KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARZCE | Robert Fremr byl jediným teoretickým konkurentem Josefa Baxy na post předsedy Ústavního soudu. Po mele, která se na poslední chvíli strhla kolem jeho kandidatury, ale může být rád, že v této instituci vůbec usedne. Bylo to nutné? Fremr třicet let zastával vysoké posty, a to i v Mezinárodním trestním tribunálu. To nikdo o jeho minulosti nic netušil? A proč tak vázne domluva mezi Hradem a Senátem?
Prezident Petr Pavel předal Fremrovu nominaci horní komoře počátkem června. Dlouho se nedělo vůbec nic. Senátoři si dokonce pochvalovali, že druhá trojice adeptů je bezpochyby odborně na výši (což také nikdo nezpochybnil až do konce) a také všichni hladce prošli Ústavně-právním výborem. Na rozdíl od právě Josefa Baxy a Daniely Zemanové, kteří zde dostali stopku. Dodejme, že na plénu už s nimi žádný problém nebyl, jelikož vedení Senátu strašně záleželo na tom, aby se „panu prezidentovi“ jeho lidé nevetovali.
Nyní jsme byli svědky přesně opačného postupu. Předseda herní komory Miloš Vystrčil a další důležité osobnosti, které se v prvním případě angažovaly ve prospěch kandidátů, se nyní tvrdě pustily do Roberta Fremra. Přestože na něm Petr Pavel trval a přestože měl ze všech navržených největší podporu v samotném soudcovském stavu.
Proč ta změna? A skutečně všichni najednou zjistili, že někdo, kdo republiku přes deset bez zastupoval u mezinárodních trestných institucí, nemá čistý štít? Nebo za tím stálo něco jiného?
Řekněme rovnou, že schvalovací proces je čistě politická věc. Senátoři jsou suveréni, mohli Fremra zamítnout a nikdo by nemohl říct ani popel. Ale zaráží mě několik věcí: jak to, že se výhrady k jednomu jím souzenému případu objevily na poslední chvíli a nikoli hned po nominaci? Nebo proč ne rovnou před mnoha lety? Tento soudce se k Nejvyššímu soudu a Mezinárodnímu trestnímu tribunálu dostal v době, kdy vysoké posty v justici zastával Otakar Motejl, obhájce disidentů (a pozdější dlouholetý ombudsman).
Dávný případ, který se nyní objevil a v němž šlo jak o hanobení hrobů sovětských a bulharských vojáků, tak o výtržnictví, nebyl nijak neznámý. Přesto odsouzení nebyli rehabilitováni, a to na doporučení Dagmar Burešové, další velké persony českého práva a bývalé ministryně spravedlnosti. Třicet let Fremrova minulost nevadila a najednou vadí? Jistě, i to se může stát, ale je to přinejmenším zamotané. Přičemž nelze tento případ nesrovnávat s okolnostmi při volbě samotné hlavy státu.
Petr Pavel byl také komunista a také ještě před listopadem stihl učinit kontroverzní krok, totiž nastoupit do rozvědčického kurzu. Což se rovněž neřešilo v době, kdy byl náčelníkem generálního štábu a nejvyšším vojenským představitelem NATO. Úplně stejně se před půl rokem mnozí rozdělili na ty, kteří říkali, že jde pouze o snahu ho poškodit, a oponenty, kteří v tom viděli nepřekonatelný mravní kaz. Skoro by se chtělo říct: To nikdo na Hradě netušil, že u Fremra může nastat déjà vu?
Oba postoje jsou legitimní, tedy pokud byly v obou případech dotyčné osoby konzistentní. Například předseda Senátu Miloš Vystrčil Petra Pavla bezvýhradně podpořil, Roberta Fremra s potenciálně podobným „škraloupem“ nikoli. Naopak nelze asi nic vyčítat europoslanci Alexandru Vondrovi, kterému to vadilo v obou případech. Co na volbě ústavních soudců jako komentátor kritizuji já, je zjevně špatná komunikace mezi hlavou státu a senátory a rovněž ono pokrytectví, kdy někteří v podobné situaci jednají diametrálně odlišně.
