Mír na Ukrajině byl možná blíž, než jsme si mysleli, ukazují nově odhalené dokumenty

V Rusku momentálně probíhá ne zcela překvapivá reorganizace vlády; při inauguraci prezidenta celá vláda formálně rezignuje a prezident si vybírá nové ministry, což mu dává možnost v klidu „odejít“ její nejméně efektivní, avšak nejvíce loajální členy, aniž by vzbudil mezi svými bojary pozdvižení. 

Ministr obrany Sergej Šojgu byl zjevně za hranicí svojí kompetentnosti, pro svou neochvějnou loajalitu si však vysloužil vyhazov směrem nahoru a na jeho místo nastoupil technokratický ekonom Andrej Bělousov. 

Ten už před nástupem s podporou Kremlu v zádech zahájil na ministerstvu obrany čistku; na obraně se podle ruských vlastních vládních odhadů dlouhodobě rozkrádalo až 40 % všech prostředků, což je příliš i na Rusko, tedy alespoň po dvou a půl letech intenzivních bojů.

V každém případě nic z toho nesignalizuje změnu politického směřování. Spíše naopak: Putin se dlouhodobě zakopává na pozicích a „speciální vojenská operace“ je nyní hlavním organizačním principem jeho režimu, takže angažuje technokraty, aby udržel svou válečnou mašinérii v chodu.

Cílem tedy není mír, ale efektivnější vedení války. Vzhledem k tomu, že v letošním rozpočtu bylo na obranu vyčleněno 11 bilionů rublů (tedy asi 2,8 bilionu korun), může být jakékoliv zkrocení kleptokracie velkým přínosem a Bělousovovi účetní tak mohou vážně přispět k válečnému úsilí.

V tomto světle je třeba vnímat zprávu agentury Reuters z minulého týdne, podle které je prý Putin ochoten vyjednávat o příměří na současné linii fronty. Rozpoznatelným znakem neupřímné propagandy je odkazování „ruských vládních zdrojů“ na údajnou Putinovu frustraci z toho, „co považuje za vměšování Západu do pokusů přivést Kyjev a Moskvu k jednacímu stolu.“

Rusko má v současné době na bojišti iniciativu a několik výhod plynoucích z početní převahy, zpoždění západních dodávek a neochoty Západu dovolit Ukrajincům použít západní zbraně na ruský nástupní prostor za hranicí okupovaných území.

Západní výrobní kapacity munice však pomalu nabíhají a Ukrajina dostane některé kritické zbraně, které postupně pomohou situaci přiblížit materiální rovnováze. Jelikož současné minimální válečné cíle Ruska, vyplývající neoddiskutovatelně z jeho nové ústavy, zahrnují dobytí zbytku Donbasu a dalších území, je extrémně nepravděpodobné, že by Rusko letos usilovalo o příměří, zvlášť pokud evidentně věří, že může dosáhnout dalších zisků na bojišti.

Putin naštěstí tuto „mírotvornou iluzi“ obratem zabil tím, že přivezl před revolucí uprchlého bývalého prezidenta Viktora Janukoviče do Běloruska na setkání s Lukašenkem, kde řekl, že současná ukrajinská vláda ztratila legitimitu, což vypadalo jako nějaký špatný vtip, kterému rozumí jen on sám a Matěj Stropnický.

Putin tedy zjevně ochoten vyjednávat je, pokud odhlédneme od podmínky, že bude moci vyjednávat de facto sám se sebou. Z ruského pohledu taková logika rozhodně nemá chybu.

Ukrajinci sami jasně říkají ústy svého ministra zahraničí, že s nimi Putin momentálně jednat nehodlá a že se svými prohlášeními pouze snaží narušit mírový summit pro Ukrajinu, svolaný na polovinu června do Švýcarska.

Putin sám v rozhovoru zveřejněném 13. března prohlásil, že je „směšné“ začínat jednání s Ukrajinou, „když Kyjev čelí stále kritičtějšímu nedostatku munice“ a mluvčí Kremlu se v mezičase vyjádřil, že Rusko by se jednání ve Švýcarsku neúčastnilo, ani kdyby bylo pozváno, což stejně není a nebude.

Současná kremelská prohlášení jsou tak jen vábničkou pro západní užitečné idioty, snažící se nasypat písek do soukolí vojenské a politické podpory Západu. To však nutně neplatilo o vyjednáváních, které obě strany vedly těsně po začátku konfliktu a které, jak se dnes ukazuje, byly mírové dohodě o dost blíž, než jsme si dosud mysleli.

Na konci března 2022 se po sérii schůzek v Bělorusku a Turecku a následných virtuálních jednáních podařilo vypracovat tzv. Istanbulské komuniké, které popisuje rámec pro urovnání konfliktu a mělo se stát základem pro mírovou smlouvu.

Ukrajinští a ruští vyjednavači na textu smlouvy dosáhli podstatného pokroku, ale v květnu došlo k přerušení vyjednávání a hrozivý zbytek tohoto příběhu známe.

Samuel Charap z RAND Corporation a Sergej Radčenko z John Hopkins University na stránkách časopisu Foreign Affairs podrobně mapují, jak blízko se znesvářené strany dostaly k ukončení války.

K dispozici měli návrhy dohod a podrobná interview s několika účastníky rozhovorů a také s činiteli, kteří v té době působili v klíčových západních vládách na relevantních pozicích a kteří byli vyzpovídáni pod příslibem anonymity, jak je v podobných případech živé historie běžné.

Ruská propaganda tvrdí, že na stole byla dohoda, která by válku ukončila, ale Ukrajinci od ní odstoupili kvůli tlaku svých západních patronů. Mnozí na Západě (včetně mě) zase význam rozhovorů snižovali a tvrdili, že Rusové pouze hráli o čas a že návrhy dohod nebyly seriózní.

Zdá se, že ani jedno tvrzení není správné, ale na obojím je malý prvek pravdy a při zpětném pohledu se zdá být až neuvěřitelné, jak blízko bylo uzavření dohody, která by ukončila válku a poskytla Ukrajině mnohostranné bezpečnostní záruky, čímž by jí otevřela cestu k trvalé neutralitě a posléze i k členství v EU.

Ačkoli si mnozí (opět včetně mě) mysleli, že Rusové nikdy nebyli při jednáních upřímní a že po objevení masakru v Buči byly rozhovory mrtvé, zdá se, že příběh je i tady složitější.

24. února 2022 definoval Putin ve svém projevu primární cíl „speciální vojenské operace“ jako „denacifikaci“ Ukrajiny.

Co tímto nesmyslem myslel, nikdy neupřesnil, ale z kontextu posledních dvou a půl let vyplývá, že jakákoliv svobodně zvolená ukrajinská vláda, která vyslyší přání lidu o odchodu z ruské poroby směrem ke svobodě a která definuje ukrajinskou identitu separátně od ruské, je v Kremlu z principu vnímána jako „nacistická“, a proto je třeba ji zničit.

Proto je dnes tolik s podivem, že po prvních dnech, kdy ruská armáda zabředla do nečekané bažiny nesmírně tuhého odporu, který stál do velké míry na občanech a ne jen na armádě, Rusko svolilo k vyjednávání.

Pravděpodobně se jednalo o výraz pochopení faktu, že armáda Kyjev nedokáže dobýt a změna režimu na de facto ruský protektorát není na pořadu dne.

Než byly válečné cíle a strategie v Moskvě předefinovány, Kreml se pokoušel získat většinu svých požadavků vyjednáváním. Zelenskyj, vědom si vlastní slabosti s ohledem na nejistou materiálně-vojenskou podporu Západu, okamžitě projevil zájem o vyjednávání, ostatně vyjednávat hodlal už po nástupu do funkce.

Jednalo se o jeden z nejdůležitějších bodů jeho předvolebního programu, ale Kreml ani nepředstíral zájem, protože, jak dnes víme, měl zcela jiné plány.

Zelenskyj chtěl vyjednávat osobně, což Putin po svém projevu musel odmítnout, ale poslal tým vyjednavačů a souhlasil s rolí Alexandra Lukašenka jako prostředníka, což už byl velký ústupek ze strany Kyjeva, protože Bělorusko (patrně ne za velkého nadšení) poskytlo své území jako prostor pro útok na hlavní město Ukrajiny ze severu a dalo Rusku pro válku diplomatickou podporu, jakkoliv nepříliš hodnotnou.

Rozhovory začaly 28. února u obce Ljaškaviči, asi 30 kilometrů od bělorusko-ukrajinské hranice. 

Ukrajinskou delegaci vedl Davyd Arachamija, parlamentní lídr Zelenského politické strany, a jejími členy byli ministr obrany Oleksij Reznikov, prezidentův poradce Mychajlo Podoljak a další vysoce postavení činitelé. 

Ruskou delegaci vedl Vladimir Medinskij, vysoký poradce ruského prezidenta. Jejími členy byli mimo jiné také náměstci ministrů obrany a zahraničních věcí.

Na první schůzce Rusové předložili soubor tvrdých podmínek a fakticky požadovali kapitulaci. Jak se však pozice Moskvy na bojišti nadále zhoršovala, z jejího postoje u jednacího stolu začaly odpadávat kusy masa. 

Proto se 3. a 7. března uskutečnilo druhé a třetí kolo jednání, tentokrát v běloruských Kamjanyukách, hned za polskými hranicemi. Ukrajinská delegace předložila vlastní požadavky: okamžité zastavení palby a zřízení humanitárních koridorů, které by umožnily civilistům bezpečně opustit válečnou zónu. Strany si také zřejmě poprvé předaly návrhy komuniké.

Poté delegace pokračovaly v jednání prostřednictvím videokonference na Zoomu. Při těchto výměnách Rusové striktně požadovali neutralitu Ukrajiny.

Ukrajinci se jim snažili vyjít vstříc, ale tak, aby nebyli vystaveni nebezpečí v případě dalšího ruského útoku, a začali se soustředit na otázku, která se měla stát ústřední pro jejich představu o konci války: bezpečnostní záruky, které by zavazovaly ostatní státy, aby přišly na obranu Ukrajiny, pokud by Rusko v budoucnu znovu zaútočilo, protože ty v Budapešťském memorandu z roku 1994 chyběly.

V něm Ukrajina souhlasila, že se vzdá tehdy třetího největšího jaderného arzenálu na světě. Na oplátku Rusko, Velká Británie a Spojené státy slíbily, že na Ukrajinu nezaútočí, ale jediným ustanovením pro případ útoku na Kyjev bylo svolání zasedání Rady bezpečnosti OSN, což bylo ze zřejmých důvodů bezcenné.

Ukrajinský ministr zahraničí Kuleba měl zřejmě na mysli mnohostrannou bezpečnostní záruku, což je ujednání, v němž se konkurenční mocnosti zavazují k zajištění bezpečnosti třetího státu, obvykle pod podmínkou, že zůstane nezařazen do žádného z aliančních paktů ručitelských zemí. 

Zatímco aliance, jako je NATO, mají za cíl udržovat kolektivní obranu proti společnému nepříteli, mnohostranné bezpečnostní záruky mají zabránit konfliktům mezi ručiteli o připojení garantovaného státu do svého bloku, a tím zajistit jeho bezpečnost.

Z prohlášení jak Zelenského, tak Kuleby z této doby vyplývá, že Ukrajinci požadovali výměnou za neutralitu efektivní záruky třetích stran (tedy velkých západních zemí, nikoliv organizací), které by musely dle litery dohody Ukrajině v případě napadení přijít na pomoc, což je zcela pochopitelné.

Kyjev potřebuje pro svou budoucí bezpečnost spolehlivější mechanismus, než je dobrá vůle Ruska. Naftali Bennett, který byl v době konání rozhovorů izraelským premiérem a aktivně zprostředkovával jednání mezi oběma stranami, v jednom rozhovoru vzpomínal, že Zelenskému řekl, že něco takového není reálné. 

Pokud Spojené státy a jejich spojenci nebyli ochotni poskytnout Ukrajině takové záruky z obav před konfliktem s Ruskem (například v podobě členství v NATO) před válkou, proč by tak činili poté, co Rusko tak názorně předvedlo svou ochotu zaútočit na Ukrajinu?