KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Tento text píšu se smíšenými pocity. Na jedné straně se mi chce říct: Nepouštějte Roberta Fremra na Ústavní soud jednoduše proto, že byl komunistický soudce. Na druhé straně vím, že tak absolutní postoj je v rozporu s naší realitou. Jsme po třech dekádách budování svobodné společnosti zase na začátku?
Celá kauza Fremr je pro mě (ne úplně příjemným) návratem do počátku 90. let. Patřil jsem tehdy k těm, kteří prosazovali, aby komunističtí soudci nedostali „definitivu“. Tento názor nezvítězil a po prověrkách, které při počtu tisíců lidí nemohly být jiné než povrchní, nám zůstala zabetonovaná justice ve stavu, v jakém nám ji odkázal bolševik. Prošla například i Marcela Horváthová, která odsoudila disidenta Pavla Wonku, ačkoli k soudu se dostavil na vozíku. Ve vazbě za pár dní zemřel.
Soudci z doby totality vždy představují riziko. Němci se s tím vypořádali tak, že je v bývalé NDR vesměs propustili a postupně nahradili personálem ze západu. Pokud ale takový krok neuděláte hned po pádu režimu, později už sotva. Poláci se svou antikomunistickou justiční reformou narazili přímo v Bruselu.
My se k ničemu takovému nechystáme, neutečeme ale morálním a filozofickým otázkám. Dlouho bublaly pod povrchem a kauza kolem Roberta Fremra je vytáhla na světlo. My se totiž s totalitní minulosti vyrovnáváme tak nějak po našem. Někdy se strašně rozhořčíme, jindy mávneme rukou. Někomu ji „omlátíme o hlavu“, jiného bolševika adorujeme.
V tomto se Fremr zařadil mezi poražené. Zatímco například Pavel Rychetský, další ústavní soudci Pavel Šámal a Jaroslav Fenyk nebo nejvyšší státní zástupce Igor Stříž (posledně dva jmenovaní bývali vojenskými prokurátory) patří k vítězům. Stejně tak i prezident Petr Pavel – komunista a absolvent rozvědčického kurzu.
Už z toho krátkého výčtu vyplývá, že nevystačíme s jednoduchými objektivními kritérii. Za těch třicet let jsme si zvykli dělit komunisty na „hodné“ a „zlé“. Nyní s tím těžko něco naděláme. Zvláště když počet někdejších bolševiků na důležitých postech přeci jen postupem času klesl a můžeme si tedy dovolit luxus přistupovat ke každému z nich jednotlivě a soudit ho podle konkrétních činů. To kdysi nešlo.
Dali jsme komunistickým soudcům „definitivu“ a mnohé členy strany pustili do vysokých funkcí. Ano, někdy jsme k tomu měli pochopitelné důvody, ale postupně jsme rozmazali hranicí mezi tím, co je a není „košer“.
Například bývalý vojenský prokurátor Fenyk se ukázal jako platný a významný člen Ústavní soudu. Prošel by ale, kdyby senátoři tak jako u Fremra zevrubně probírali jeho minulost? Tenkrát, v roce 2013 měla hlavní slovo v Senátu sociální demokracie a té byl Fenyk blízký – stejně jako Rychetský. Jan Sváček, další bývalý komunista s podobným profilem jako Fremr, kdysi v Senátu neprošel ani ne tak kvůli své minulosti, ale protože ČSSD vadila jeho přítomnost, styky s exprezidentem Václavem Klausem a pražskými politiky ODS.
Z toho všeho je vidět, že prezidentovi poradci si možná nedokázali představit, že teď s někdejším členem mezinárodního trestního tribunálu Fremrem narazí kvůli rudé knížce.
Jistě, Jan Kysela a jeho tým jsou odpovědni za to, koho doporučili hlavě státu. Paradoxně v této skupině zasedají i dvě disidentky, Anna Šabatová a Eliška Wagnerová, které obě za Robertem Fremrem stále stojí. První si pamatujeme jako ombudsmanku, druhá mimo jiné předsedala Nejvyššímu soudu a byla i ústavní soudkyní. Těžko je budeme podezírat ze sympatií k totalitnímu režimu. Na druhé straně dobře reprezentují právě ono „rozmazání“ hrany mezi přijatelným a nepřijatelným. S tím začal už Václav Havel.
Náš první prezident protestoval i proti lustračnímu zákonu. Chtěl od počátku vážit činy každého člověka zvlášť, ne podle strohého záznamu v registru StB. Z hlediska „vyššího principu mravního“ měl pravdu. Jenže nikdo z nás není bůh. Spravedlnost je a vždy bude nedokonalá a my musíme dbát na to, aby prakticky fungovala a měla u lidí důvěru. „K soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek”, říkají praktici. Někdo to má za cynismus, ale jde o základní podmínku právního státu: justice musí mít respekt.
