KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Ve své poslední knize Knife (Nůž), která vyšla letos na jaře a v níž Salman Rushdie líčí pokus o atentát na svou osobu a své následné uzdravení, medituje autor nad životem a schopností postavit se znovu všem výzvám čelem. Také si v ní všímá poznámky svého lékaře: „Máte štěstí, že muž, který na vás zaútočil, neměl ponětí, jak zabít člověka nožem.“
Atentátník měl o anatomii asi tak stejně dobrou a detailní představu jako o Rushdieho tvorbě nebo o islámu. Jeho motivace byla zjevně politická a nikoliv teologická. Atentátník nedokázal dát dohromady kloudnou větu obecně, natož pak o právu šaría nebo o víře praktikujících muslimů.
Rushdieho prohřeškem mělo být, že „napadl jejich víru“. A to není tolik jazyk islamistů jako spíš západní woke ideologie – jazyk speciálních práv menšin, cancel culture, „bezpečných prostorů“, kultury vzývání obětí, ve které je největším prohřeškem „hate speech“.
Jak Rushdie píše ve svých nových pamětech, jednou z jeho nejhorších nočních můr byla vždy ztráta zraku. Dlouho před útokem vydal román Město vítězství (jeho šestnácté knihy od fatwy), v němž je hlavní hrdina na příkaz rozzuřeného vládce oslepen. Když se Rushdie doma zotavoval, zmocňovaly se ho noční můry – vize oslepení vévody z Gloucesteru v Králi Learovi a úvodní sekvence surrealistického filmu Luise Buñuela Andaluský pes, v níž se mrak plující přes měsíc promění v břitvu rozřezávající ženské oko.
Útočník, toho času čtyřiadvacetiletý Hadi Matar, podle vlastních slov přečetl „jakože asi dvě stránky“ Satanských veršů. Soudě podle zbytku rozhovoru, který po útoku poskytl deníku New York Post, se nemá cenu vůbec ptát, zda jim plně porozuměl.
Ústředním bodem nových pamětí Salmana Rushdieho je živé, ale otřesné vyprávění o Matarově útoku nožem, který ho málem zabil. V bolestivých detailech popisuje, jak byl v roce 2022 během jedné literární akce ve státě New York patnáctkrát bodnut nožem a skácel se na podlahu pódia, zatímco zběsilé bodání pokračovalo, než nakonec několik členů publika útočníka přemohlo.
Rushdie se navzdory pokročilému věku z útoku zotavil, ale přišel o oko a částečně o schopnost používat jednu ruku.
V době atentátu v srpnu 2022 uplynulo od výzvy ajatolláha Chomejního k Rushdieho zabití 33 let, což bylo daleko za hranicemi Matarova pobytu na zemi. Ironií osudu byl Rushdie zrovna v Chautauqua Institution kousek od Buffala, aby zde promluvil o „bezpečném přístavu pro pronásledované spisovatele v exilu“.
Matar sám by tuto ironickou skutečnost jistě nedocenil, z jeho rozhovoru pro New York Post vyplývá obraz neschopného ňoumy à la postava satirického filmu o neschopných teroristech Čtyři lvi, popřípadě z brutálně nekorektního seriálu BBC 3 Monkey Dust.
Jeho komplexní světonázor zachycují věty typu „Respektuji ajatolláha. Myslím, že je to skvělý člověk.“ A Rushdie? „Nemyslím si, že je to dobrý člověk.“ Proč? „Je to člověk, který napadl islám. Útočil na jejich víru, na systém víry.“ Jejich víru? To nezní, jako by se Matar považoval za dotčeného Rushdieho prohřeškem, který sám nedokázal specifikovat.
Matar prožil velkou část života ve slunné Kalifornii, která mu zjevně během vzdělávacího procesu nedokázala vštípit ani základní povědomí o světě. Rodina nouzí netrpěla a jako dítě vyrůstal s matkou a sestrami v domě se čtyřmi ložnicemi za 700 000 dolarů. On sám po většinu života obýval mamahotel a jen pár měsíců před zpackaným atentátem nastoupil do zaměstnání v obchodním domě s aušusovým zbožím.
Většinu svého pozdního dospívání přes den spal a v noci „hrál videohry, sledoval Netflix a podobně“. Italové by takového budižkničemu nazvali bamboccione, Američané manchild, přerostlé dítě, které bydlí u mámy na gauči.
Jen stěží tak šlo hovořit o nenapravitelném, ideologicky motivovaném islamistovi. Neměl žádné kontakty s Revolučními gardami a nebyl ani íránského původu. Jeho rodiče však pocházeli z vesnice Jaroun v jižním Libanonu, klíčového operačního prostoru hnutí Hizballáh, které si z vesnice udělalo základnu pro útoky na Izrael, následkem čehož je v těchto dnech vesnice pod palbou a prakticky neobyvatelná.
Jeho matka, která se svého syna mezitím zřekla, nechtěla mít s tímto světem nic společného a naopak před ním utekla do Spojených států; avšak atentátníkův otec se po rozvodu do tohoto prostředí vrátil.
Matar tak sice má rodinné vazby na šíitský islám, ze kterého si íránští ajatolláhové udělali politickou základnu pro svůj imperiální projekt, tomu však Matar jistě nerozumí. Podle všeho ho ale zaujala okrajová záležitost, která v poslední době příliš nezajímá ani sunnitské militanty a není živým tématem ani v šíitském Íránu.
Tamní režim si na pokusu o atentát sice částečně přihřál polívčičku, ale kromě nahodilé podpory vyšinutců na sociálních sítích byl útok na Rushdieho muslimy kolem světa spíše ignorován. Nakonec mediánový věk muslimské populace je ze všech světových náboženství nejnižší – pouhých 23 let a většina muslimů si ani nemůže pozadí kauzy pamatovat.
Rushdieho kritici tehdy stejně jako dnes nebyli primárně islámští fundamentalisté, ale „woke“ – tedy doslova „probuzení“ – západní muslimové.
Matar je neschopný lůzr, ale podle slov jeho vlastní matky si po návštěvě otce v Libanonu začal uvědomovat své islámské kořeny, což z něj navzdory neschopnosti uspět ve světském životě dělá „někoho“.
Jako člověk odchovaný kalifornskou kulturou „victimhoodu“ (tedy něco jako přednostního práva ukřivděných či diskriminovaných) byl Matar infikován obecným nepřátelstvím západní levice vůči svobodě slova a také pocitem speciálních nároků menšin.
Tato woke ideologie představuje s jejím důrazem na umlčování osvícenských ideálů, s jejími necitlivými, univerzalizujícími a sekularizujícími způsoby úpadek liberalismu, jak jsme ho byli zvyklí chápat. A Matarův případ nám jasně ukazuje, kam taková regrese k tribalismu nevyhnutelně vede.
Ostatně identitárně-tribalistická politika je přesně důvodem, proč se paralyzovaný Libanon stal z „Paříže Blízkého východu“ peklem na zemi a proč Matarova rodina ze země utekla.
