Írán odpálil rakety na Izrael. Hrozí totální válka?

Původní plány sice naznačovaly rozsáhlejší vpád, ale podle amerických a izraelských představitelů Izrael svou strategii omezil na vyčištění příhraničního pásma a soustředění se na ničení raket, odpalovacích zařízení, velitelských postů (a personálu) a skladů zbraní Hizballáhu, popř. jeho další vojenské infrastruktury, aby se Izraelci žijící v severním Izraeli mohli vrátit do svých domovů, ze kterých je vyhnal konflikt nízké intenzity, který na hranici probíhá od loňského říjnového útoku Hamásu proti vojenským a civilním cílům v Izraeli, včetně masakru na hudebním festivalu v Re'im.

Hizballáh v uplynulém týdnu výrazně zvýšil počet útoků na Izrael, a to až na několik set úderů denně. Většina odpalů však byla zachycena protivzdušnou obranou Izraele nebo dopadla do otevřených ploch.

Izraelská armáda mezitím v Libanonu a v některých částech Sýrie zasáhla tisíce cílů vojenské infrastruktury Hizballáhu. V pondělí potvrdila, že zabila také vrchního velitele Hamásu v Libanonu Fataha Šarífa.

V pátek byl při masivním izraelském náletu u Bejrútu zabit Hasan Nasralláh, vůdce libanonské militantní skupiny Hizballáh, proti níž Izrael vede masivní bombardovací kampaň, během které v posledních dvou týdnech v Libanonu zahynulo více než tisíc lidí.

Nasralláhův prozatímní nástupce Naím Kásim v pondělí v televizním projevu uvedl, že skupina od svých útoků na Izrael neustoupí a že je připravena na dlouhý boj proti židovskému státu.

Kásimův projev ke stoupencům skupiny a k libanonskému lidu měl navodit dojem klidu a kontroly, přestože Hizballáh v posledních měsících ztratil nejen Nasralláha, který skupinu vedl od roku 1992, ale i řadu dalších vrcholných velitelů a představitelů.

Podle Kásima Hizballáh už stihl obsadit většinu seniorních rolí náhradními kádry a má připravenou půdu pro uvážlivý výběr nového vůdce, který nahradí zabitého Nasralláha.

Přesto intenzita současné izraelské kampaně vedení Hizballáhu, už tak dezorientované útokem na jeho komunikační zařízení před dvěma týdny (kdy stovkám jeho členů vybuchl v kapse pager v útoku jak vystřiženém z bondovky), zjevně zaskočila a vyvedla ho z rovnováhy. 

Intenzita a rozsah leteckých úderů již v Libanonu způsobily mimořádné škody, včetně masivního poškození arzenálu Hizballáhu a skupina je v reakci na ně zatím paralyzována. Skutečnost, že Kásimův projev byl na rozdíl od většiny Nasralláhových projevů přenášen televizí bez účasti veřejnosti, naznačuje, že vedení skupiny rozhodně necítí pevnou půdu pod nohama.

Z dlouhodobého hlediska by však pozemní invaze mohla Hizballáh paradoxně stabilizovat, a to nejen proto, že jeho pozemní obrana na jihu země je důmyslně připravena do hloubky – včetně speciální sítě tunelů, skladů, palpostů a komand postů, propojených kabelovým telefonním spojením pro bezpečnou komunikaci, ale také proto, že bojovníci skupiny v jižním Libanonu mají větší autonomii.

To znamená, že vakuum a spory ve vedení organizace tam budou mít menší dopad a Hizballáh bude moct obnovit svůj prapůvodní narativ o svém raison d'être – obranu Libanonu před izraelskou invazí. Tak jako tak se Hizballáh bude pokoušet rychle zprovoznit svůj arzenál a způsobit Izraeli co největší škody.

Početní a organizační síla Hizballáhu a jeho zakořeněnost v libanonské společnosti, nemluvě o jeho aktivně využívané schopnosti paralyzovat sektářskou libanonskou politiku, znamená, že ho Izrael nebude schopen vojensky zlikvidovat. 

To znovu poukazuje na strategickou krátkozrakost současného přístupu Izraele ke Gaze a Libanonu: Izrael je vnímá pouze jako vojenské problémy, ale ve skutečnosti budou oba vyžadovat nějaký druh politického řešení, kterému bude předcházet trvalé příměří.

Bidenova administrativa nastoupila do úřadu s plánem realizovat blízkovýchodní strategii, která bude stavět spíše na dlouhodobé diplomacii a ekonomických pobídkách než na vojenské intervenci. 

Velkou součástí tohoto plánu navázaného na Trumpův úspěch s Abrahámovskými dohodami mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem bylo postupné sbližování Izraele a Saúdské Arábie jako klíčové mocnosti sunnitského světa. 

Palestinský Hamás, provozující svoji islamistickou dystopii v Gaze, byl však krajně znepokojen už progresem Trumpova týmu s Abrahámovskými dohodami a další pokrok izraelsko-arabského sbližování pro něj byl noční můrou, která by znamenala odsunutí palestinských národních ambic a panislamistických ambic Muslimského bratrstva s Hamásem jako jeho ozbrojeným předvojem na druhou kolej s minimální šancí realizace. 

Pro Hamás (ale i šíitský Írán) byl dlouhodobý mír mezi Izraelem a Araby existenční hrozbou a útok ze 7. října mu měl zabránit. Míru se tak Hamásu na dlouhá léta, ne-li desetiletí, podařilo zabránit a ještě mu vyšla sázka na brutální silovou reakci Izraele, která ho dostává do globální izolace.

To zcela vyhovuje také Íránu, který ale musí řešit i domácí krizi legitimity a rozpad vlastní ekonomiky. Za vlády minulého prezidenta Raísího, který na jaře zemřel při pádu vrtulníku, se Írán odvrátil od snahy předstírat zájem o mírovou koexistenci se Západem, na které stavěl za Obamovy administrativy, snažil se prohloubit své vazby s Čínou a Ruskem a upevnit svoji tzv. osu odporu, jejímž cílem bylo zničit hegemonii Západu. Nějakou dobu se zdálo, že se mu to i daří.

Jenže cíle revoluční vlády ajatolláhů se neslučují s cíli většiny obyčejných Íránců a perskému impériu se začala vymykat z rukou situace doma. Ekonomika šla pod nekompetentní a neuvěřitelně zkorumpovanou režimní administrativou do kopru a ránu pak zasolily americké sankce, které Írán musí snášet za svoji neustálou podporu terorismu a rozdmýchávání konfliktů v arabských zemích, jako je Irák, Libanon, Jemen nebo Sýrie.