Slobodan Milošević, Radovan Karadžić a Ratko Mladić: Oživení „nejtemnějších přízraků minulosti“

K mužům, kteří měli na těchto hrůzách, kvůli nimž ožily ty „nejtemnější přízraky z časů druhé světové války“, velký (ne-li rozhodující) podíl, patřili srbský politik Slobodan Milošević, vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić a generál Ratko Mladić. 

Tak se na jejich životní i politické osudy, přirozeně v dobovém i regionálním kontextu, pojďme podívat.

Životní příběh Slobodana Miloševiće (1941–2006) je pro tzv. druhou Jugoslávii v mnoha ohledech příznačný. V zemi, jíž po skončení války vládli komunisté v čele s Josipem Brozem, zvaným Tito (1892–1980), bylo jedinou možností, jak udělat velkou kariéru, stát se komunistou.

Slobodan, kterého po odchodu otce od rodiny vychovávala matka, přesvědčená členka strany, vstoupil do Svazu komunistů Jugoslávie ještě na střední škole. 

Po studiích práv na univerzitě v Bělehradě se ambiciózní mladý muž zapojil do politiky ještě aktivněji. Pracoval na bělehradském magistrátu i v průmyslu, dokonce jako šéf firmy a také jako ředitel banky.

Kromě toho hodně cestoval po západních zemích včetně Spojených států amerických, kde se naučil dobře anglicky, a Francie.

Od počátku osmdesátých let, po smrti Tita, jenž držel svou „železnou rukou“ Jugoslávii pětatřicet let pohromadě, aniž dovolil vzestup „smrtonosného nacionalismu“, už se pracovitý a komunikačně zdatný, charismatický Milošević soustředil takřka výhradě na politiku a postupoval v ní rychle nahoru. 

V roce 1986 se stal členem ústředního výboru srbských komunistů, jeho ambice byly ale mnohem větší.

K obrovské popularitě mezi Srby Miloševićovi pomohla a do nejvyšších postů jej doslova „katapultovala“ slova, která pronesl v Kosovu poté, co albánská policie tvrdě zasáhla proti srbským a černohorským protestujícím.

Věta „Nikdo vás nesmí bít!“ („Niko ne sme da vas bije!“), pronesená v roce 1987, z něj udělala v Srbsku a v Černé Hoře hrdinu, za nímž byli lidé ochotní jít.

Kampaně proti byrokracii, korupci, nepotismu a životu v luxusu, známé mimo jiné jako „mítinky“ či „shromáždění pravdy“, posilovaly Miloševićovu moc a vliv, a to tím spíš, že se stal nejaktivnějším a nejradikálnějším exponentem srbského nacionalismu.

V prosince 1990 byl Slobodan Milošević zvolen srbským prezidentem a jeho cesta do pomyslného „pekla“ začala. Když v roce 1991 vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko nezávislost, inicioval Milošević revolty chorvatských a bosenských Srbů proti tomuto rozhodnutí.

Odtud byl už k bratrovražedným válkám jenom krok. Milošević byl nejen jejich iniciátorem, ale i „manažerem“ a hybatelem, byť jeho podpora chorvatských a bosenských Srbů nebyla taková, jakou očekávali.

Poté, co v roce 1995 podepsal tzv. daytonskou smlouvu (někdy též Daytonské dohody), byl – na druhé straně – Milošević na Západě a ve světě obecně vnímán jako „mírotvorce“ (Peace-Maker svého druhu).

Osudným se Miloševićovi nakonec stala jeho politika vůči Kosovu, konkrétně pokus zabránit jeho autonomii, respektive samostatnosti. 

Tzv. incident či masakr v Račaku z ledna 1999, abych uvedl jeden příklad za všechny (srbské zdroje jej dodnes zpochybňují, podle nich mrtví nebyli kosovští civilisté, nýbrž bojovníci Kosovské osvobozenecké armády) a další průběh války nakonec vedly k obvinění Miloševiće ze zločinů proti lidskosti.

Jeho iniciátorkou byla žalobkyně Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, kanadská právnička Louise Arbourová (* 1947), která dnes pracuje jako zástupce generálního tajemníka OSN pro otázky migrace. 

Porážka ve volbách v roce 2000 pak předznamenala Miloševićův politický konec, vyvrcholením bylo jeho zatčení na jaře 2001.

Vleklý soudní proces, jenž začal v únoru 2002 (srbský politik byl obviněn z genocidy, z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti, podobně jako další, nejen srbští politikové, vojenští velitelé a různé další osoby, včetně samozvaných vůdců neoficiálních [para]militárních oddílů a skupin), skončil, pokud jde o Miloševiće, 11. března 2006, kdy ve vězení zemřel na infarkt myokardu.

Velký životní příběh, velká politická kariéra, výsledek živelné, neovladatelné ctižádosti, která z Miloševiće udělala jednoho z největších podněcovatelů a vykonavatelů agresivního nacionalismu, jenž měl za následek velké množství mrtvých, tak skončily během jedné osamělé noci v cele haagského vězení.

Smutný konec muže, jehož jméno je pro mnoho lidí symbolem zmaru a bezmezného neštěstí a zoufalství. Válka, k jejímuž rozpoutání i děsivému průběhu Slobodan Milošević zásadně přispěl, už bude s jeho jménem spojena navždy.

Příběh rodáka z vesnice Petnica Radovana Karadžiće (* 1945) je snad ještě děsivější než ten Miloševićův. 

Tento vystudovaný lékař (psychiatr v sarajevské nemocnici) a básník se k politice na rozdíl od Slobodana Miloševiće dostal reálně až na konci osmdesátých let, konkrétně v roce 1989, kdy jej jeho stoupenci zvolili předsedou Srbské demokratické strany, která hájila a stále hájí zájmy bosenských Srbů.

Na jaře 1992 byl již Karadžić, který v sobě, tak trochu nečekaně, nalezl velký talent pro politiku, zvolen prezidentem bosenské Republiky srbské, čímž fakticky začala jeho relativně krátká, ale o to intenzivnější role v balkánských válkách.

Bestiální zločiny, které srbští vojáci v Bosně spáchali, byly spojené, pokud jde o politické vůdcovství, právě s Radovanem Karadžićem a také, již mnohem konkrétněji, s generálem Ratkem Mladićem (* 1942).

Obvinění obou mužů se týkala především obléhání Sarajeva a etnických čistek s ním spojených (přibližně deset tisíc mrtvých) a masakru civilistů (největším v Evropě od konce druhé světové války) ve Srebrenici, kde bylo v červenci 1995 povražděno na osm tisíc muslimských mužů a chlapců.

Karadžić, kterého se po dlouhém hledání, během něhož žil pod falešnou identitou Dragan Dabić (živící se jako léčitel), podařilo zatknout v červenci 2008, byl v Haagu odsouzen ke čtyřiceti letům vězení, kterýžto rozsudek mu byl v březnu 2019 změněn na doživotí. Ratko Mladić, zatčený v květnu 2011, byl v listopadu 2017 odsouzen k doživotí rovněž.

Všichni tři muži, o nichž jsem dnes psal, jasně ukázali, stejně jako nyní válka na Ukrajině, že pokud jsme se domnívali, že se Evropa z hrůz, které přinesla druhá světová válka, včetně pekla holocaustu, poučila, byli jsme bezbřeze naivní.

Zlo, nenávist, fanatismus (často ve formě skrytého či otevřeného nacionalismu) jsou, zdá se, bohužel, věčné, stejně jako ochota části lidí naslouchat jim a konat v jejich „službách“.

Alespoň část Čechů, kteří rok, co rok jezdí do Chorvatska, o tom ví své, já sám jsem o tom ostatně ve dvou ze svých textů pro INFO.CZ psal také. Tak na to nezapomínejme, to by bylo to nejhorší, co bychom pro sebe a pro naši budoucnost mohli udělat.