V těchto dnech uplyne již sedmdesát let od zavedení registračních protokolů Státní bezpečnosti. O jejich existenci věděli před pádem komunistického režimu pouze příslušníci tajné policie, po listopadu 1989 však zasáhly do života mnoha lidí, kteří v nich byli evidováni.
Registry vznikly v roce 1954 na popud sovětských poradců, kteří chtěli mít přehled o svazcích vedených Státní bezpečností. Zároveň mělo toto opatření zabránit tomu, že si nějaký operativec StB založil svazek bez vědomí svých nadřízených. Zavraždění prvního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a jeho spoluodsouzených ve zmanipulovaném procesu v roce 1952 bylo pro soudruhy příliš čerstvou vzpomínkou.
Z hlediska konspirace zpravodajské práce se jednalo o naprostý nesmysl, který ohrožoval utajení vedených svazků. Proti zavedení centrálního registru se v StB zvedla velmi silná nevole a trvalo několik let, než se i v takto vojensky řízené složce podařilo prosadit dodržování interních směrnic.
Registrační protokoly jsou knihy s předtištěnými řádky, kde se u každého zakládaného svazku uvádí datum založení a registrační číslo (což je pořadové číslo příslušného řádku), kategorie, ve které je svazek vedený, krycí jméno svazku, jméno a příjmení s datem narození osoby, případně objektu pokud se jednalo o objektový svazek, dále složka Státní bezpečnosti, která svazek zakládá a podpis vedoucího, který převzal v evidenčním oddělení desky k příslušnému svazku.
Před založením svazku bylo třeba provést tzv. ustanovku, souhrn všech dosavadních zjištění k dané osobě (estébáci milovali rusismy)
Ještě před jeho založením měl ovšem referent, který chtěl nový svazek vytvořit, několik povinností: Především vylustrovat osobu, ke které chtěl svazek založit, v centrální evidenci Státní bezpečnosti – aby zjistil, zda již k dané osobě neexistuje svazek u jiné součásti. Tím mělo být zabráněno vedení duplicitních svazků na jednotlivé osoby a objekty.
Dále měl za povinnost provést tzv. ustanovku (estébáci milovali rusismy) – v ní shrnul všechny poznatky, které se mu k dané osobě/objektu podařilo shromáždit. Do registračního protokolu se také zapisovaly všechny změny, jež se za dobu vedení svazku udály – tedy pokud byl předáván jiné složce nebo byla změněna kategorie, případně krycí jméno.
Zpočátku vedla Státní bezpečnost pro každý druh svazku jinou knihu a v registračním protokole tajných spolupracovníků byla vedena pouze registrační čísla a krycí jména. Po několika měsících se podařilo prosadit i zapsání jména a příjmení a po několika letech i datum narození, přestože tyto údaje měly být podle směrnic zapsány již v době zavedení registrů.
Během několika let se projevila nevýhoda vedení oddělených protokolů, neboť nestejný počet zakládaných svazků znamenal rozdíl v číselných řadách, a tak bylo možné zjistit z čísla a data zavedení i druh svazku. To se evidenční oddělení pokusilo napravit vynecháním několika set čísel, ale po pár měsících se situace opakovala.
Po roce 1968, kdy StB muselo opustit značné množství lidí, byl zaveden nový registrační protokol
Od začátku roku 1962 vedla Státní bezpečnost na centrále a na krajských správách všeobecný registrační protokol, do kterého byly zapisovány všechny druhy svazků. K nepodstatné výjimce došlo v letech 1969 až 1971.
Kvůli značnému množství příslušníků, kteří museli opustit službu po srpnu 1968, zavedla tajná policie pro evidenci svazků centrálních útvarů od dubna 1969 nový registrační protokol – do něj byly přeregistrovány všechny svazky, které byly v té době vedené jako „živé“, tedy nebyly ukončeny a zapsány do archivních protokolů. Na krajských správách se nic nezměnilo a číselné řady pokračovaly dál.
Jak (ne)dokonale využívaly polistopadové lustrace „kartotéky“ STB
Pokud došlo k rozhodnutí o uložení svazku, bylo požádáno evidenční oddělení o jeho uložení do operativního archivu a do registračního protokolu bylo zapsáno archivní číslo. Současně se v centrální evidenci Státní bezpečnosti vyměnila blokační karta za tzv. odkazovou, na které již nebylo registrační číslo ani jméno příslušníka, který svazek vedl, ale pouze jméno osoby, o které jsou v ukládaném svazku důležité informace.
Bylo tedy možné, že ke konkrétnímu svazku bylo odkazováno více osob, někdy i několik desítek. Z registračního protokolu bylo tedy jasné kdo, jak dlouho a v jaké kategorii evidoval svazek na konkrétní osobu.
Právě tyto registrační protokoly se staly základem pro vystavení lustračních osvědčení dle zákonů č. 451/1991 Sb. a 279/1992 Sb. přičemž druhý uvedený je označován jako tzv. malý lustrační zákon, neboť vymezoval obsazení funkcí v Policii ČR a Sboru nápravné výchovy.
Jelikož svazky, které tajná policie ukládala do archivu, po několika letech ničila (podle tehdy platného skartačního řádu), a navíc koncem roku 1989 zničili její příslušníci i tisíce živých svazků, byly registrační protokoly – vedle těch archivních – jediným místem, kde bylo možné zjistit, na koho a jaký svazek StB vedla.
Protokoly byly proto za často dramatických okolností převezeny do federálního shromáždění, kde se pořizoval za přísných bezpečnostních opatření jejich přepis, pro (jak je zmíněno výše) připravované lustrační zákony.
Na povrch vyplouvala jména, jimž bylo obtížné uvěřit – Nohavica, Bohdalová, Čert... Málokdo si uvědomoval, že „evidence“ není automaticky „spolupráce“
Zájem o informace, kdo spolupracoval se Státní bezpečností, byl ve společnosti obrovský. Na povrch vyplouvala jména, kterým bylo obtížné uvěřit – Jaromír Nohavica, František kardinál Tomášek, Jiřina Bohdalová, Jim Čert a mnoho dalších známých osobností.
Nikdo si v té chvíli neuvědomoval, že jde pouze o „evidenci svazku“, což bez znalosti jeho obsahu, délky a času, kdy byl veden, bylo částečně matoucí. Celá situace vyvrcholila tím, když před volbami v roce 1992 prakticky kompletní přepis Registračních protokolů pořízený ve Federálním shromáždění zveřejnil Petr Cibulka ve svých novinách Rudé Krávo.
