GLOSA MICHALA BORSKÉHO | Prahu naposledy postihla významnější povodňová vlna v roce 2013, ta opravdu zásadně ničivější o jedenáct let dříve. Lidská paměť je ale milosrdná, a tak hrůzné vzpomínky postupně upozaďuje, až zmizí docela. Nebo je umí přinejmenším hodně relativizovat. Je to stejné s komunismem i s následky povodní.
Aktuálně opadávající povodeň, která nejvíce zasáhla jižní Čechy a severní Moravu, opět rozviřuje debatu o lidské nepoučitelnosti co do znovuzastavování (stavební development) míst, kudy prošel ničivý vodní živel. Majitelé v nich stojících nemovitostí již teď po čerstvém přívalu vod natahují dlaň směrem k státu a žádají jej o podporu v neštěstí – pojištění v takových případech buď neexistuje nebo pojišťovna nechce, aby existovalo, protože by to pro ni byla sebevražda.
Jinou kategorii představují budovy, které povodeň snesou, protože jsou na ni primárně stavěné. Jako ty v pražském „kancelářském ráji“ v Karlíně; v místech, které se v polovině srpna před 22 lety změnilo v pověstný Augiášův chlév v procesu zevrubné (byť neplánované) očisty. Málokdo ale ví, že nejen tady, ale třeba i na Zbraslavi a v Hodkovičkách se budovalo přímo v místě bývalého říčního koryta Vltavy, resp. Berounky.
Místo s turbulentní říční historií
Řeky jsou přirozenými tepnami měst. Rozdělují i spojují jejich části a v minulosti hojně sloužily také jako dopravně obchodní tepny. Nejinak tomu bylo v Praze, kde postupně vzniklo několik přístavů na sever od centra.
Průběh holešovického meandru Vltavy byl před dvěma sty let znatelně odlišný od dnešního stavu, v okolí Štvanice a při libeňském pobřeží se s každou povodní nevypočitatelně měnila i konfigurace ostrovů. Součástí Karlína tak byly kdysi např. ostrovy Na Kameni, Papírnický, Burianka, Křenový, Šaškovský a Štvanice (Velké Benátky).
Karlínský přístav vznikl v roce 1822 úpravou říčního ramena mezi ostrovy a karlínským pobřežím. Nabízel zhruba 600 metrů dlouhý a 22 až 29 metrů široký pás klidné vody, která v zimě jen výjimečně zamrzala. V 50. letech 19. století kotvily v karlínském přístavu ročně na dvě stovky lodí.
Přístav fungoval jako „logistický hub“, který zásoboval Prahu a zejména pak někdejší industriální park Rustonka uhlím i dalšími vstupními surovinami, vykládalo se zde ale také nejrůznější „koloniální“ zboží, v Hamburku překládané z námořních lodí. Opačným směrem pak pluly nákladní lodě především s výrobky pražského průmyslu a se zemědělskými produkty.
V letech 1892 až 1894 byl vybudován ochranný a zimní přístav v Holešovicích, dlouhý 750 a široký 100 metrů, později přeměněný na přístav obchodní s překladištěm a železniční vlečkou, zaústěnou do nádraží v Bubnech. Prakticky paralelně, v letech 1893–1896, byl postaven přístav v Libni s dvěma rameny o rozměrech 157 × 22 – 40 m a 197 × 27 – 40 m. Po ochranné hrázi vedená trať spojila libeňský přístav s nádražím na Rohanském ostrově. Karlínský přístav se ale mezitím stal nadbytečným.
Jeho definitivní zánik přinesla přeložka holešovického meandru podle projektu ing. Eduarda Schwarzera ve 20. letech 20. století. Vltava byla vedena novým korytem poněkud severněji, kudy teče dodnes. Její tok se tímto zásahem zkrátil o 1100 metrů, zúžil se a tedy i zrychlil.
Přeložka si vyžádala i přestavbu holešovického a libeňského přístavu, spojeného kanálem s karlínským. Slepé rameno řeky, které po Karlínském přístavu zbylo, bylo nakonec po roce 1948 zasypáno, ostrovy se tím staly součástí karlínského břehu (a z hydromorfologického hlediska tudíž zanikly) a jen jméno a průběh Pobřežní ulice uchovávají paměť místa.
A právě v téhle tzv. inundační lokalitě, dlouhá léta ležící ladem, vyrostly v posledních letech desítky mnohapatrových kancelářských i obytných budov.
Smí se to, ale...
Jak je možné, že se povodňová území zastavují? „Česká právní úprava je relativně volná v tom smyslu, že velkou odpovědnost přenáší přímo na stavebníka, resp. dotčený stavební úřad. Vodní zákon jen definuje aktivní zónu záplavového území a záplavové území jako takové, přičemž v aktivní zóně území je jakákoli výstavba prakticky vyloučená – kromě vodohospodářských staveb a významnějších staveb dopravní infrastruktury.
Ve zbytku záplavového území je to ale velice individuální. Způsob výstavby tam může upravit buď vodoprávní úřad, který si nastaví individuální pravidla, anebo je možné to upravit například regulačním plánem obce. Paušální pravidla pro celé území České republiky ale neexistují,“ vysvětluje vodohospodářka Jana Řeháková.
V záplavovém území mimo aktivní zóny je možné umístit stavbu, pokud nejsou pro dané území stanoveny zvláštní podmínky vodohospodářským úřadem. Pokud se tedy přes všechna rizika rozhodnete stavět v záplavovém území, bude třeba jako podklad v řízení před stavebním úřadem doložit souhlas vodoprávního úřadu.
Navržená stavba pak musí splnit speciální technické požadavky na mechanickou odolnost a stabilitu. Právě takové stavby vyrostly třeba právě v záplavové zóně pražském Karlíně. Jejich názvy jako Danube House nebo Nile House jsou výmluvné.
Do prvního patra pod vodou
Podle Ing. arch. Václava Zahradníčka je v záplavových oblastech nejrozumnější použít železobetonový skelet založený na základových roštech, kdy jsou jednotlivé patky sloupů spojeny. To výrazně posílí odolnost budovy v případě návalové vody.
„Toto podlaží doporučuji ponechat zcela otevřené (beze stěn), nebo postavit lehké obvodové stěny, například jednoduché dřevěné. To proto, aby výplňové stěny nefungovaly jako pevná hráz proti přílivové vlně. Pak by mohlo totiž dojít k ohrožení statiky celé budovy. Lehké výplňové stěny vodě buď odolají a po jejím zmizení se konstrukce vysuší, nebo je voda od skeletu oddělí. Narušení statiky pak nehrozí. Myslet je třeba i na odvodnění po opadnutí hladiny. Tady se vyplatí použít vhodně zvolené odtokové otvory, případně odtokové kanály zakončené přečerpávací šachtou,“ napsal architekt ve svém článku pro idnes.cz.
Ideální je podle vodohospodářů v záplavovém území nestavět vůbec. A když už, tak chytře a hlavně bezpečně.
V případě lehčích staveb, jako jsou rodinné domy, je podle Zahradníčka možné pro konstrukci nižších podlaží použít i dřevo. „U dřeva je ovšem nutné důsledné šikmé ztužení dřevěného skeletu a také jeho důsledné ukotvení k základovému roštu (zejména proti vytrhnutí/nadzvednutí konstrukce). Taková konstrukce je potom staticky mnohem odolnější proti dynamickému namáhání než klasický stěnový systém, obdobně jako při zemětřesení.“
Veškeré konstrukční řešení musí směřovat k tomu, aby záplava domem rychle a s co nejmenším počtem překážek prošla, aniž by ho staticky ohrozila nebo dokonce odplavila.
Pokud mohou dům ohrozit jen menší záplavy, doporučuje Zahradníček dům posadit co nejvýš. Postačí násep a vyšší rozdíl úrovně nadzemního podlaží a okolního terénu. Někdy pouhých deset centimetrů zabrání rozsáhlým škodám. To je dobře patrné třeba u obytných novostaveb na Libeňském ostrově, které byly vybudovány nápadně vysoko nad okolním terénem, přičemž jejich podzemní a přízemní partie vyplňují garáže nebo jiné prostory neurčené k bydlení.
Žít v takovém domě je pochopitelně mnohonásobně bezpečnější než ve venkovském domě, který se při každé větší povodni pravidelně ocitá uprostřed obrovské vodní laguny. To je pro změnu případ husté zástavby na soutoku Vltavy s Berounkou na jižním okraji města – i zde vedlo kdysi koryto druhé jmenované řeky jinudy, poněkud blíže městské části Zbraslav.
Závěr? Ideální je podle vodohospodářů v záplavovém území nestavět vůbec. A když už, tak chytře a hlavně bezpečně.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
