírně krvavé války a v druhém případě ji efektivně prohrála.

Nejlakoničtější a nejpřístupnější kritiku pak nabízí dokument Mlha války, kde se ministr obrany z doby Vietnamu Robert McNamara na konci života vyznává z výčitek za zbytečnou válku, která byla na americké straně vedena chybně na základě teorie domina a z neodůvodněné obavy o imperiální kontrolu ze strany Sovětského svazu, zatímco Vietnamci tuto motivaci nechápali a domnívali se, že se jedná o koloniální agresi po vzoru Francouzů, které se jim ze země podařilo vyhnat. 

Toto vzájemné nedorozumění (zhmotněné ve filmu vzájemným setkáním bývalých protivníků z řad policymakerů mnoho let po válce) zabilo podle středních odhadů dva miliony lidí a Chomského kritiku bychom měli z tohoto titulu brát jako morálně zcela oprávněnou, i když fakticky pomýlenou.

Chomského kritika amerického intervencionismu pokračovala v 70. a 80. letech kritikou amerického zapojení do konfliktů v Latinské Americe nebo v izraelsko-palestinském konfliktu. 

Chomského podpora Palestiny vycházela často z dezinterpretace a selektivního výběru faktů, které zastřešovala levicová ideologická stafáž. Chomsky Palestince považuje za pouhé statisty bez vlastní vůle v reduktivní manichejské morálce o zlých utlačovatelích a jejich nevinných obětech. 

Palestinci jsou dle něj „neochvějní ve svém úsilí o mír“, zatímco Izraelci jsou nenapravitelně krvelační expanzionisté. Vražedný islamismus mezi Palestinci zlehčuje a vysvětluje ho jako způsob, kterým jinak mírumilovné duše, jež jsou brutálně nuceny k násilnému odporu, reagují na nespravedlnost ze strany v principu zlého Izraele.

Opakovaně například tvrdí, že Hamás „již dlouho volá po dvoustátním řešení v souladu s mezinárodním konsensem“, zatímco ten se nikdy neodchýlil od svého deklarovaného cíle, který je řádně popsán v jeho chartě, a kterým je vymazání Izraele z mapy. 

Chomsky v této otázce zamlžuje, překrucuje a fabrikuje fakta tak, aby se mu hodily do obrázku nastíněného výše. V akademických esejích pak rád uvádí sám sebe jako zdroj v autoreferenční smyčce, která obvykle zakrývá nepravdu, se kterou sám přišel. 

Tento ideologický boj proti „zlým privilegovaným židům“ si získal v akademickém prostředí mnoho následovníků, a tak se nemusíme divit, že dnes se kampusy amerických univerzit jen hemží palestinskými vlajkami a že se na ně vrátil fenomén honu na židy v rámci opakované zrady intelektuálů.

Chomsky si v konfliktu vybral jednu stranu, kterou prohlásil za ublíženou, čímž následně dokázal omluvit prakticky cokoliv. Zde se u nové levice rodila dnešní post-marxistická teorie hierarchie privilegií, kterou smí adjudikovat pouze extrémně levicoví aktivisté a kterou Chomského intelektuální dědicové z (v původním účelu) humanitních fakult otrávili západní kulturu.

Ta byla dosud postavena na meritokracii, které jsme se navzdory veškeré historické a existující nespravedlnosti přiblížili víc než jakákoliv jiná úspěšná civilizace v dějinách. 

O řád smysluplnější byl Chomského odpor k podpoře latinskoamerických diktátorů a fašistických bojůvek à la nikaragujských Contras; ti sice „zadržovali komunismus“, ale za cenu bezuzdného vraždění a se srovnatelnými výsledky pro obyčejné obyvatele vlastní země. 

Viděno zpětně, jejich podpora ze strany USA (proti sovětské podpoře stejně odporných bojůvek komunistů, na kterou Chomsky taktně zapomínal) za to rozhodně nestála a zde měl Chomsky pravdu. To bylo však patrně naposled.

V roce 1977 se svým dlouholetým spolubojovníkem sepsal neslavnou esej, ve které popíral genocidní zločiny Rudých Khmerů v Kambodži; ti byli v jeho očích dobrými anti-imperialisty a jejich oběti nedůvěryhodné, pokud tedy existovaly.

Genocida v Kambodži, která stejně jako válka ve Vietnamu zabila zhruba dva miliony lidí, byla podle Chomského výmyslem New York Times; ze smrti zmasakrovaných Kambodžanů obviňoval USA a stěžoval si na mediální manipulaci obrazu jinak celkem funkčního státu, který podle něj měli Rudí Khmerové vybudovat.

Touto dobou si už zřejmě plně internalizoval tezi, že Spojené státy jsou se svojí mocí kořenem všeho zla, které je třeba systematicky nenávidět a že jakákoliv intervence USA ve světě je tak bez ohledu na složitou (nebo často také zcela protichůdnou) povahu faktů v principu zlem.

Analogicky jakákoliv aktivita byť těch nejtotalitnějších režimů, směřující proti americkým zájmům nebo americké ekonomicko-kulturní hegemonii, je v principu chvályhodná, i kdyby se náhodou jednalo o genocidu vlastních obyvatel, která nemá s USA nic společného. 

Od té doby je vše, co Chomsky udělá nebo řekne, zahaleno zuřivým antiamerikanismem. Americký ekonom Noah Smith, který se pokusil o velkorysejší Chomského kritiku, než jakou mám na mysli já, tuto černobílou „opičí logiku“ nazývá frází America bad (Amerika – špatná).

Minulý týden jsem na INFO.CZ psal o severokorejském těsném obětí s imperiálními autokraciemi – paradoxně na pozadí klasické severokorejské propagandy o boji proti imperialismu. 

Ale taková mentální prostná cvičení se nepěstují jenom ve východních autokraciích typu Číny, Íránu a Ruska, které všechny taktéž bojují proti imperialismu imaginárnímu imperialismem opravdovým.

Chomského už sama o sobě pochybná představa USA jako „impéria“ stojí nikoliv na představě jednoho z mnoha impérií, ale na představě USA jako jediného světového zástupce imperialismu. 

Tato krajně hloupá a se základním vzděláním lehce vyvratitelná teorie však i následkem Chomského činnosti hluboce zakořenila zejména u nové levice a komunistických pohrobků (jak proletářů, tak akademiků). 

Když se dnes setkáte ve veřejném prostoru s opozicí vůči USA definované jako „antiimperialismus“, pravděpodobně čtete někoho, kdo byl přímo či nepřímo ovlivněn Chomským. 

Ukázkový příklad nabízí Chomského nekrolog od bývalého řeckého ministra financí Yanise Varufakise, který v něm Chomského chválil za jeho odpor k „imperialistickým zásahům Washingtonu proti Íránu, Rusku a Číně“.

Chomsky samozřejmě tuto tezi nevymyslel, starším čtenářům se jistě vybaví propaganda socialistického tábora, kterou byli nuceni konzumovat ve školních lavicích a masmédiích. 

Chomsky však dlouhé dekády byl nejvýmluvnějším, nejuznávanějším a nejdůslednějším zastáncem této teze. Díky Chomskému jsme dnes skončili s generací levicových radikálů, kteří běžně bez uzardění pronáší nesmyslné protimluvy, jako je tento:

Tento druh nesmyslných tvrzení dává nějaký smysl pouze tehdy, pokud slovo „imperialismus“ používáte jako synonymum pro slovo „americký“. Tento náhled byl a je neotřesitelným jádrem Chomského světonázoru, který postupně pronikl i do Evropy, kde se výrazně usadil zejména v Německu. 

Německá levice, žijící v komfortu svobodné tržní společnosti pod ochranou americké vojenské moci, se celé dekády vyžívala v amalgámu protimluvů à la Chomsky.

V rámci boje za zelenou energii bojovala proti jádru, v rámci boje proti imperialismu podporovala imperiální režimy, v rámci boje proti fašismu jásala, když PLO brala židy za rukojmí… Jakákoliv debata s těmito Chomského intelektuálními dědici, stejně jako s ním samotným, okamžitě končí u whataboutismu a pranýřování Spojených států, místo debaty o meritu věci.

V knize Deterring Democracy Chomsky vyčítá USA, že v 80. letech podporovaly Saddáma Husajna ve válce proti Íránu. USA i SSSR ve skutečnosti střídavě podporovaly obě strany podle toho, kterou zrovna vyhodnotily jako větší ohrožení pro světový řád.

Obě supervelmoci si přály pád oboru režimů, ale íránští mulláhové měli větší potenciál vyvážet svou revoluci, která byla a je v esenciálním rozporu s Vestfálským uspořádáním světa, a proto dostal Saddám větší díl pomoci. Jako pádný důkaz Saddámova zla Chomsky uvádí jeho masakry vlastních obyvatel a použití chemických zbraní proti iráckým Kurdům. 

Když však vypukla první válka v Perském zálivu, Chomsky zcela odmítl tezi, že by se americká zahraniční politika po ústupu sovětské hrozby stala idealističtější, což je demonstrovatelný fakt. Místo toho ve stylu historických materialistů (tj. marxistických teoretiků mezinárodních vztahů) tvrdil, že jediným účelem války v Zálivu bylo udržet kontrolu USA nad blízkovýchodní ropou – a tato teoretická konstrukce byla pro Chomského nutně větší zlo než reálné tanky Saddáma Husajna, které se snažily získat fyzickou kontrolu nad ropou v sousedním Kuvajtu pod smyšlenou záminkou. 

Pro zájem Kuvajťanů nebýt okupován genocidním maniakem v Chomského úvaze nezbylo místo.

Kontrola nad ropou samozřejmě byla jedním z důležitých spouštěčů Operace Pouštní bouře, která Saddáma z dobytého území vytlačila, ale stejně důležitou složkou byl tentokrát i důraz na mezinárodní normy, pročež se války účastnila velice široká koalice států, a to včetně znepřátelené Sýrie a Saúdské Arábie, které neměly zájem na tom, aby dobyvatelská kampaň Saddámovi prošla a povzbudila ho k dalším výbojům.

Chomského teze tedy byla, že „americký imperialismus“ je vždy nutně horší než imperialismus fašistických diktátorů. Chomskému je vlastně jedno, co Amerika ve světě dělá a komu všemu to v místě eventuálně prospěje (samozřejmě ne vždy, ochrana NATO a invaze do Iráku jsou dvě odlišné věci). 

Chomsky Ameriku a její moc natolik nenávidí, že už samotný akt omezení akceschopnosti jiných aktérů je pro něj nepřijatelný, a proto si je schopen pro svoji kritiku vymyslet ty nejfantastičtější důvody.

Když USA a NATO v roce 1999 intervenovaly v Srbsku, kde reálně neměly žádné zájmy, aby zabránily genocidě obyvatel Kosova, Chomsky opět odmítl oficiální zdůvodnění zásahu a místo toho bohorovně vykládal novinářům absurdní nesmysly typu, že účelem bylo potrestat Srbsko za to, že neprovedlo neoliberální ekonomické reformy (!).

Zprávy o koncentračních táborech v Bosně označil za lži a o masakru ve Srebrenici prohlásil, že devalvuje slovo genocida, přestože v něm bylo zavražděno alespoň pětinásobně více obyvatel, než kolik jich bylo zabito v rámci izraelské operace Lité olovo proti Hamásu v Gaze, kterou za genocidu označuje neustále. Jak je u akademiků v pokročilém stádiu závislosti na vlastní teorii časté, pro narativ všechno.

Chomskému připišme k dobru, že byl odpůrcem války v Iráku v roce 2005; avšak i tentokrát ze špatných důvodů. 

O původu této války máme dnes díky historicky nebývalé otevřenosti amerického politického systému k dispozici doslova tuny informací a můžeme zodpovědně prohlásit, že tato válka byla kombinací přemrštěné reakce na jedenácté září, arogance Spojených států na vrcholu jejich unipolárního momentu a víry ve schopnost změnit svět k lepšímu (tedy alespoň podle západních měřítek) a vzájemného nepochopení mezi Saddámem a americkou vládou.

Saddám v zákulisí blufoval, že zbraně hromadného ničení ve skutečnosti má, což chápal jako formu odstrašování, zatímco pro americkou vládu to byla poslední kapka (a nakonec ostuda, ze které se kredibilita USA už nevzpamatovala).

Stejně jako u Vietnamu tak stálo u zbytečného krveprolití do velké míry i nedorozumění; ropa v kalkulaci amerických lídrů však tentokrát téměř nehrála roli. 

S čímž samozřejmě navzdory všem důkazům nesouhlasí Chomsky, podle kterého se jednalo o imperiální válku o ropu a světovládu.

Největší Chomského slepou skvrnou a zároveň nejzávažnější škodou napáchanou na světové svobodě v podobě indoktrinace generací ruských užitečných idiotů je však jeho neustálá obhajoba ruského imperialismu, která si zaslouží vlastní pokračování tohoto článku.