KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Politika otevřených dveří, štědrý sociální stát a liberální poměry učinily ze Švédska populární cíl migrantů. Tamní vlády roky přehlížely, že pod povrchem je zaděláno na problémy. Dnes Švédsko řeší následky – kriminalitu, násilí, válku gangů. Jak se to stalo? Historický vývoj popisuje druhý z trojice textů Stanislava Vítka.
Byla to země, kde se nezamykalo. Švédsko a jeho spořádaná, mírumilovná společnost vsadily na kartu uvolněné migrační politiky. Jedna z prvních imigračních vln navíc zemi ekonomicky pomohla, což byl argument pro pokračování politiky otevřených dveří. V této atmosféře si mnozí nevšimli, že situace se prudce změnila.
Dnes Švédsko řeší dramatickou bezpečnostní krizi. Zemí zmítají ozbrojené konflikty přistěhovaleckých gangů, což některé články popisují málem jako úvodní scénu z filmu Predator 2. Tak tomu samozřejmě není, ale zároveň je faktem, že organizovaný zločin přistěhovaleckých komunit a s ním spojené násilí přerostly hranice myslitelného.
Odmítání další migrace ze zemí třetího světa se ve Švédsku stalo většinovým názorem a současná vláda oznámila tvrdá opatření, kterými hodlá proti gangům bojovat. Švédský premiér Kristersson k tomu uvedl, že [není možné] „dostatečně zdůraznit, jak vážná je situace. Švédsko ještě nikdy nic podobného nevidělo. Žádná jiná země v Evropě nic podobného nevidí“. Lidé ve vysloučených lokalitách podle něj žijí pod „hrůzovládou“, stát a jeho zákony v těchto místech fakticky nic neznamenají.
Jako El Salvador?
Kristersson nepochybuje, že mnozí politici o situaci dlouho věděli, ale báli se jít s pravdou na světlo. „Přivedla nás sem politická naivita a bezradnost. Přivedla nás sem nezodpovědná imigrační politika a neúspěšná integrace.“
Současná vláda to patrně myslí vážně. V létě zavedla vyšší tresty za zločiny spáchané v rámci gangu, nábor nezletilých do jejich řad se stal trestným činem. Zdvojnásobí se tresty za závažné zločiny se zbraněmi a za zločiny s výbušninami, stát umožní anonymní svědectví, aby se lidé odvážili vypovídat.
Vláda ve vyloučených oblastech hodlá zavést v podstatě prvky policejního státu s všudypřítomnými kamerami a softwarem na rozpoznávání obličejů po vzoru Číny a samotné členství v gangu se u lidí bez švédského občanství stane důvodem k deportaci, a to i pokud dosud byli bezúhonní. Vláda také hodlá uvolnit mlčenlivost policistů a pracovníků sociálních služeb a pokusí se vynutit, aby se všechny děti učily švédštinu.
Ještě to není El Salvador, kde vláda kvůli bezbřehé kriminalitě vloni de facto zmrazila občanská práva, vyhlásila výjimečný stav a v rámci masivní represivní kampaně zavřela do vězení 70 000 lidí podezřelých z členství v gangu MS-13 (ten za den zavraždil zhruba tolik lidí, co švédské gangy za celý loňský rok), přesto se jedná o bezprecedentní opatření, tedy alespoň v západním světě – a zvlášť ve Švédsku.
Připomeňme, že za předchozí vlády socialistů švédské úřady dlouhé měsíce vyplácely sociální dávky i známým teroristům, a to i když třeba věděly, že tyto peníze končí jako podpora takzvaného Islámského státu. Dnes je situace zásadně jiná, a Kristerssonova vláda dokonce zvažovala, že na pomoc povolá armádu. Ostatně zajištění bezpečnosti a práva je základní funkcí státu, a pokud toho není schopen, ocitá se v kategorii banánová republika – v lepším případě.
Větší procento imigrantů než v USA
Kde se problémy s migrací ve Švédsku, stovky kilometrů vzdáleném od hlavních migračních tras, vzaly? Země ještě ve 30. letech úzkoslivě střežila svou etnickou homogenitu, dokonce do té míry, že značnou popularitu měly nejrůznější eugenické teorie a v roce 1922 byl v Uppsale založen Státní institut pro rasovou biologii, na základě jehož doporučení docházelo k nuceným sterilizacím ještě hluboko ve 20. století. V roce 1942 začalo Švédsko přijímat Nory prchající před nacisty, posléze Estonce a další baltské národy a nakonec i dánské židy, aby je po válce díky švédské neutralitě doplnili i mnozí nacisté.
Když Švédsko začalo po válce budovat svůj sociálně demokratický stát, stalo se ochotné přijímání uprchlíků symbolem národního morálního závazku. Švédsko vybudovalo systém, jehož cílem bylo poskytovat uprchlíkům v zásadě stejné rozsáhlé sociální benefity, na jaké měli nárok rodilí Švédové – bydlení, zdravotní péči, kvalitní vzdělání, mateřskou dovolenou a pomoc v nezaměstnanosti.
V osmdesátých letech Švédsko přijímalo Íránce a Eritrejce, ale i Somálce nebo Kurdy. V devadesátých letech přišlo více než 100 000 obyvatel bývalé Jugoslávie, zejména Bosňáků (bosenských muslimů). V té době Švédsko přijímalo asi 40 000 uprchlíků ročně, čísla však narůstala na 100 000 a kolem migrační krize v roce 2015 i 150 000 lidí ročně, což je mimochodem skoro dvojnásobné množství uprchlíků, než v roce 2016 přijaly Spojené státy, které ale mají téměř 35krát více obyvatel.
Lidé narození mimo švédsko dnes činí asi pětinu tamní populace a před „dupnutím na brzdu“ v posledních letech jejich podíl narůstal asi o jeden procentní bod ročně. Prakticky všichni tito migranti pocházejí ze společností, které se od švédské (potažmo evropské) hluboce liší – jsou vesměs méně vzdělaní a méně sekulární. Samozřejmě ale nejsou prvními muslimy ve Švédsku.
Po pádu šáha Rézi Páhlavího a převzetí moci islámskými fundamentalisty z Íránu prchala bohatá elita, jež měla vzdělání, byla finančně zabezpečená a měla zájem začlenit se do společnosti. Útočiště našla z velké části právě ve Švédsku, kde dnes žije největší diaspora Íránců. Švédsku to přineslo ekonomický rozvoj a prosperitu. Etnicky švédská populace stárne a vymírá, stejně jako je tomu jinde v Evropě, a proto je imigrace svým způsobem vítaným přísunem mladé pracovní síly. Jenže s dalšími uprchlickými vlnami se ukazuje, že to úplně hladce nefunguje.
Mezi davy prchajících Bosňáků a kosovských Albánců se do země začaly stahovat i rumunské gangy, které přinesly obchod s „bílým masem“ a drogami a také kriminalitu. Jugoslávské gangy dovezly z konfliktních zón velké množství zbraní (včetně výbušnin, které Švédsko v posledních letech tak trápí) a utvořily vlastní zločinecké organizace. Většina bývalých Jugoslávců se integrovala, Švédsko mělo ministry bosňáckého původu, spousta Jugoslávců se uplatnila v průmyslu, stali se lékaři… Ale vedle této většiny zůstaly aktivní gangy, narážející jen na chabý odpor státu.
Syrští doktoři nepřišli
I tito Bosňáci však byli řádově vzdělanější než migranti ze Sýrie, Iráku, Somálska, Eritreje nebo Afghánistánu a praktikovali výrazně umírněnější verzi islámu, než se do Švédska dostává v posledních letech. „Národní“ imigrační dogma však nesmělo být zpochybněno, antiimigrační strana Švédští demokraté byla politicky „nedotknutelná“ a veřejná kritika migrace téměř nemyslitelná.
