Během skoro čtyři roky trvajícího teroru (1975-79) zabili odhadem jeden a půl až dva miliony lidí, tedy asi čtvrtinu populace tehdejší Kambodže. Smrt přicházela kulkou, mučením, nebo v důsledku cíleného odpírání stravy a zdravotní péče. Děsivá unikátnost genocidy Rudých Khmerů spočívá v tom, že ji spáchali silně nacionalističtí radikální revolucionáři na svém vlastním národě, který hlásali pozvednout do nové éry. A jak to v historii často bývá, okolní svět nese díl viny nejen kvůli svému nezájmu, ale i kvůli nepřímé podpoře tohoto zla.
Svět si v roce 1975 na chvíli hluboce vydechl - nastal konec dlouhé a krvavé války ve Vietnamu. Po dvanácti letech v zemi poslední Američané překotně prchají vrtulníky ze střechy svého velvyslanectví v Saigonu, který měl už brzy nést jméno po Ho Či Minovi, vůdcovi boje za nezávislost a sjednocení. Bylo zřejmé, že tento historický moment přinese změnu pro celý region včetně sousední Kambodže, která byla podobně jako Laos jednou z tichých obětí a vedlejším bojištěm této války. Na jejím území, sousedícím s jižním Vietnamem, totiž operoval Vietkong a Američané jej bombardovali. Až to až tak, že během několika let svrhli více leteckých bomb než všechny bojující strany během celé 2. světové války dohromady. Cílem kobercového bombardování údajně bylo zničit zásobovací cesty a základny Vietkongu, který z východní Kambodže bojoval proti jihovietnamské vládě. Kolik civilních obětí si toto bombardování vyžádalo už nikdo nezjistí, ale odhady se pohybují mezi padesáti a sto padesáti tisíci.
Stejně jako občasné vpády Američanů a jejich jihovietnamských spojenců do Kambodže, i kobercové bombardování dlouho probíhalo jako utajovaná operace bez autorizace Kongresu. Kromě nesčetných obětí také vyhnalo venkovany ze svých domovů a pomohlo zemi dále destabilizovat. Komunistické straně Kampučie, neboli „Rudým Khmerům“, pomohlo mobilizovat trpící venkovany proti vládnímu režimu, jemuž životy těchto lidí nestály ani za statistiku.
Kambodžský režim diktátora Lon Nola, podobně jako ten jihovietnamský, se díky štědré americké pomoci nejen udržoval u moci, ale také nesmírně obohacoval. Jako často během Studené války pro obě supervelmoci platilo, že „i když je to bastard, je náš“. V případě Kambodže USA podpořily svržení krále Norodoma Sihanuka, protože v otázce války ve Vietnamu zachovával neutralitu a stále otevřeněji se orientoval na Čínu. Král se také s její podporou nakonec účelově spojil s Rudými Khmery proti společným vnitřním nepřátelům, což významně posílilo jejich podporu na zaostalém venkově. Jádro Rudých Khmerů tvořila malá elita v Paříži vystudovaných revolucionářů v čele s Pol Potem, který podobně jako řada dalších kolegů pocházel ze spíše bohatších poměrů. Díky spojenectví s králem proti diktátorovi, a jako obránci země před cizím (americkým) vměšováním a bombardováním, získali Rudí Khmerové sympatie pologramotných chudých rolníků a vedli úspěšnou guerillovou válku.
