KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Sněmovna řeší lustrační zákon. Představme si, že bychom se po druhé světové válce vyrovnávali s konfidenty gestapa třicet let a pořád nebyli hotovi. Věcně analogie nesedí, vždyť nacismus byl „cizí“ a komunismus „náš“. Ale filosoficky ano. Proč se vlastně ještě v roce 2023 bavíme o tom, jak naložit s registrovanými agenty, včetně bývalého premiéra?
Vyrostla generace, která má úplně jiné problémy než totalitu. Nesvoboda, bezpráví, udavačství, brutální zásahy do svobod myšlení a svědomí ze strany bolševického režimu… S ničím z toho nemají žádnou zkušenost a místo toho řeší změny klimatu, manželství či pohlaví, politicky korektní mluvu… Měli bychom s nimi mluvit – kdo nepochopí vlastní historii, je odsouzen k tomu ji opakovat. Ale jak můžeme, když jsme ji ani po té dlouhé době nevstřebali? O čemž svědčí mimo jiné čerstvé případy soudce Fremra a expremiéra Babiše.
Druhý jmenovaný svým příběhem názorně ilustruje, jak jsme se (ne)vyrovnávali s totalitní minulostí. Skutečnost, že je v registrech StB veden jako agent, mu nijak nebránila vrhnout se do podnikání, v němž se mu právě i díky kontaktům z té doby dařilo velmi dobře. Až teprve když se chtěl stát ministrem, nastala potíž. Tzv. lustrační zákon z roku 1991 sice nikomu nezakazuje kandidovat ve volbách, ale členům komunistické nomenklatury a příslušníkům a spolupracovníkům tajné policie zavírá dveře k práci pro stát.
Původně mělo tohle opatření k ochraně veřejné správy fungovat pět let. Stavěl se proti němu i prezident Václav Havel. Nakonec se však zákon 451/1991 sb. prodloužil na neurčito. Což se zdálo být definitivním vítězstvím těch, kteří nehodlali nad totalitou jen tak mávnout rukou. „Test Babišem“ však ukázal, jak křehký a relativní tento konsensus ve skutečnosti je. Do té doby platil zvyk, že prezident vyžaduje ke jmenování členů vlády negativní lustrační osvědčení. Miloš Zeman však jako první učinil výjimku.
Nutno říci, že hlava státu nikdy neměla povinnost chtít od kandidátů na ministry čistý „lustrák“ a dikce zákona explicitně nestanovila, že šéf resortu ho musí mít, byť jím jmenovaní podřízení ano. Pak přišel „lex Babiš“, jímž se ministři výslovně z jeho působnosti vyňali. Byl kolem toho humbuk, ale čistě z formálních důvodů, věcně to bylo vlastně jedno. Babiš usedl v kabinetu v době, kdy platila stará verze, ale nikdo nemohl rozhodnutí Zemana zvrátit. A naopak i u nového znění mohl jiný prezident na lustračním osvědčení trvat.
