Na přelom června a července 2024 připadají dvě zdánlivě nesouvisející výročí. Před padesáti lety v červenci 1974 vznikla Správa pro boj proti vnitřnímu nepříteli. Archiv bezpečnostních složek ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů připravil virtuální výstavu popisující činnost této části komunistické tajné policie. Jen o několik dní dříve uplynulo pětadvacet let od smrti komunistického funkcionáře, poslance Národního shromáždění, ředitele Československé televize v šedesátých letech, poslance Evropského parlamentu a vydavatele exilového časopisu Listy, Jiřího Pelikána.
Správa pro boj proti vnitřnímu nepříteli vznikla jako logický důsledek postupující husákovské normalizace. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla Státní bezpečnost v naprostém rozkladu.
Ministrem vnitra se na jaře 1968 stal Josef Pavel, který byl sám v roce 1951 zatčen Státní bezpečností, brutálně mučen, a nakonec ve vykonstruovaném procesu odsouzen na pětadvacet let vězení, propuštěn byl v roce 1955.
Na jaře 1968 se pokusil reorganizovat tajnou policii na profesionální kontrarozvědku, jejímž úkolem měla být ochrana bezpečnosti a celistvosti Československa a nikoli plošné šmírování skutečných i domnělých nepřátel vládnoucí strany.
Jeho pokus ale tvrdě narazil u stalinistického jádra StB. Zatímco velitelský aparát ve své většině s reformami souhlasil, estébáci, kteří měli na rukou krev z padesátých let, cítili, že by je taková změna ohrozila.
Po okupaci se právě tito věrní stalinisté dostali zpátky do vedení StB. Tím ale navždy zlomili tajné policii páteř, neboť ve vojensky organizovaném sboru, jakým Státní bezpečnost nepochybně byla, se k moci dostali lidé, kteří předtím odmítali plnit rozkazy, podváděli své nadřízené a jejich jedinou devízou byla naprostá oddanost sovětskému imperialismu.
Většina příslušníků, kteří se podíleli na „obrodném procesu“ z jara 1968, byla postupně ze Státní bezpečnosti vytlačena. Většina z takto propuštěných byla sledována svými bývalými kolegy.
Někteří sice dostali různé trafiky v zahraničním vysílání rozhlasu nebo Čedoku a podobných státních firmách, nicméně tajné policii trvalo několik let, než se zbavila všech „osmašedesátníků“.
Přestože politické procesy se naplno rozběhly již v roce 1969, prověrky v komunistické straně na všech úrovních zabraly další roky. Tajná policie byla několikrát reorganizována a v roce 1974 vznikla struktura, která se velmi podobala organizaci Státní bezpečnosti v roce 1953.
Vznikla složka pro boj proti vnitřnímu nepříteli, která byla rozdělena do pěti odborů, jež se zabývaly ideologickou diverzí, vyhozenými komunisty, církvemi, vysokými školami, ukrajinskými exilovými organizacemi apod.
Tato součást státobezpečnostního aparátu sledovala nejdůležitější akce vedené proti disentu a zároveň pomocí tzv. kontrolních svazků prováděla dozorovou činnost nad důležitými akcemi, které zůstaly v rozpracování krajských správ Státní bezpečnosti.
Přestože tato část tajné policie měla v názvu „boj proti vnitřnímu nepříteli“, vedla mnoho svazků i proti osobám, které žily v zahraničí a vyvíjely činnost ovlivňující situaci v Československu, např. Vilém Prečan, Jan Kavan, Pavel Tigrid, Jiří Pelikán, Jiří Pallas a mnoho dalších.
Právě Jiří Pelikán měl vedle Pavla Tigrida výsadní postavení v rámci operací Státní bezpečnosti.
Když v létě 1969 defektoval příslušník rozvědky Josef Frolík „Florián“ do USA, kde odhalil podstatnou část operací komunistické StB proti demokratickému Západu, jedna z otázek, na kterou se ho operativci CIA zeptali, zněla, kdo je podle jeho mínění nejschopnějším exulantem z těch komunistických politiků, kteří odešli po sovětské okupaci do exilu.
Frolík okamžitě označil Jiřího Pelikána, jak mu později v osobním dopisu sdělil. Jako důvod uvedl jeho dokonalou jazykovou vybavenost a rozsáhlé kontakty s levicovými politiky z doby působení v Mezinárodním svazu studentstva.
Životopis Jiřího Pelikána by vydal na napínavý film nebo román. Jeho otcem byl akademický sochař a velmistr zednářského řádu. Jeho matka se účastnila pomoci hladovějícím v době krize.
Již před válkou byl členem komunistické mládeže. V dubnu 1940 byl zatčen gestapem a v rámci akce Pegas vyslýchán ve Wroclavi, po pěti měsících byl jako nezletilý propuštěn. Ještě v polovině devadesátých let, když v archivu ministerstva vnitra studoval své výslechové protokoly, se mu po tvářích koulely slzy.
Večer, po druhé vypité lahvi Becherovky začal popisovat výslech sedmnáctiletého kluka na wroclavském gestapu. Přivezli ho do výslechové místnosti, přivázali svlečeného koženými pásky na dřevěnou lavici zády nahoru a rozsekali jakýmsi železným prutem až do krve. Teprve potom začal výslech.
Po propuštění se skrýval v ženském klášteře a následně mu jeho strýc, který pracoval u četnictva, zajistil falešné dokumenty na jméno Bohumil Paroulek, který zemřel v osmnácti letech. Na tyto dokumenty žil ve vesnici Kořenec.
Když po atentátu na Reinharda Heydricha vyhlásily okupační úřady prověrku všech přihlášek k pobytu, jeden příslušník protektorátní policie si všiml, že v Kořenci žije jakýsi Bohumil Paroulek, který měl ale být již několik let mrtvý.
