KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Slyšeli jste o tom, že toto pondělí na dálku jednali ministři zahraničí 27 členských zemí Evropské unie o válce v Libanonu? Neslyšeli, protože se sice schůzka konala, ale nic nevyřešila, a tak nikoho nezajímá. Proč nic nevyřešila? Mimo jiné proto, že Česko bylo proti navrženému prohlášení, které vyzývalo Izrael a radikální proíránské hnutí Hizballáh v Libanonu, aby složily zbraně a zavázaly se k příměří. Text nakonec zveřejnil pod svým jménem pouze šéf evropské diplomacie Josep Borrell.
Ve stejnou chvíli dokončoval Izrael přípravu pozemní operace v Libanonu, která začala pár hodin po naléhavé schůzi Evropanů. A o čtyřiadvacet hodin později vyslal Írán na Izrael skoro dvě stovky balistických raket. Události dostaly nečekaně rychlý spád; na tomto pozadí vyniká evropská bezradnost ještě příkřeji.
Izrael moc dobře ví, že na něj evropské země nemají žádné páky. Ví také stejně dobře, že nejsou v postojích vůči jeho počínání k Libanonu či Palestincům zdaleka jednotné, takže jejich společná prohlášení, pokud se na nich dokáží shodnout, obsahují mezery a postrádají sílu. Evropská unie se k zahraničněpolitickým otázkám vyjadřuje jednomyslně. Pokud se někomu společné stanovisko nelíbí, nemá EU žádné.
Tentokrát se zaseklo pouze Česko. Návrh prohlášení sice konstatoval, že to byl Hizballáh, kdo po vypuknutí války v Gaze začal ostřelovat izraelské území. Jeho útoky vyhnaly z domovů tisíce obyvatel židovských obcí. Izrael tedy měl a má právo se proti takovému počínání bránit. Jenže při bránění musí dodržovat mezinárodní právo, včetně humanitárních zásad. Vysoký počet civilních obětí a masový úprk civilistů před izraelskými bombami svědčí o tom, že to nedělá.
Podle české strany požadavek příměří v tuto chvíli poškozuje právo Izraele na sebeobranu. Na tom určitě něco je. Daleko vážnější je však to, že kvůli nesouhlasu Prahy s těmi či jinými slovy a formulacemi nemá EU společný postoj. Její vliv na Blízkém východě neustále slábne. A bude slábnout dál, s každou další neschválenou rezolucí, s každým dalším mlčením.
Postoj Česka rozladil většinu kolegů v EU. Potěšil možná Izrael, pokud ho v bojovém vzrušení zaznamenal. Praha si musí spočítat, co je pro ni důležitější.
EU se svým „nepostojem“ zbavuje možnosti aspoň nějak ovlivňovat překotný a nebezpečný vývoj na Blízkém východě. Uchyluje se proto jako obvykle ke slibování dalších peněz z rozpočtu EU pro slabou libanonskou vládu, pro její zatím neviditelné ozbrojené síly. Vyzývá Libanon, aby skoncoval s politickou krizí a konečně zvolil prezidenta, tedy aby svět měl v Bejrútu aspoň s kým jednat. Projevuje tak pochopení a účast těžce zkoušené zemi, ve které si Hizballáh v posledních letech dělá, co chce. To ovšem Izrael nezajímá.
Izrael už neposlouchá ani USA
Izraelská vláda se jasně rozhodla pro eskalaci. Slibuje si od ní zásadní oslabení Hamásu, Hizballáhu a potažmo íránského vlivu na Blízkém východě. Hraje vabank a neposlouchá už ani Spojené státy, které ji nabádají k obezřetnosti a umírněnosti. Premiér Benjamin Netanjahu minulý týden v OSN bez obalu odmítl americko-francouzský návrh na 21denní příměří, podpořený řadou arabských zemí. „Naší politikou je nadále bít Hizballáh vší silou,“ odpověděl na otázku, co si o návrhu myslí. Krátce poté spustil pozemní operaci.
Spojené státy mohou sice protestovat nebo vyjadřovat nelibost, po včerejším íránském raketovém útoku na Izrael však musí chtě nechtě podpořit svého klíčového spojence, což také dělají. Složitá blízkovýchodní šachovnice jim nedává možnost táhnout jinak.
Írán patří po desetiletí k hlavním americkým nepřátelům na planetě. Jeho otevřená podpora Rusku ve válce proti Ukrajině vzájemnou zášť ještě prohlubuje. Je jasné, že pokud bude hlavní konfrontace vedena mezi Jeruzalémem a Teheránem, budou USA stát pevně po boku Izraele. Netanjahu to dobře ví.
Evropské země mají poněkud větší manévrovací prostor. Evropská unie byla ostatně (předpokládejme, že se souhlasem či vědomím Česka) spoluiniciátorem zrodu jakési mezinárodní koalice, která chce resuscitovat řešení izraelsko-palestinského konfliktu v podobě dvou států; klíčovou roli hrají také Norsko a Saúdská Arábie. Na okraji zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku minulý týden se schůze zúčastnili zástupci 90 zemí, včetně 60 ministrů zahraničí. Izrael mezi nimi nebyl.
Josep Borrell vysvětlil, že smyslem bylo zjistit, kolik zemí světa se chce zapojit do „globální aliance za zavedení řešení v podobě dvou států“. Zúčastněné vlády budou jednat v dohledné době dál v Rijádu a v Bruselu. „Spustili jsme proces. Nyní půjde o to nastolit konkrétní návrhy,“ uvedl Borrell. Dodal, že nynější izraelská vláda v čele s Benjaminem Netanjahuem se zapojit nechce a „bude dělat vše, aby zabránila vzniku palestinského státu“.
Šéf evropské diplomacie tak zjevně doufá, že po vojenské etapě konfliktů v Gaze a jižním Libanonu nastane čas, kdy se Izrael bude muset zamyslet nad budoucností svých vztahů jak s Palestinci, tak s okolními arabskými zeměmi. A kdy bude citlivější na mezinárodní tlak, opřený o důkazy nevyváženého počínání izraelské armády v Gaze, Libanonu, ale i na Západním břehu Jordánu, počty civilních obětí i stanoviska Mezinárodního trestního soudu.
Západní diplomaté si stále palčivěji uvědomují, že shovívavost vůči Izraeli do značné míry diskredituje jejich rozhodnou podporu Ukrajině. Řada zemí tzv. globálního Jihu, včetně mocností jako Indie, Indonésie či Brazílie, se odmítá připojit k západním sankcím proti Rusku právě s poukazem na „dvojí metr“ Spojených států či Evropské unie vůči Rusku a Izraeli.
Nekritická podpora Netanjahuovy vlády, typická zejména pro Česko, tak oslabuje vliv těchto zemí v rozvojovém světě. Izraelsko-palestinská, izraelsko-arabská a izraelsko-íránská rvačka vyhovují a prospívají v globálním měřítku především Moskvě.
Josep Borrell byl pro své protiizraelské postoje v EU hodně kritizován. Bývá mu vyčítáno, že právě kvůli osobním postojům neuměl vygenerovat dostatečně kompromisní stanoviska přijatelná pro všechny. Jeho nástupkyně Kaja Kallasová, donedávna estonská premiérka, je z tohoto hlediska nepopsaný list. Hodně se vyprofilovala na podpoře Ukrajině v boji proti ruské agresi, ale o jejích postojích vůči klíčovým problémům Blízkého východu nevíme nic. Více se dozvíme při slyšení v Evropském parlamentu na začátku listopadu.
Důležité také bude slyšet Dubravku Šuicovou z Chorvatska, nově pověřenou starostí o Středomoří. A také českého Jozefa Síkelu, který bude právě při dojednávání investic v zemích „globálního Jihu“ narážet na výše zmíněné výtky či na stanoviska země, z níž do Evropské komise přišel.
V zájmu Evropské unie nadále je, aby se sjednotila aspoň kolem několika stěžejních představ ohledně Blízkého východu, které by byla schopna účinně prosazovat. V žádném případě naopak v jejím zájmu není, aby v této významné části jižního Středomoří, sousedící bezprostředně s EU, hrála nulovou úlohu.
