KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Ve Spojených státech proběhla první volební debata mezi Joem Bidenem a Donaldem Trumpem, kterou živě přenášela televize. Před samotnými prezidentskými volbami se uskuteční už jen jedna, šlo tedy o jeden z vrcholů celé předvolební kampaně.
Televizní debaty se v USA těší vysoké sledovanosti. Z historické perspektivy několika posledních desítek let neklesla pod 50 milionů diváků, přičemž svého vrcholu dosáhla v roce 2016 (debata Clintonová vs. Trump), když se na televizi dívalo na 85 milionů diváků.
Biden a Trump tento vrchol atakovat nebudou, přesto to nic nemění na podstatě jejího významu, resp. dosahu.
Podle některých výzkumů je bezmála polovina (47 %) Američanů přesvědčena, že výsledek debaty je „extrémně“ nebo „velmi“ důležitý pro úspěch Bidenovy volební kampaně, zatímco 4 z 10 Američanů si totéž myslí o kampani Donalda Trumpa.
Na druhé straně bychom neměli dopad debat na vývoj volebních preferencí příliš přeceňovat.
Z nedávné minulosti sice známe případy, kdy televizní debata pravděpodobně sehrála klíčovou roli a do Bílého domu vynesla „podceňovaného“ kandidáta – jako ilustrativní příklad bychom mohli uvést hned první televizní debatu (1960), kde „nezkušený“ John Kennedy díky televizi získal nové voliče, a nakonec (těsně a nečekaně) uspěl i v prezidentských volbách.
Nicméně stal se i přesný opak, kde kandidát, který dle hodnocení diváků prohrál všechny televizní debaty, ve volbách nakonec s přehledem uspěl (viz prezidentské volby v roce 2004 mezi Georgem Bushem a Johnem Kerrym).
Myslím, že televizní debaty před prezidentskými volbami by šlo přirovnat k funkci akcelerátoru – jako nástroj, který je schopný výrazně uspíšit vývojové tendence, které už existovaly, ale nestačily se ještě plně rozvinout.
A jakým způsobem tedy „akcelerovala“ právě proběhnuvší debata mezi úřadujícím prezidentem Joem Bidenem a exprezidentem Donaldem Trumpem?
Začněme tím, co Američané sledovali nejvíce a řekněme si na rovinu, že síla argumentů to nebyla. Dlouho před televizním duelem se neodehrával žádný masivní souboj o to, jaká témata se budou probírat, aby se jeden či druhý kandidát mohl cítit pohodlněji (nebo naopak, aby neměl pocit, že jej témata argumentačně „diskvalifikují“).
Každý, kdo jen trochu četl zprávy a komentáře o americké politice před začátkem televizní debaty, musel narazit na jedno a to samé: pro voliče obou stran bylo zásadní, aby je kandidáti přesvědčili, že jsou v dostatečně silné mentální a fyzické kondici.
Průzkumy dlouhodobě hovoří jednou řečí: Američané nejsou rádi, že předmětem volby budou dva pánové důchodového věku. Nicméně rozhádaná americká společnost nedokázala ve svých řadách „vygenerovat“ dostatečně zkušeného, ale „neokoukaného“ politika (či političku), který by byl/a schopen/a oslovit všechny voličské skupiny.
To, že demokraté nakonec vsadili na jistotu jménem „Biden“ a republikáni se nedokázali povznést nad svůj temný stín jménem „Trump“, má přinejmenším stejně silnou výpovědní hodnotu o současné Americe, jako o obou uchazečích o Bílý dům.
Na rozdíl od televizní debaty před čtyřmi roky byl zapnutý vždy jen jeden mikrofon, aby nedošlo k vzájemnému překřikování. Sál, kde se vše odehrálo, byl prázdný, krom dvou debatérů a dvou redaktorů, kteří kladli otázky.
Debatovalo se o tématech, která „hýbou“ Spojenými státy: imigrace, dostupnost potratů, ekonomický stav země (inflace, daně), vybrané zahraničněpolitické otázky (válka na Ukrajině a Blízkém východě), ale také budoucnost (nejen) americké demokracie.
U televizních debat je naivní čekat na nové, doposud nevyřčené informace. Oba kandidáti jen opakovali své pozice, které dobře známe. Pro televizního diváka ale zůstává důležitá vizuální stránka: jak dobře kandidát vypadá, kolik času si pro sebe dokáže získat, aniž by se uchyloval ke skákání do řeči, vulgarismům apod.
Kdybychom měli naše důchodce v takovém stavu, v jakém se nachází Joe Biden, byla by to skvělá zpráva pro celý náš zdravotnický systém.
Začněme Joem Bidenem. Jeho projev odpovídal tomu, co o něm známe v posledních letech. Úřadující prezident mluvil k věci, ale potichu, skoro šeptal. Občas se přeřekl a ve výjimečných případech se i „ztratil“ – což dnes už nikoho nepřekvapí.
Ne, nebyl to „sleepy Joe“, jak jej zesměšňoval Donald Trump. Biden dokázal, že není staříkem „nad hrobem“, ale je mu 81 let a tomu odpovídají kognitivní schopnosti, zejména řečové funkce. Ani jeho výraz obličeje a celkové nastavení těla vizuálně nevzbuzovalo nejlepší dojem.
Ale upřímně: kdybychom měli naše důchodce v takovém stavu, v jakém se nachází Joe Biden, byla by to skvělá zpráva pro celý náš zdravotnický systém. Bez nadsázky, na svůj věk Biden zvládá takové břímě, které by dostalo leckterého mladíka o polovinu mladšího.
To, že je ochoten si prodloužit další čtyři roky v Bílém domě ukazuje, že mu nechybí kuráž. Paradoxně toto nestačí – a všichni to ví. Amerika očekává, že prezidentem bude vůdce ve všech ohledech, které toto slovo v sobě skrývá. Nestačí být „v obraze“. Američané se chtějí se svým prezidentem identifikovat – mít svého „hrdinu“, ke kterému národ (a svět) vzhlíží.
Pokud Bidenovi voliči doufali, že by úřadující prezident mohl svým rázným vystoupením v televizní debatě vyvrátit ironizující spekulace ohledně svého mentálního stavu, pak zřejmě příliš nepřesvědčil. Naopak, jen potvrdil stereotyp, který dobře známe a který jej bude podle všeho provázet dál.
Co se týče výkonu Donalda Trumpa, můžeme říci, že pozitivně překvapil. Tedy, jak se to vezme. U Trumpa jsme si z předchozích vystoupení zvykli, že se chová jako hrubián a neurvalec. A že dokáže verbálně napadnout prakticky kohokoli (včetně válečných veteránů, žen nebo postižených osob), aniž by mu to ubralo na popularitě.
Jeho sebestřednost, která přerůstá do narcismu, se stala standardem. Během poslední televizní debaty toto vše „úspěšně“ zopakoval, včetně lživých tvrzení (např. to o sexuálním poměru s bývalou pornoherečkou).
Nicméně je třeba také říci, že tentokrát se Trump překvapivě držel. Dost možná se na tom podepsal formát samotné debaty: vypnutý mikrofon mu neumožňoval, aby skákal do řeči a kvůli absenci posluchačů ve studiu Trumpovi chyběla zpětná vazba jeho příznivců.
Trump dokázal v rámci časového limitu odpovídat na otázky – byť byly jeho odpovědi lživé či zavádějící. Občas dokázal jízlivě zpochybnit Joea Bidena: „Já opravdu nevím, co tady na konci řekl, a ani si nemyslím, že to ví on sám,“ řekl v narážce na jeden moment, kdy se Biden ztratil ve vlastních slovech.
Přesto si myslím, že Trumpovi příznivci mohou být spokojeni, protože přesně takto jej znají a chtějí vidět.
V tuto chvíli můžeme pouze sledovat, čí voliče bude právě uplynulá televizní debata akcelerovat: demokraty, nebo republikány?
V nejbližších dnech budou bezpochyby média plná nově zveřejněných výzkumů veřejného mínění. A pokud náhodou zbývají ještě nějací nerozhodnutí, můžeme se těšit na druhou (a poslední) televizní debatu: 10. září na stanici ABC.
