Pět pitomých trendů současné Evropy, o kterých se radši nemluví: nezvládnutá migrace, Energiewende i woke ideologie

Nemám na mysli blázny, kteří tvrdí, že Země je placatá, rakovinu vykadíte a Rusko je civilizovanou zemí. To jsou povětšinou jen nedouci či pomýlenci, kterým nemá smysl věnovat pozornost. Evoluce už si s nimi poradí. 

Potíž je u aktivistů a decision-makerů, kteří nastavují a prosazují zásadní politiky naší západní společnosti. U politiků, kteří kvůli poblázněné ideologii odmítnou čistou jadernou energii a pošlou evropský průmysl o několik dekád zpět. 

U sociálních konstruktérů, kteří ve jménu svaté diverzity do Evropy přivedou miliony migrantů z arabských zemí a pak se diví, že se tato skupina odmítá přizpůsobit, což vede k sociálním problémům. A v neposlední řadě u strážců moderní hyperkorektnosti, kteří před všemi zásadními problémy dneška raději utečou k vymýšlení desítek nových pohlaví a řešení naší „koloniální minulosti“. 

Psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová před dobrým půlstoletím přišla s teorií pěti fází, jak se vyrovnat s umíráním blízké osoby. Já si její model vypůjčím, abych se vyrovnal s pěticí naprosto pitomých trendů, které se v naší západní společnosti poslední dobou kdo-ví-proč uchytily. 

Na papíře ten plán Angely Merkelové dával smyl: přivedeme do Evropy doktory, vědce a další odborné profese ze třetích zemí a zabijeme tím hned tři mouchy jednou ranou. Bude na důchody, zalepíme díry nedostatkových profesí a k tomu nakopneme neveselou demografii. 

Po deseti letech je realita úplně někde jinde. Poté, co Evropa otevřela migrantům z arabských zemí své dveře, je jasné, že nepřišli ani tak odborně vzdělaní vysokoškoláci jako spíše generace, která si jde pro sociální dávky a integrovat se nechce. Výsledek jako by z oka vypadl románům od Michela Houllebecqa. 

Nejde o jednotlivé incidenty, ale o trendy, jež budou sílit. Tak třeba Švédsko je v posledních letech v zajetí války gangů zejména z řad imigrantů, na jejichž zvládání už nestačí policie, ale je třeba povolávat armádu. „Důvodem současného stavu je nezodpovědná imigrační politika a nepovedená integrace,“ připouští naplno švédský premiér Ulf Kristersson. 

Integrace migrantů se nepovedla ani v sousedním Německu: zatímco podle plánů měli migranti vydělávat na německé důchody, realita je taková, že Němci musejí vydělávat na jejich dávky, a je proto třeba do sociálního systému dosypávat nové peníze. Nejde pochopitelně jen o ekonomickou rovnici, zvlášť znepokojivá může být snaha řady migrantů u našich sousedů zavádět v praxi právo šaría.

A do třetice ve Francii je nepovedená migrace sudem střelného prachu, který může kdykoliv vybuchnout a země se může ze dne na den proměnit v bitevní území. „Francouzi se cítí jako vyhnanci ve vlastní zemi,“ popisuje současný stav francouzský intelektuál Alain Finkielkraut.

Přesto se o tom, jak zvládnout důsledky nepovedené migrace v Evropě, mluví málo. Migrační pakt je nic neřešícím kompromisem, mimo jiné i proto, že řada politiků téma stále ještě v obavě z hyperkorektnosti nechce zvednout. 

Na druhé straně pak stojí političtí oportunisté typu Tomia Okamury, který si z hrozby migrace udělal komerčního strašáka pro vlastní volební a komerční zisk. Zlatý střed jako by chyběl. Přehlížením nezvládnuté migrace se ale situace nezlepší a Evropa bude pokračovat v rezignaci na vlastní pud sebezáchovy.

V pondělí uplyne právě rok, co Německo odpojilo svou poslední jadernou elektrárnu. „Vytažením ze zásuvky“ definitivně skončila šedesátiletá jaderná éra největší evropské ekonomiky – a to navzdory posledním zoufalým apelům průmyslu, politiků i odborníků, kteří si přitom ťukali na čelo. 

A měli pravdu: německé vypnutí jádra je postavené na hlavu! Jen si představte, že máte k dispozici „zázračný zdroj“, který vyrábí levnou a bezemisní elektřinu se stabilními dodávkami. Držíte v ruce doslova svatý grál celé energetiky, a přesto jej zahodíte a od rýsovacího prkna vyměníte jádro za soláry a větrníky.  

Situace je o to horší, že levná, stabilní a nadto bezemisní energie je žilou německého průmyslu, který dekády pomáhal zvyšovat globální konkurenceschopnost jak Česka, tak celé Evropy. Nemusíte být génius, abyste přišli na to, že bez dostupné energie průmysl strádá a země chřadne. 

V praxi se to ukazuje: otevřeně se mluví o německé „de-industrializaci“ – energeticky náročné firmy zanikají nebo přesouvají výrobu do zahraničí, do Číny. Inu, Němci nedělají malé chyby. 

Kyselou třešní na dortu německé Energiewende je pak kromě podlomení německé výroby a zvýšení sociálního pnutí i fakt, že země nyní energetický deficit – třeba když přes zimu nefouká – vykrývá mimo jiné dovozem „špinavé“ energie ze zahraničí. Tedy i ze stále ještě uhelného Česka. 

Německá Energiewende je příklad katastrofálního politického úsudku, který postrádá jakýkoliv „upside“ a naopak podřezává konkurenceschopnost jak Česka, tak Německa a celé Evropy.  

Zlu se neustupuje. My Češi máme bolestivou historickou zkušenost z Mnichova 1938, kdy jsme přišli o polovinu území výměnou za naději na mír v Evropě. Jak to dopadlo, víme. Připomenu zde slavný citát Benjamina Franklina: „Kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečnost.“

Historie se rýmuje. Podobné morální dilema jako před pětaosmdesáti lety dnes vyvstává u dvou velkých konfliktů na východním kraji Evropy – na Ukrajině a v Izraeli. A přestože je v obou případech zcela zřejmé, kde je pravda, právo i morálka, velká řada západních lídrů tlačí na Ukrajince i Izraelce, aby konflikt s Ruskem, respektive s Hamásem, „neeskalovali“. „My nechceme válku, chceme mír,“ stalo se novodobou mantrou těch, kteří nemají co ztratit. 

Výsledkem je, že Západ posílá Ukrajině tak akorát zbraní, aby Rusko nemohla zasáhnout tam, kde by to Moskvu skutečně bolelo, a v případě Izraele jej tlačí do příměří s hrdlořezy, kteří v úvodu října nelidsky povraždili přes 1200 jeho obyvatel.  

Ovšem ruku na srdce, proč by se Ukrajina měla vzdát svého území? A znamenalo by to konec ruských imperiálních choutek? A proč by měl Izrael teroristům z Hamásu umožnit, aby se přeskupili, posílili a své útoky za pár let zopakovali? 

Západním salónním politikům zcela chybí zkušenost, kterou Kyjev s Jeruzalémem prožívají. Výjimkou snad mohou být Američané, kteří se v podobné situaci ocitli 11. září 2001. Reakce jejich tehdejšího prezidenta George Bushe mladšího byla řádově silnější, než co nyní vidíme ze strany Ukrajiny i Izraele. Cíl byl jediný: zničení teroristů za každou cenu. 

Zlo je třeba pojmenovat a zlo je třeba zničit: a v obojím dává Izrael s Ukrajinou části evropských politiků a aktivistů cennou morální lekci. 

Když komik Ed Gamble v minulých týdnech vyvěsil v londýnském metru plakáty poutající na své vystoupení, byl z toho „skandál“. Využil totiž ilustraci párku v rohlíku („Hot diggity dog“), nezdravého jídla, které v Británii nelze v metru propagovat, a Gamble tak musel reklamy odstranit. 

Jde o banalitu, dokonale ilustrující, jak část Evropy stále více řeší podružnosti místo skutečných problémů. Co na tom, že pět procent Britů je závislých na drogách, hlavně je třeba zakázat obrázky hot dogů v metru, a země se hned stane o něco lepším místem. 

Jde o trend spadající do nastupujícího progresivismu a woke kultury, který v posledních letech dusí západní Evropu a přichází i do Česka. O trend všeobecné hypersenzitivity, hyperkorektnosti a permanentní ublíženosti, v jehož sociálních pravidlech je tak složité se pořádně vyznat; jedním z nezpochybnitelných axiomů je však boj proti „privilegiím bílé rasy“ a sebebičování se za předešlé – byť domnělé – hříchy. 

V poslední době tak vidíme, že tuzemské tradice, ať ty Velikonoční nebo Vánoční, jsou podrobovány stále úzkostlivější kritice a přepisování. Pozvolna přichází „cancel culture“ definující, které knihy je vhodné vydávat, a vzniká nová forma jazyka, kdy se koncovky přísudku mužského „i“ a ženského „y“ sjednocují na unifikované „x“.

To, že ústřední postavy tuzemského kulturního života volají po tom, abychom se především vypořádali s naší koloniální minulostí, je už jen třešnička na dortu. 

Jako bychom neměli skutečné problémy, válku za dveřmi, klimatickou změnu, ekonomickou stagnaci či transformaci tuzemské ekonomiky, které by stálo za to řešit prioritněji!

Po Edu Gamblovi si dovolím ještě jeden aforistický ilustrativní příklad, kterého byly v minulých týdnech plné noviny: totiž jak je skvělé drkotat se 15 hodin nočním vlakem do Bruselu namísto toho, abyste ráno na stejné trase strávili hodinu a půl v letadle. 

Šlo o kolektivní unisono deziluzi novinářů a influencerů, kteří se předháněli ve vymýšlení co nejabsurdnějších důvodů, proč je 15 hodin ve 40 let starém vlaku skvělejších než hodina a půl strávená v letadle. 

Pochopitelně: ať si každý cestuje, jak sám uzná za vhodné. Zarazila mě ale ta urputnost v nacházení důvodů, proč je půlstoletí starý vlak lepší než nové letadlo. A nechápejte mě špatně, nic proti vlakům, pokud to dává časový či ekonomický smysl, rád je upřednostním. To, co se strhlo kolem noční cesty do Bruselu, ale bylo doslova kolektivní pohrdání zdravým rozumem. 

Myslím, že je to do jisté míry symptomatické. V Evropě se stále více obracíme k řešením z minulosti, která uměle vychvalujeme, je to prostě jednodušší než se dívat vpřed a hledat řešení nová. Namísto toho, abychom se upnuli k výstavbě tratí pro rychlovlaky (jen se podívejte, jak rychle se rychlovlaky zasíťovala Čína), vývoji elektrických letadel nebo i šíleným nápadům, jako je Muskova The Boring Company, se tu tváříme, že cestování čtyřicet let starými vlaky je zkrátka in. 

Nejde pochopitelně o vlaky, spíš o naši celkovou mentalitu. Zatímco pro Spojené státy a Čínu je imperativem pokrok, pro nás, Evropany, je to často regulace, nezměrná byrokracie a volání po zaručených sociálních jistotách. Příkladů je nespočet, od regulace umělé inteligence po nejrůznější kvóty devastující meritokracii. 

Jako bychom v Evropě ztratili hlad po pokroku, rezignovali na intelektuální zvídavost. Jen si vybavte: Kolik velkých evropských inovativních podniků vás takhle z hlavy napadne? Přestaňme uměle glorifikovat zaostalá řešení a začněme se taky dívat trochu vpřed!