Budování protipovodňových opatření se u nás podle vodohospodářky Jany Řehákové často zasekne na absurdních překážkách. Tlak na jejich zřízení musí podle ní přicházet shora, jinak hrozí, že se záměr rozmělní v různých lokálních žabomyších sporech.
Hráze z pytlů s pískem kolem domů, oblouky mostů zaplněné až po okraj vodou, zlověstné praskání ze tmy a neustále se měnící informace o blížící se vodní zkáze. To jsou situace opakující se při každých povodních, přirozeném jevu, který provází lidstvo od nepaměti.
Rozhovor o protipovodňových opatřeních INFO.CZ poskytla vodohospodářka Jana Řeháková, která se patnáct let zabývá modelováním povodňových stavů a navrhováním řešení pro jednotlivé lokality.
Ochrana musí být efektivní
Jak jsme se poučili z velkých povodní, které Česko postihly v letech 1997, 2002 a 2013?
Troufám si říct, že z hlediska předpovídání povodní i počasí jako takového došlo díky moderním technologiím k obrovskému kvalitativnímu posunu. Jistě jste si všimli, že předpověď letošní povodně i jejího rozsahu byla velice přesná.
Pokud jde o navrhování a budování protipovodňových opatření, velice nám pomáhají kvalitní vstupy, ať už jde o data z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), nebo terénní mapy z Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (CÚZK).
Jediným problémovým systémem je paradoxně Povodňový informační systém (POVIS) spravovaný Ministerstvem životního prostředí. Jde o databázi, v níž by měly být ukládány všechny informace o proběhlých povodních, povodňové plány jednotlivých obcí, různé směrnice apod.
Problém je v tom, že systém je z roku 2006 a od té doby na něj nikdo prakticky nesáhl, takže podle toho to vypadá. Když začaly letošní povodně, kompletně zkolaboval. Starostové se nemohli dostat k plánům platným pro jejich obec, údajům o zátopových zónách aj.
Co je nejdůležitější zohlednit při budování protipovodňových opatření?
To je celkem jednoduché. V první řadě je potřeba si dát na jednu stranu náklady na zbudování opatření a na druhou hodnoty, které jsou schopna ochránit. Když to někde vyjde tak, že se například protipovodňová hráz vyplatí, je potřeba na ni sehnat peníze, což se děje v drtivé většině případů prostřednictvím evropských dotací, které vyřizuje Ministerstvo životního prostředí.
Chápu, že jde většinou o velké částky, ale je s tím spojeno enormní množství byrokracie. Do rozhodování o přidělení dotace vstupuje čím dál více vlivů, které přidělení podmiňují různými podmínkami. V poslední době se to hodně týká ochrany přírody, což zásadně ovlivňuje Agentura na ochranu přírody a krajiny (AOPK), řeší se biodiverzita v záplavovém území atd.
Běžně to funguje tak, že od vzniku záměru na vybudování protipovodňové ochrany do jeho faktické realizace uběhne klidně deset let. Někdy k ní nedojde vůbec.
Narážíte na případ zamýšlené přehrady Nové Heřminovy na severní Moravě?
Jasně, to je naprosto flagrantní případ. Kdyby přehrada, o které se začalo vážně mluvit poté, co řeka při povodni v roce 1997 spláchla Opavu, stála, byly by škody ve městě – i ve stejně postiženém Krnově – minimální. Velký vliv by měla přehrada i na situaci v Ostravě–Přívoze a Frýdku–Místku.
Vodní dílo je navrženo tak, aby bylo při správné práci vodohospodářů schopné průtok zregulovat natolik, aby místo stoleté vody protékala řekou pod ním jen voda pětiletá. Protesty hnutí Duha, občanů obce Nové Heřminovy a dalších organizací ale zatím výstavbu úspěšně blokují. Podle nejnovějších plánů by se mohlo začít stavět snad v roce 2027, tedy třicet let od vzniku záměru.
Lidé jsou nepoučitelní
Měl by stát dostat do rukou účinnější nástroje pro realizaci záměrů takového významu, jako jsou právě Nové Heřminovy?
Určitě by to neuškodilo. Obce, které chtějí stavět protipovodňové zábrany, pravidelně naráží na nekonečné problémy s výkupy pozemků a další obstrukce, kdy jsou privátní cíle a záměry nadřazovány nad obecný zájem.
Chápu, že se někomu nemusí líbit mít hned vedle domu postavenou ne moc pohlednou zeď, zvlášť, když tam dům stál dřív než ona, ale jednou máte holt nemovitost v záplavové zóně.
Měly by být k dispozici účinnější legislativní nástroje, aby se proces budování ochrany zrychlil a nevznikaly zbytečné škody. Ta iniciativa ale musí přijít shora a úředníci se nesmí bát rozhodovat.
Neovlivňuje pohled lidí na budování protipovodňové ochrany mediální masáž, že přichází doba katastrofálního sucha, z čehož může někdo nabýt dojmu, že už nikdy žádné povodně nebudou?
Do určité míry to tak může být. Lidé jsou v tomhle nepoučitelní a staví domy v místech, kde už je v minulosti spláchla velká voda. Příkladem jsou moravské Troubky, obec nejvíce postižená povodněmi v roce 1997. Za 27 let tam nebyli schopni zbudovat funkční protipovodňovou ochranu.
Lidé si myslí, že stoletá voda přichází jednou za sto let, takže jich už se to týkat nebude. To je velmi naivní představa a mnozí se o tom letos opět přesvědčili. Dokud je voda neodplaví, nikdo tomu nevěří a pak jsou rozhořčeni. Můžou si za to ale často sami. S evakuací pak lidi váhají, dokud nemají vodu do prvního patra.
Pokud jde o Troubky, nejnověji se tam uvažuje o tom, že by se celá obec obehnala protipovodňovou zdí. Podobným příkladem je Plav na jihu Čech. Vyrostla tam v posledních dvaceti letech spousta pěkných domů, ale teď jsou pod vodou.
Staví se všude
Tím se dostáváme k problému výstavby v povodňových zónách, což mi laicky přijde jako alfa a omega protipovodňových opatření.
Je to tak. Bohužel právní úprava je relativně volná v tom smyslu, že velkou odpovědnost přenáší přímo na stavebníka, resp. dotčený stavební úřad, takže stavby v praxi vznikají i na místech, kde zůstává rozum stát.
Vodní zákon jen definuje aktivní zónu záplavového území a záplavové území jako takové, přičemž v aktivní zóně území je jakákoli výstavba prakticky vyloučená – kromě vodohospodářských staveb a významnějších staveb dopravní infrastruktury.
Ve zbytku záplavového území je to ale velice individuální. Způsob výstavby tam může upravit buď vodoprávní úřad, který si nastaví individuální pravidla, anebo je možné to upravit například regulačním plánem obce. Paušální pravidla pro celé území České republiky ale neexistují.
Nejzásadnějším kritériem pro to, abyste mohli umístit stavbu do záplavového území, je, že musíte prokázat, že negativně neovlivníte odtokové poměry – že kvůli vašemu domu nebude třeba vytopen soused. Stavebníci také často počítají se specifickou konstrukcí nižších pater s ohledem na pravděpodobnost povodně.
Co všechno ovlivňuje to, jak moc velkou škodu voda napáchá?
Kromě samotného umisťování staveb do záplavových zón je to hlavně pečlivý monitoring vodních toků a přijímání efektivních opatření. Řeší se třeba také to, jestli je někde výhodnější vodu nechat protékat rychle, když se „nacpe“ mezi ochranné zdi, nebo ji nechat rozptýlit na větší plochu, kde sice proud nestrhne domy, ale zaplavené území bude mnohem větší.
Typické je to v Praze, kde je Vltava v centru spoutána zdmi navigací a teče rychle, ale už někde v Troji se rozlije do stran. Je samozřejmě žádoucí vytvářet v krajině prostory pro rozliv, kde voda zatopí relativně neškodná místa, budovat poldry, jaké teď chrání třeba polskou Vratislav, meandry, tůně a zamezovat erozi.
Bohužel zmatky kolem nového stavebního zákona tento proces značně komplikují. V jedné obci teď třeba řešíme, že je vůle v lese vybudovat tůň, stavební úřad ale neví, zda to může povolit, nebo ne.
Počítám ale, že samotnou výstavbou práce nekončí...
O tu protipovodňovou infrastrukturu je samozřejmě nutné se také starat. Stane se nám, že přijedeme po deseti letech na kontrolu místa, kde jsme něco vybudovali, ale správce není ani schopen najít klíče od skladu s mobilními zábranami. Zdi různě praskají, retenční prostory a koryta se nechávají zarůst náletovou zelení a podobně. To všechno může zadělat na velké problémy při povodni.
