Výročí srpnové okupace bylo v komunistickém Československu vždy ožehavé téma. Pamatuji si, jak nám v sedmé třídě přednesla učitelka češtiny Volfová dlouhý projev o signatářích Charty 77, kteří „už byli jednou poraženi díky bratrské pomoci Sovětského svazu, a nyní se pokoušejí o další rozvrat“. Bratrskou pomoc přirovnala k „osvobození“ v květnu pětačtyřicátého roku. Zeptal jsem se jí před celou třídou, proč – když je to tak významné výročí – se nepořádají žádné oslavy ani připomínky jako v květnu nebo v listopadu, kdy se slavilo osvobození Rudou armádou, resp. bolševická revoluce. Jako dítě jsem nechápal, co je na tom dotazu tak divného, že na něj soudružka učitelka nedokáže odpovědět.
Praha, neděle prvního července 1973, necelých pět let od invaze bratrské pomoci vojsk spřátelených států. Na ruzyňském letišti (dnes Terminál 3) sestupuje z letounu linky Londýn-Praha po pojízdných schodech špalír cestujících. Jsou v něm i dva britští občané – Peter Taylor a Susan McConachy.
Na pasové kontrole ukazují turistické vízum, vystavené československým velvyslanectvím v Londýně s platností na dobu tří týdnů. Mladý pár (oběma bylo tehdy 31 let a rok nato se vzali) k nám ovšem nepřicestoval obdivovat krásy historických památek za železnou oponou, vyztuženou přítomností sovětských vojsk.
Ve skutečnosti jde o sehranou dvojici investigativních novinářů, kteří chtějí pomocí malé ruční (na rozdíl od velkých televizních nenápadné) kamery pořídit dokumentární záběry, vyzpovídat místní lidi a přinést tak autentickou zprávu o tom, jak se pět let od roku 1968 žije v „normalizovaném“ Československu – o němž se tehdy svět dozvídal jen prostřednictvím schválených výstupů těch správně politicky uvědomělých státních médií.
Dobře přitom vědí, že „oficiální cestou“ (kdy by o jejich činnosti věděly státní orgány) se jim nic takového podařit nemůže, proto vystupují jako obyčejní „zvědaví turisté“.
Natáčejí tajně, leč intenzivně – uprostřed běžného ruchu na pražských ulicích, ale i na odlehlých místech, byť některá z nich se nacházejí prakticky přímo „pod svícnem“ (Ludvík Vaculík je „pozval“ do parku na Letné, prakticky na dohled někdejšího Stalinova pomníku).
Vzniká tak nejen na onu, ale i dnešní dobu originální dokument, pojmenovaný „Remember Czechoslovakia“, který pouhých pár týdnů od natočení odvysílala Thames TV (stanice televizní sítě ITV) v seriálu reportáží „This Week“ ve čtvrtek večer 26. července 1973.
V pořadu vystupují mimo jiných již zmíněný Ludvík Vaculík, spisovatel a autor prohlášení Dva tisíce slov; Věněk Šilhán, někdejší první tajemník ÚV KSČ zvolený na mimořádném Vysočanském sjezdu; nebo jaderný fyzik František Janouch.
Reportáž nastiňuje předchozí dějinný vývoj, srpnové události a následnou normalizaci, ale spolu s tím zachycuje i autentickou atmosféru „na ulici“ v již bezmála pět let okupované zemi.
Vedle osobností, které sebraly odvahu vystoupit na mikrofon před kamerou (přestože si musely být vědomy, že to nezůstane bez následků), vyzpovídali Taylor s McConachyovou při svém pobytu v ČSSR „mnoho dalších lidí, jejichž jména nemůžeme zveřejnit a jejichž tváře nemůžeme ukázat, ale jejichž příběhy jsou stejné jako Ludvíka Vaculíka, Věňka Šilhána a Františka Janoucha“.
Doma spolu o důležitých věcech nemluvíme, ani o těch rodinných, píšeme si věty na papírky...
Zřejmě nejzajímavější ze všech rozhovorů se Taylorovi a McConachyové povedl s Ludvíkem Vaculíkem. Na otázku, jaký je život dnes v Československu, odpovídá ze široka, leč výstižně: „Já vám prostě vysvětlím, proč jsem vás místo domů pozval na Letenskou pláň. Je to vhodnější k tomu, abych vám mohl něco říci o životě u nás doma. Vám se to bude zdát spíše veřejným prostorem, ale pro mne je to více soukromí než můj vlastní dům.“
Záhy blíže vysvětluje: „Doma nemohu mluvit ani s členy rodiny o ničem důležitém, ani o rodinných věcech, poněvadž i ve vašem vlastním domě může někdo odposlouchávat. Vy tomu snad nebudete věřit, ale když si máme říci něco důležitého, např. moje žena, děti, já sám, napíšeme to na kus papíru a nevyslovíme to hlasitě. Potom si papíry podáme. Důvod, proč s vámi nyní mluvím, je ten, že jsem rozhněván, a v tomto okamžiku můj hněv převyšuje můj strach.“
V další části pořadu reaguje Ludvík Vaculík na otázku, jestli si budou lidé v Československu připomínat páté výročí okupace: „No to určitě, určitě... tím spíše, že nám to propaganda připomene. Avšak jediný způsob, jak mohou vzpomínat, je v jejich srdci.“
Následují další otázky, například zda předpokládá otevřenější projevy odporu. „Ovšemže nikoliv. Kdybyste si to myslel, pak byste musel být z jiného světa, jistě se nic takového nestane.“
Jste optimista, pokud jde o osud Československa? „To přijde na to, v jaké souvislosti a v který den. Záleží na tom, v jaké jsem náladě. Někdy jsem optimistou, poněvadž je nutno mít nějakou naději. Někdy jsem bez iluzí, poněvadž vím, co tato země již předtím prodělala. Co se mě nejvíce dotýká jako spisovatele, je to, že není žádná svoboda projevu.“
„Podívejte se například na tuto knihu,“ ukazuje Ludvík Vaculík tehdy novou čítanku pro střední školy. „Je to dobrá učebnice, je v ní uloženo mnoho práce. Byla uveřejněna v roce 1970, avšak ani autor, ani studenti ji neměli možnost vidět. Tato kniha byla zachráněna z hromady knih určených k zničení. Studenti neměli vůbec čas ji číst.“
A na vysvětlenou, jak k ní přišel, dodává: „Dostal jsem ji od studenta, který byl povolán na mimořádnou brigádu. Naši lidé jsou zvyklí na brigády, avšak toto byla velmi zvláštní brigáda. Studenti byli dovezeni do skladiště, kde se ničily knihy, jejichž autoři byli dáni na index. Jejich knihy byly vyhozeny ze všech knihoven a nemohou být uveřejňovány ani čteny.“
Dojde-li k zlepšení v budoucnosti, nebude to jenom v naší zemi a jenom naším úsilím, nýbrž to bude všeobecné zlepšení ve všech zemích Východní Evropy.“
Domníváte se, že duch roku 1968 a to co se stalo v Československu by se mohly opakovat? „Víte, já moc nevěřím, že něco, co se stalo v této zemi, se může opakovat nebo vrátit, přinejmenším nikoliv přesně tak, jak se to stalo před tím. Mohu říci, že to, co jsme udělali, jsme museli udělat sami, ale to jediné v co můžeme doufat, je, že dojde-li k zlepšení v budoucnosti, nebude to jenom v naší zemi a jenom naším úsilím, nýbrž to bude všeobecné zlepšení ve všech zemích Východní Evropy.“
Jaké riziko podstupujete, když mluvíte takto? „To se nedá říci, to záleží na tolika okolnostech. Chcete-li se to dovědět, vraťte se sem a zeptejte se mne, nebo pošlete někoho jiného, aby se zeptal, poněvadž vás už sem nepustí.“
Věněk Šilhan později v reportáži hovoří o vyhozených členech strany, kteří skončili u manuální práce. A František Janouch odpovídá na otázky srovnávající nástup normalizace s padesátými lety.
Po jeho odvysílání nahrála rezidentura v Londýně televizní pořad na magnetofonový pásek, který rezident Josef Konecký „Foltýn“ odeslal diplomatickou poštou na ministerstvo zahraničí. To ho záhy s přípisem o protistátním vystoupení všech dotazovaných přeposílá Státní bezpečnosti.
Správa vyšetřování StB zakládá 23. srpna 1973 vyšetřovací svazek VS-10/110/73 a zahajuje trestní stíhání pro trestný čin podle § 112 poškozování zájmů republiky v cizině. Vyšetřovaní se ujímá mjr. Jan Špaček. Nechal si přeložit celý televizní pořad a zjišťuje, kde si oba novináři půjčili automobil a kde byli ubytování.
Peter Taylor vycestoval z Československa i s nahranými rozhovory a obrazovým materiálem vlakem. V britské televizi potom vysvětlil, že to považoval za bezpečnější, protože nepředpokládal ve vlaku tak důkladnou kontrolu jako na letišti. Tento předpoklad se ukázal být zcela namístě – jeho kolegyně byla na ruzyňském letišti podrobena důkladné osobní prohlídce.
Během vyšetřování dochází k úsměvně zašmodrchané situaci – tajná policie není schopna z písemného překladu pořadu rozklíčovat, co přesně říkají dotazovaní a co je komentář autorů pořadu.
Navíc ke svému překvapení vyšetřovatel mjr. Špaček zjišťuje, že se stíhaný František Janouch se nedávno s povolením StB vystěhoval do zahraničí a že náměstek ministra vnitra Vaníček nařídil zastavit trestní stíhání Věňka Šilhána.
V záznamu z února 1974 se uvádí, že prozatím nebude ukončeno stíhání Ludvíka Vaculíka, protože je vyšetřován pro další rozhovory se západními novináři.
Dalším zásadním problémem – jakkoli v roce 1973 pro Státní bezpečnost jistě ne nepřekonatelným – je, že všechny informace, které jmenovaní v pořadu řekli, jsou pravdivé.
Státní bezpečnost na Ludvíka Vaculíka založila osobní svazek 27. ledna 1972 pod registračním číslem 18240. Ten byl vedený jako „signální“ – přičemž osoby rozpracovávané v signálních svazcích byly běžně tajnou policií sledovány, byl jim zaveden odposlech telefonu a ve většině případů i bytový prostorový odposlech. Spis tehdy vedl Vladimír Matura „Martinovský“, který současně vedl spis Václava Havla nebo Dani Horákové.
Ludvík Vaculík vzpomínal, jak odhalil jeho pravé jméno – Matura se vždy představoval jako Martinovský, ale jednou se po mnoha hodinách výslechu „zapomněl“ a podepsal protokol dříve než Ludvík Vaculík, který si tak přečetl jeho pravé jméno.
Celý pokus o trestní stíhání skončil blamáží a tajná policie vyšetřovací spis rozdělila a pod různými čísly ZV 307 MV a ZV 478 MV uložila do přísně tajného fondu Z. Přístup k vyšetřovacímu spisu byl jen s písemným souhlasem ministra vnitra.
V rozhovoru Ludvík Vaculík celkem jasnozřivě předpověděl, že pokud se má v Československu něco zlepšit, bude se změna týkat celého východního bloku. K tomu ale vedla ještě více než šestnáct let dlouhá cesta.
