ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Od chvíle, kdy Izrael zahájil invazi do Gazy s cílem zničit Hamás po útoku ze 7. října, si Izrael a Hizballáh vyměňují údery v konfliktu nízké intenzity na izraelské hranici s Libanonem. Žádná ze stran – Izrael, Írán ani Hizballáh – zatím zřejmě nechce vyvolat konflikt v plném rozsahu. Mnozí izraelští představitelé ale válku považují za nevyhnutelnou. Situace se navíc může rychle změnit a do války přerůst nechtěně na základě špatné kalkulace ve vzájemných útocích. Nebylo by to poprvé.
V neděli (25. srpna) došlo mezi Izraelem a teroristickým hnutím Hizballáh v Libanonu k dosud nejtvrdší výměně palby od začátku války v Gaze před téměř 11 měsíci. Izrael uvedl, že použil přibližně 100 bojových letadel k preventivnímu útoku na místa, která Hizballáh plánoval využít k širšímu palebnému přepadu, zatímco Hizballáh uvedl, že na Izrael vypálil asi 300 raket a dronů.
Ten následně v prvním ze dvou komuniké uvedl, že jde o reakci na atentát na vysokého velitele Hizballáhu Fuáda Šukra, který Izrael provedl ve stejný den, kdy v Teheránu zabil šéfa Hamásu Ismajíla Haníju.
V prohlášení se dále uvádí, že Hizballáh vypustil velké množství dronů „hluboko dovnitř Izraele a směrem na cenný vojenský cíl, který bude oznámen později“. Generální tajemník Hizballáhu Hasan Nasralláh tento cíl následně specifikoval jako základnu Glilot poblíž Tel Avivu, kde sídlí známá zpravodajská jednotka IDF 8200.
Ve druhém ze dvou komuniké skupina oznámila „plný úspěch“ své operace a vyjmenovala další vojenské cíle, které měla údajně zasáhnout, včetně čtyř na Golanských výšinách, které Izrael okupuje od šestidenní války v roce 1967 (oblast formálně patří Sýrii, ale tvoří zcela klíčovou přírodní bariéru pro obranu izraelského území, pročež se jí Izrael patrně nikdy dobrovolně nevzdá).
Hizballáh operaci prohlásil za „ukončenou a dokončenou“ a podle Nasralláha si Libanonci nyní mohou po týdnech napětí oddechnout.
Většina západních a izraelských médií ale nepsala o útoku na Izrael, nýbrž o tom, že izraelské letectvo preventivně udeřilo na Hizballáh, což Nasralláh rezolutně odmítl – stejně jako zprávy izraelských novin o cílení na Ben Gurionovo letiště – a zároveň zdůraznil, že Hizballáh neměl v úmyslu zasáhnout civilní cíle ani infrastrukturu, pouze vojenské základny, které se měly podílet na Šukrově zabití.
Obě strany se tak evidentně snaží kontrolovat narativ: jednak si obě snaží udržet pověst před světem, jednak se snaží incident předvést jako své vlastní vítězství, aby nevznikal tlak na nutnost další reakce a eskalace, která hrozí zatáhnout celý Blízký východ do války.
Izrael a Hizballáh vedou přeshraniční konflikt již od začátku války v Gaze, ale ten se zatím drží na relativně nízké úrovni intenzity a z většiny se omezuje na cíle vojenského charakteru. Poté, co minulý měsíc izraelský letecký útok na předměstí Bejrútu zabil vysokého vůdce Hizballáhu Fuáda Šukra, se však zintenzivnily obavy, že nevyhnutelný odvetný útok Hizballáhu by mohl přeshraniční konflikt nízké intenzity změnit v totální válku.
Tyto obavy se nad konfliktem vznášely již několik týdnů a měsíců, v poslední době také zejména proto, že Írán dosud nezahájil vlastní odvetný útok za úder, při němž byl téhož dne jako Šukr v Teheránu zabit šéf Hamásu.
Tři dekády spojenectví s Hamásem
Libanon je nejstarší frontou v probíhající stínové válce mezi Izraelem a revolučním Íránem. V reakci na izraelskou invazi na jih země v roce 1982 byla libanonskými šíity vytvořena milice, která se později stala Hizballáhem. Ta se do značné míry obratem transformovala v proxy sílu íránských Revolučních gard.
Přímé vazby na Hamás si Hizballáh vytvořil nejpozději o deset let později, kdy Izrael v reakci na teroristické útoky deportoval 415 aktivistů Hamásu a Palestinského islámského džihádu – ty uprostřed zimy vyklopil na kopci v Libanonu.
To se stalo velkým mezinárodním humanitárním skandálem a posloužilo fanatikům Hamásu k zocelení v boji proti existenci Izraele. Vyhoštění stovek členů vedení Hamásu do Libanonu však bylo především dárkem Íránu a Hizballáhu. Ty neváhaly a využily příležitosti získat nad Hamásem vliv.
Před vyhoštěním například Šejch Ahmad Jásin, duchovní vůdce Hamásu, často odsuzoval íránský model klerikální vlády, jak jej formuloval nejvyšší vůdce ajatolláh Rúholláh Chomejní – tzv. velájat-e faqíh, který jsme vysvětlovali zde).
Avšak od nalezení spojenectví sunnitský Hamás už šíitský Írán nijak nekritizuje, přestože mají velmi odlišná ideologická východiska pro uspořádání muslimského světa, což se jasně ukázalo za občanské války v Sýrii. Během ní došlo k přerušení vztahů, ale po převzetí moci v Hamásu Jahjá Sinvárem byla spolupráce obnovena.
Hizballáh a Írán poskytly Hamásu materiál, výcvik i organizační podporu a navázaly dodnes trvající velmi úzké vztahy. Seniorní členové vojenského křídla Hamásu (Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma) odjeli už v roce 1993 do Íránu, kde prošli výcvikem v používání zbraní, výrobě výbušných zařízení a ve zpravodajské práci.
Když byl Izrael nakonec nucen pustit vyhnané Palestince zpět do Gazy, operativci Hamásu využili znalosti získané v Libanonu v teroristické kampani, která přerostla v druhou intifádu a zablokovala mírový proces z Osla, což je stav trvající do dnešních dní.
Teroristé Hamásu totiž začali organizovat sebevražedné útoky a odpalovat bomby v autech proti izraelským cílům, přičemž kopírovali metody Hizballáhu z osmdesátých let. Ty mu tehdy
umožnily postupně paralyzovat Libanonskou politiku.
Těsné spojenectví s Hizballáhem a Íránem poskytlo Hamásu lepší základ pro odpor proti mírovému řešení pomocí teroru, což později velmi přispělo k výsledku izraelských voleb v roce 1996. Ty tehdy poprvé vynesly Benjamina Netanjahua k moci a názorové spektrum v Izraeli se postupně začalo posunovat směrem doprava a pryč od akceptace dvoustátního řešení.
Hamás totiž před existencí Izraele v Palestině preferuje nekonečnou náboženskou válku. Jeho teroristické útoky a sebevražedné atentáty během druhé intifády měly trvalý dopad na izraelsko-palestinské vztahy, včetně oplocení palestinských území a téměř nepřetržité vlády izraelské pravice v posledních dvaceti letech.
Poslední výměna mezi Izraelem a Hizballáhem z minulé neděle nakonec skončila během několika hodin a obě strany se zdály být připraveny k deeskalaci. To mnozí analytici berou jako další důkaz toho, že žádná ze stran (Izrael, Írán a Hizballáh; stát Libanon hraje pouze roli bezmocného přihlížejícího) nechce rozpoutat totální válku.
Írán ví, že rozpoutáním války by přišel o svou nejcennější kartu, kterou si schovává pro vlastní obranu a nehodlá ji jen tak vyplýtvat, což jsme vysvětlovali detailněji zde.
Izrael by se raději soustředil především na válku proti Hamásu v Gaze, než aby vedl konflikt na více frontách; navíc Izraelci ví, že totální válka by kvůli obrovským zásobám íránských raket, kterými Hizballáh disponuje, znamenala největší ničení v celých dějinách Izraele od jeho založení, při kterém by hrozily zahynout tisíce lidí.
Hizballáh ví, že otevřená válka by celý Libanon (a zvláště jeho šíitské oblasti), který se již nyní zmítá ve finanční a politické krizi (za kterou je Hizballáh do velké míry zodpovědný), přivedl do absolutní zkázy.
