„Teflonový Mark“ je pro NATO dobrou volbou. Nebude to ale mít lehké

Rutte patří k nejzkušenějším z extraligy evropských politických harcovníků. Svou zemi, pátou nejbohatší v Evropské unii, řídí už od roku 2010, po Viktoru Orbánovi je tedy druhým nejdéle sloužícím současným premiérem. 

A právě Orbán mu nejdéle stál v cestě, jako jediný nakonec podporoval Iohannise. Uhnul teprve poté, co se Rutte zavázal, že dodrží Stoltenbergův slib a nebude po Maďarsku žádat, aby se zapojovalo do podpory Ruskem napadené Ukrajiny. Orbán pak už přestal naléhat, aby se Rutte také omluvil za údajně urážlivé výroky na adresu Maďarska, respektive dodržování vlády práva jeho režimem.

V osobě Marka Rutteho tak do čela NATO přichází sympatický usměvavý vysoký muž, kterému jeho spoluobčané přezdívají „teflonový Mark“, kvůli jeho schopnosti přejít vše s lehkostí, ale i přežít kdejaký skandál. Možná na něj byli zvyklejší než na jeho předchůdce, také kvůli jisté bezprostřednosti, kterou s národem navázal v nesčetných projevech za covidové krize. 

Promlouval tehdy z kanceláře ve věžičce Torentje v haagském sídle vlády Binnenhofu. Jeho plyšový králík Nijntje, trůnící na poličce za jeho hlavou v záběru kamer, se stal doslova národním mazlíčkem.

V Evropské politice Rutte proslul jako iniciátor promyšlených kompromisů, ale také jako nekompromisní odpůrce dodatečného utrácení. Úporně bojoval za co nejúspornější sedmiletý rozpočet Evropské unie i proti společnému zadlužení, když bylo třeba oživit ekonomiku po covidové krizi. 

Tato jeho lakotná neústupnost kontrastovala se sympatickou ležérností; rád třeba jezdil do úřadu sám na kole, pozdravován spoluobčany, kterým radostně odpovídal.

Rusko má v Evropě jen málo tak zavilých nepřátel, jako je Rutteho Nizozemsko. Sestřelení boeingu malajských aerolinií s 193 Nizozemci na palubě proruskými separatisty nad Donbasem v červenci 2014 se stalo největším traumatem jeho vlády. Do jednacích síní NATO i Evropské unie vnesl Rutte už v té době značnou protiruskou notu.

Dnes patří Nizozemsko k nejpevnějším ukrajinským oporám v západní Evropě. Na vojenskou pomoc uvolnilo tři miliardy eur, postavilo se do čela koalice zemí, které připravují Ukrajině dodat stíhačky F-16. Šetřílek Rutte na Ukrajině nešetří. Možná je i toto jeho zanícení jednou z příčin, proč se rozhodl usilovat o post v čele vojenské aliance.

Poněkud překvapivý je závěr Rutteho domácí politické kariéry. Záměrně vyvolal loni v listopadu předčasné parlamentní volby, ačkoli musel vědět, že na vítězství má našlápnuto krajně pravicová Strana pro svobodu Geerta Wilderse. 

Když pak Wilders skutečně vyhrál, vstoupila Rutteho liberální strana VVD do koalice s ním. Že by „teflonový Mark“ věděl, proč se domácí krajní pravice neobávat? Ostatně se nechal od Wilderse podporovat už po prvním volebním vítězství v roce 2010.

Jako odpověď si připomeňme loňský Wildersův výrok pro ruskou televizi Russia Today. Na dotaz, co si myslí o Vladimiru Putinovi, odpověděl: „Chválím ho, stejně jako chválím Donalda Trumpa. Jsou to opravdoví lídři, kteří stojí po boku ruského a amerického lidu.“

Generální tajemník Severoatlantické aliance byl po dlouhá mírová léta sice důležitou, ale přece jen „tajemnickou“ figurou v organizaci, kde odevždy hráli prim američtí generálové. Kvůli ruské agresi se aliance dostala do světel reflektorů jako nikdy předtím. Stoltenberg by mohl vyprávět.

Rutteho nečeká žádná procházka růžovým sadem, ani nebude moct nárokovat nějakých „100 dní hájení“. Jen čtyři týdny po jeho uvedení do funkce 30. září mohou Američané vrátit do Bílého domu zmíněného Trumpa, který by mohl zásadně vykolejit dosud pevnou jednotu aliance, pokud jde o pomoc Ukrajině. 

Trump sice nemluví ani souvisle, ani logicky, ale z jeho dosavadních prohlášení na toto téma vyplývá spíše skepse a obava. Pokud se stane prezidentem, mohou se Ukrajinci rozloučit s nadějí na přijetí do NATO v dohledné době.

Rutte Trumpa v minulosti pobavil a potěšil tím, že mu přiznal zásluhu na navýšení vojenských rozpočtů členských států. Přesto dodnes třetina z nich nevydává na obranu dvě procenta HDP, která si předepsaly už před 10 lety. 

Samo Rutteho Nizozemsko dosáhlo této mety až letos. Itálie nebo Španělsko nedávají ani 1,5 procenta. Úkolem generálního tajemníka bude je přesvědčit, že ruské hrozbě musí čelit nejen východní křídlo, ale celá aliance. A také případně, že Trump v Bílém domě opravdu nemíní na spojence doplácet.

Ukrajina bude potřebovat víc a víc systémů protivzdušné obrany, ale Západ ji bude muset vybavit také na případnou protiofenzívu v roce 2025. Bude potřeba to zaplatit; peníze na zbraně pro Ukrajinu se přitom už dnes shánějí stále hůř, stačí se podívat na českou nábojovou iniciativu. 

NATO bude v této oblasti muset umocnit a prohloubit svou koordinační úlohu. A také najít zásadní shodu s Evropskou unií, aby se iniciativy obou organizací doplňovaly a aby se jejich síly netříštily. To se snáz řekne, než udělá.

Například francouzské krajně pravicové Národní sdružení, které bude usilovat o vítězství v červencových parlamentních volbách, má na čelném místě v programu vystoupení z integrovaného velení NATO, tedy jeho faktické i symbolické oslabení; jde přitom o jedinou pořádnou armádu v EU. 

Napříč Evropou posilují národovecké strany, které často dobře vstřebávají ruské dezinformace a slibují voličům, že pokud vyhrají, přestanou se „zabíjením“ a postarají se o „mír“.

Země na východním křídle, které jsou první na ráně v případě nějaké ruské provokace vůči NATO, mají nejednou pocit, že ačkoli vydávají na obranu nejvíc, jejich snaha se nepřetavuje v reálné kroky – ani estonská premiérka Kaja Kallasová, o níž se v jednu chvíli uvažovalo na post generálního tajemníka, ani jinak vážený rumunský Klaus Iohannis nedostali v podstatě žádnou podporu klíčových západních spojenců. 

Pod slupkou alianční jednoty kvasí zcela logicky spousta problémů, které je třeba tlumit a usměrňovat; to bude také práce nového šéfa NATO. Doufejme, že „Lachende Rutte“, jak mu říkají nizozemští novináři, v návalu práce nepřijde o svůj legendární úsměv.