V reakci světa na ruskou agresi proti Ukrajině se tento týden výrazně zviditelnila „jižní“ dimenze. Potvrdilo se, že země „globálního Jihu“ sice vesměs odsuzují porušení zásad mezinárodního práva ze strany Ruska, nemíní však vyslyšet výzvy Západu, tedy zejména Spojených států a Evropské unie, aby se připojily k jejich rozsáhlým sankcím proti Moskvě. Právě tato neochota většiny „rozvojových“ zemí významně oslabuje dopad těchto sankcí, usnadňuje jejich obcházení a logicky tak pomáhá Rusku získávat prostředky na další vedení války.
Tato situace vadí v první řadě Ukrajině. Viděli jsme o víkendu prezidenta Volodymyra Zelenského, jak řeční na schůzi Ligy arabských států v saúdské Džiddě nebo jedná posléze v Hirošimě na okraji schůze G7 s indickým premiérem Naréndrou Módím. Vzápětí se na své už druhé africké turné vydal ministr zahraničí Dmytro Kuleba. Ukrajinským představitelům v tuto chvíli už nejde ani tolik o podporu sankcí, jejíž dosažení je nepravděpodobné, ale aspoň o politickou podporu tzv. Zelenského mírového plánu, který spočívá primárně v jednání podmíněném stažením ruských jednotek na linii před 24. únorem loňského roku; Rusko ho loni v říjnu rozhodně odmítlo.
Reakce na ukrajinskou krizi se stala jakýmsi urychlovačem vývoje vztahů mezi Západem a rozvojovými státy „globálního Jihu“. Spojené státy, Evropa, Kanada či Japonsko si ještě bolestněji uvědomily, že státy jihovýchodní Asie, Latinské Ameriky či Afriky se v posledních letech velmi emancipovaly a nemíní už fungovat jako součásti „sféry vlivu“ té či oné bývalé koloniální mocnosti. Významně se na tomto trendu podepsala Čína, která dlouhodobě intenzivně ovlivňuje zmíněné státy promyšlenou kombinací politického vlivu a ekonomických nabídek. Mnohé z nich se ovšem dnes začínají probouzet i z čínského „snu“ a přehodnocovat relaci, která se postupem času jeví méně výhodně, než jak se zpočátku zdálo.
