ANALÝZA | Ještě celkem nedávno se jedna americká administrativa za druhou domnívaly, že otevření čínského trhu západnímu kapitálu povede čínský komunistický režim k zavádění politických reforem, které ho v konečném důsledku učiní liberálnějším. Jenže, jak se ukazuje, „léčba“ volným trhem nezabrala. Řešení důsledků nyní leží na bedrech amerických prezidentských kandidátů. Jak se na věc dívají Harrisová a Trump?
Bushova vize mocné Číny
Na Západě zřejmě nenajdeme mnoho lidí, kterým by v paměti utkvělo jméno George H. W. Bushe – 41. prezidenta Spojených států. Ten v očích veřejnosti zřejmě navždy zůstane ve stínu nejenom svého syna George W. Bushe, ale i svého předchůdce a hvězdy tzv. konzervativní revoluce Ronalda Reagana.
Jedno mu ale nelze upřít. Zatímco prostořeký kalifornský herec stavěl svoji asijskou politiku na obnoveném zájmu o Japonsko, kde si notoval s vyhlášeným konzervativcem a jestřábem Jasuhiro Nakasonem, Bush starší se zapsal zlatým písmem do dějin americko-čínských vztahů.
Zkušený diplomat, který měl přímou zkušenost s Pekingem (když sloužil jako hlava tamního zastupitelského úřadu USA), totiž projevil až nebývalou benevolenci, díky níž je dodnes částí historiků označován za velkého státníka. Poté, co tvrdé jádro čínských komunistů v čele s premiérem Li Pchengem krvavě rozprášilo studentské demonstrace na Náměstí nebeského klidu, totiž nevyslyšel hlasy mnoha amerických politiků, schválil pouze mírné sankce a vztahy s „královstvím středu“ neposlal k ledu, jak se od něj očekávalo.
Věřil totiž, že Čína zůstane i po konci studené války pro Washington důležitá, a vztahy mezi oběma velmocemi budou definovat následující dekády. Jednalo se o vskutku vizionářský přístup s drobnou „vadou na kráse“ – Čína se opravdu stala mocenským a hospodářským gigantem, avšak na úkor Ameriky. Důsledky Bushova státnictví tak nyní dopadají i na jeho potenciální nástupce.
Krach léčby volným trhem
S odstupem času je totiž více než zjevné, že volný trh z kdysi rozvojové a převážně agrární ekonomiky Čínu sice „transformoval“ do pozice světové velmoci, ale k politickým reformám v duchu západního konceptu „liberální demokracie“ vskutku nedochází.
Naopak! Současné vedení v mnoha ohledech zvrátilo umírněnou politiku svých předchůdců a znatelně přitvrdilo – a to jak směrem dovnitř, tj. při stíhání politických odpůrců, tak i na navenek, ve vztahu ke svým sousedům v čele s Tchaj-wanem, Filipínami či již zmiňovaným Japonskem.
Mocenský vzestup Číny tak na jedné straně přinesl mnohé benefity – mimo jiné došlo k prudkému poklesu množství lidí žijících v absolutní chudobě – na straně druhé však nevyhnutelně přispěl k růstu rivality se Spojenými státy, které se snaží udržet v pozici jediné světové supervelmoci.
Bush starší tak měl se svojí vizí pravdu. Geopolitický střet těchto dvou hegemonů opravdu bude podle všeho definujícím prvkem mezinárodního uspořádání v 21. století. Podle mnohých odborníků však může právě tato rivalita velmi snadno přerůst v otevřený konflikt s nedozírnými důsledky pro celou planetu.
Ačkoli
možnost vypuknutí třetí světové války mezi USA a Čínou už
zdaleka nepředstavuje jen hypotetický scénář z diskuzních
sezení akademických kroužků, americká politická scéna zůstává
v otázce přístupu k Číně přeci jen poněkud
rozdělená. To se přitom odráží i v současných debatách
prezidentských kandidátů.
