Od konce druhé světové tvoří partnerství mezi státy Severní Ameriky a Evropy základní pilíř geopolitické bezpečnosti a ekonomické prosperity celého regionu. Krom společných hodnot, existenci nejstarší a stále fungující vojenské aliance (NATO) nás pojí také silné pouto ekonomické, ať už jde o obchod, nebo zahraniční investice.
Atlantický řád je svým způsobem výjimečný a Spojené státy, jakožto mocensky nejsilnější „hráč“, se na jeho fungování podílejí zásadním způsobem. Je doslova v národním zájmu každé evropské země připravit se na to, kdo v Bílém domě po prezidentských volbách usedne a jaký konkrétní přístup mohou státníci „starého“ kontinentu očekávat.
Pokusme se proto shrnout, jakým způsobem by se mohly vyvíjet základní kontury transatlantického partnerství, bude-li zvolena demokratka Harrisová, nebo republikán Trump.
Kamala Harrisová se od chvíle, kdy začala usilovat o nominaci své strany do prezidentských voleb, představovala jako pokračovatelka existující linie, kterou ztělesňuje úřadující prezident Joe Biden a pro kterou pevné partnerství s Evropou bylo klíčové. V
e svém akceptačním projevu na nominačním sjezdu strany se k tomu Harrisová vyjádřila takto: „Jako viceprezidentka jsem čelila hrozbám pro naši bezpečnost, jednala se zahraničními vůdci, posilovala naše aliance… A jako prezidentka nikdy nezaváhám při obraně americké bezpečnosti a ideálů, protože v nekonečném boji mezi demokracií a tyranií vím, kde se nachází a kam Spojené státy patří.“
Kontinuitu existující americké politiky vůči Evropě bychom mohli také očekávat ve vztahu k NATO. Harrisová alianci oceňuje a bude ji podporovat, byť lze očekávat, že bude také trvat na tom, aby evropští partneři zvýšili své obranné rozpočty.
Nedělejme si totiž žádné iluze: pozornost Spojených států se dlouhodobě přesunuje z Atlantiku do Indo-Pacifiku. V této věci panuje v USA nadstranická shoda a nic na tom nezmění ani administrativa, která se státy EU bude udržovat nadstandardní vztahy.
Trump a jeho milí diktátoři
V některých prioritách americké zahraniční politiky k Evropě lze očekávat drobné odchylky. Vezmeme-li například v potaz názory Tima Waltze, kterého si Harrisová vybrala jako svého viceprezidenta a který je znám svými výrazně proukrajinskými postoji, pak lze s jistou mírou opatrnosti říci, že jmenovaná dvojice v Bílém domě bude otevřenější při poskytování vojenských prostředků, po kterých volá ukrajinská strana.
A dost možná nebude trvat na dodržování některých „červených“ linií, které se Bidenova administrativa obávala překročit, aby konflikt na Ukrajině dále neeskalovala.
Velkou výzvou by pro Harrisovou bylo dořešení obchodních vztahů s Evropou, respektive s Evropskou unií. Specificky v otázkách celní politiky panují mezi USA a EU nedořešené spory, které naplno propukly za Donalda Trumpa a které za Joe Bidena byly dočasně odloženy „k ledu“.
Je-li jedno slovo, které vystihuje zahraničně politické priority Harrisové vůči Evropě, pak je to kontinuita, která je kladena do kontrastu s tím, co navrhuje Donald Trump. Postoje a výroky současného republikánského kandidáta vyvolaly dost možná nejvážnější transatlantickou krizi už v roce 2017, tedy poté, co byl inaugurován prezidentem USA.
Mezi jinými Trump jako vůbec první americký prezident za posledních 75 let zpochybňoval význam amerického členství v NATO a se státy EU zahájil obchodní války, když uvalil cla na evropské zboží (mj. letadla, auta) a suroviny (hliník, ocel). A v neposlední řadě začal dávat „okatě“ najevo, že vztahy se světovými diktátory (V. Putin, Si Ťin-pching, Kim Čong-un, Recep T. Erdogan a další) jsou mu milejší než s představiteli zemí EU.
Z akceptačního projevu Donalda Trumpa na nominačním sjezdu republikánské strany se mnoho nedozvíme. „Evropa“ byla zmíněna dvakrát jako příklad regionu, kde probíhají blíže neurčené války, ale o NATO či „transatlantismu“ nehovořil vůbec. Nicméně i toto má svou vypovídací hodnotu a je svým způsobem silným vzkazem nejen pro Evropu.
Na adresu svých spojenců Trump zopakoval to, co z jeho úst zaznívá od chvíle, kdy vstoupil do politiky: „Ostatní země nás dlouho využívaly a často nás považovaly za své spojence.“ Donald Trump je přesvědčen, že američtí spojenci na partnerství spíše parazitují, než že by pro USA byli přínosem. Tvrdí také, že je schopen vytvořit stabilnější mezinárodní prostředí, protože „silní“ vůdci z Ruska, Číny či Severní Koreji jej respektují.
Co konkrétně můžeme od možného druhého volebního období Donalda Trumpa očekávat? Je docela pravděpodobné, že Trump by definitivně ukončil členství USA v NATO. To ostatně sám prohlásil v rozhovoru s francouzským komisařem Thierry Brettonem v lednu 2020 na setkání Světového ekonomického fóra v Davosu: „NATO je mrtvé. Odejdeme. Vystoupíme z NATO.“ Trump rovněž potvrdil, že kdyby Evropa byla napadena, Spojené státy by nepřišly na pomoc ani by neposkytly pomoc.
Přežití Ukrajiny je žádoucí, ale drahé
Z jeho výroků dále vyplývá, že není spokojen s tím, kolik financí vládě v Kyjevě poskytuje Amerika ve srovnání s evropskými partnery. Donald Trump sice uznal, že přežití Ukrajiny je v zájmu USA, nicméně je přesvědčen, že by válku dokázal rychle skončit. Navrhuje zastavit americkou vojenskou pomoc Ukrajině, pakliže by vláda prezidenta Zelenského nesouhlasila s mírovým jednáním s Moskvou.
Co se týče obchodní politiky, zdá se, že Trumpova vláda by pravděpodobně zavedla univerzální clo ve výši 10 % na veškerý dovoz do USA (plus 60 % clo na zboží z Číny). Trump by se tuto silovou politiku pokusil využít k vyjednání a přenastavení existujícího ekonomického uspořádání, které je dle Trumpa pro USA nevýhodné.
Až už sledujeme americkou zahraniční politiku v rovině hodnotové, vojenské, nebo ekonomické, Spojené státy za Trumpa by podle všeho znovu prosazovaly politiku izolacionismu, unilateralismu a ekonomického protekcionismu. Nic z toho pro Evropu/EU/NATO nevyznívá pozitivně. A ačkoli přesné detaily Trumpových plánů neznáme, není důvod si nemyslet, že s jeho návratem do Bílého domu by znovu došlo k zažehnutí vzájemné krize a celkové redefinici atlantického řádu.
