KOMENTÁŘ PETERA RENDEKA | Neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin od doby, kdy Česká republika prostřednictvím nejvyššího ústavního činitele vyznamenala statečného politického vězně předlistopadového režimu, pana Alexandra Wieganda (83) ze Spolkové republiky Německo (jehož příběh přímo souvisí se železnou oponou), a pražský okresní soud pod vedením soudkyně Šárky Šantorové osvobodil – zatím nepravomocně – bývalého vysokého funkcionáře a plukovníka komunistické pohraniční stráže Jana Muzikáře (90).
Jan Muzikář byl obviněn ze zneužití pravomoci úřední osoby, ale dle nynějšího výroku soudu se vlastně ničeho protiprávního nedopustil a prý „z pozice funkce a z pozice toho, že byl v armádě, tak musel respektovat režim a pokyny tohoto režimu. Bylo to jeho zaměstnání, a kdyby neplnil rozkazy, sám by se vystavil trestu.“
Veřejnosti se tím vnucuje představa světa, ve kterém neexistují pachatelé, ale pouze oběti. Vysocí představitelé bývalého režimu vlastně nikoho nezabili, takže není proč je soudit. A ti „dole“ zase jen poslouchali rozkazy, takže je rovněž není za co odsoudit.
Dvoukolejnost české justice nejlépe ilustruje situace, že v případě rehabilitací a odškodnění obětí železné opony k žádným průtahům nedochází. A že rehabilitováno a odškodněno již bylo několik desítek osob.
V lednu 2023 se Ústavní soud jednoznačně zastal obětí železné opony svým nálezem (sp. zn. III.ÚS 3025/22) o přiměřeném odškodnění újmy za zdraví v souvislosti s postřelením při pokusu o přechod tehdejší státní hranice, kde k základním právům občana na svobodu pohybu uvádí mimo jiné:
„…skutkové podstaty zločinů, trestných činů, přečinů nebo přestupků vypočtených v zákoně o soudní rehabilitaci – kam byl zařazen i trestný čin opuštění republiky – byly při své aplikaci v období totalitní vlády jedné strany od února roku 1948 do ledna roku 1990 používány k nejhrubšímu porušování zákonnosti s tím, že takové skutkové podstaty deliktů měly výrazný politický charakter.“
Na jedné straně prezident uděluje vyznamenání Za zásluhy I. stupně v oblasti bezpečnosti státu a občanů člověku, který s vědomím rizik včetně ztráty vlastní svobody pomáhal lidem dostat se z totalitní země do svobodného demokratického světa, což je důležitý krok nejvyššího ústavního činitele směrem k budování odolné demokratické společnosti.
Na druhé straně v případě plukovníka pohraniční stráže, který z pozice člena KSČ a profesionálního vojáka působil v řadě vysokých náčelnických funkcí a hájil totalitní režim „ochranou“ státních hranic, ukazuje soud jeho osvobozením neschopnost dostát vyšším i tehdy platným mezinárodním normám a zákonům.
„Výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z principů ovládajících demokratický právní stát,“ konstatoval mimo jiné Ústavní soud.
Příběh převaděče
V roce 2017 pan Alexander Wiegand navštívil Archiv bezpečnostních složek, kde se seznámil se svými spisy kontrarozvědného rozpracování a vyšetřovacím spisem, které na něj vedla Státní bezpečnost. Jak se do nich tehdejší občan „západního Německa“ dostal?
Wiegand se narodil za druhé světové války v německém Solingenu a dětství prožil u tety, která žila jako jeptiška v klášteře. Byl vychováván v křesťanském duchu – pomáhat slabým a potřebným.
V srpnu 1961 jako dvacetiletý sledoval stavbu Berlínské zdi. Tato zkušenost nasměrovala jeho další osud. Začal pracovat u rodinné dopravní firmy jako řidič kamionu a později začal jezdit i do východní Evropy, kde pomáhal s útěky lidí přes železnou oponu.
Některé indicie z archivních dokumentů naznačují, že se mohlo jednat i o tajné operace pod kontrolou západoněmeckých služeb, které se zaměřovaly primárně na pomoc občanům Německé demokratické republiky v tajném odchodu do Spolkové republiky Německo.
Politické uvolnění v roce 1967 a srpnové události v roce 1968 přiměly tisíce československých občanů emigrovat. Wiegand se při svých cestách do ČSSR v hospodě v Ostrově nad Ohří seznámil s českým celníkem, kterému slíbil a časem i přivezl potřebné díly do jeho staršího německého auta. Vyvinul se z toho „obchodní vztah“ – na oplátku, když Wiegand potřeboval projet kamionem hranici u Pomezí, mu dotyčný celník sdělil, kdy má služby, a nechal ho pak projet.
Wiegand pomáhal především občanům z NDR, kteří měli rozdělené rodiny a příbuzné v SRN, ale neměli možnost legálně vycestovat do kapitalistické ciziny. Ale do socialistického ČSSR vycestovat coby turisté směli. A odtud je následně Wiegand „propašoval“ přes železnou oponu, v dovedně zbudovaném úkrytu svého kamionu. Tímto způsobem pravděpodobně dostal přes hranice více než sto osob.
Spolková republika Německo a NDR se poprvé vzájemně uznaly coby suverénní státy podpisem základní smlouvy až v prosinci 1972 a podpis této smlouvy otevřel oběma státům cestu k uznání mezinárodním společenstvím. Československo následně navázalo oficiální diplomatické styky se SRN podpisem mezistátní smlouvy ze dne 11. prosince 1973 v Praze, která vstoupila v platnost v červenci 1974.
V dubnu 1972 připravoval Wiegand se svým společníkem hromadný útěk občanů ČSSR a NDR na Západ. Plán byl převést osm osob, dva muže a dvě ženy z Ostrova nad Ohří a rodinu veterináře Koeppella z Východního Berlína (manželka a dvě děti), která se krátce předtím neúspěšně snažila u východoněmeckého ministerstva vnitra získat oficiální povolení k vystěhování.
Dne 29. dubna 1972 hodinu a čtvrt před půlnocí přijeli na státní hranici v Pomezí u Chebu západoněmecký kamion typu Mercedes-Benz NG a osobní automobil Opel Rekord. Kamion řídil parťák a Opel samotný Wiegand. První problém nastal, když Wiegand zjistil, že jeho známý celník má prohozenou směnu a službu konajícího celníka neznal. Při obhlídce osobního auta objevil celník kabát s občanským průkazem a vojenskou knížkou na jméno muže, který se v té chvíli ukrýval v kamionu.
Wiegandova improvizovaná reakce byla celníkům podezřelá, a ti záhy zjistili, že má „vztah k nákladu v kamionu“. Rovněž celní papíry nebyly v pořádku, a proto byl kamion odstaven a Wiegand s parťákem odjel s osobním vozidlem na druhou stranu hranice pro potřebné doklady.
Po jejich odchodu celníci zahájili prohlídku kamionu, kde ale objevili jen deklarované balení skelné vaty. Až krátce po půlnoci procházející hlídka pohraniční stráže uslyšela z odstaveného kamionu podivné zvuky – následně došlo k odhalení tajného úkrytu a zadržení osmi osob.
Wiegand již tušil, že je úkryt pravděpodobně prozrazen, a spolkový úředník mu radil, aby se již do Československa nevracel. Přesto se rozhodl vrátit, uhradit celní pohledávku a pokusit se s kamionem odjet. Hned po přechodu hranice byl zadržen pplk. Vlastimilem Karasem a kpt. Josefem Baxou a byl podroben důkladné osobní prohlídce. Po příchodu vyšetřovatelů StB z Plzně byl obviněn a předán do vazby.
V případě útěků občanů NDR platila dohoda, že po jejich zadržení bude vzneseno obvinění z ilegálního přechodu hranic a dále budou občané NDR administrativně vyhoštěni ve spolupráci s východoněmeckou tajnou policií k dalšímu postihu v NDR. Rodinu Koeppellových tak v totalitním NDR neminuly přísné tresty.
Wiegand byl odsouzen k nepodmíněnému trestu pěti let odnětí svobody, který mu odvolací soud zvýšil na šest let.
Ve vyšetřovací vazbě pak StB na Wieganda zkoušela různé „metody“ – včetně zhášení cigaret na jeho těle – ve snaze zjistit, do jaké skupiny „pašeráků lidí“ patří. To se ovšem od něj nikdy nedozvěděla, ani když požádala o součinnost kolegy z východoněmecké STASI. Ti sice dokázali spočítat, kolik občanů NDR se z turistických cest do ČSSR nevrátilo, ale vše nebylo možné připsat na vrub Wiegandových aktivit.
Nakonec vyšetřovatelé StB mjr. Stanislav Jány a por. Jan Barcaba zjistili pouze to, že měsíc před tímto neúspěšným pokusem Wiegand úspěšně převezl na falešné pasy dva československé občany, a tato skutečnost mu nakonec značně přitížila.
Tehdy třicetiletý Wiegand byl prvoinstančním okresním soudem v Chebu (sp. zn. 1 T 573/72) odsouzen k pěti letům vězení nepodmíněně a po odvolání mu Krajský soud v Plzni za předsedajícího soudce JUDr. Miloše Studihracha zvýšil trest na 6 let nepodmíněně (sp. zn. 2 To 557/72).
V roce 1974 zachytila StB korespondenci vězněného Wieganda, která neprošla obvyklou cenzurou útvaru Sboru nápravné výchovy, jejímž prostřednictvím se snažil kontaktovat rodinu a známé s prosbou o pomoc. V zájmu Československa rozhodně nebylo, aby korespondence do kapitalistické ciziny obsahovala citlivé informace, které by socialistický režim kompromitovaly.
V jednom dopise svým rodičům z února 1974 Wiegand o situaci otevřeně napsal: „...mám zde velmi dobrého člověka, který mi hodně pomohl. A co to pro tohoto člověka znamená, který je zde u státní policie, to si můžete představit, dostal by 10 roků vězení, kdyby to vyšlo najevo. Není žádný komunista, jako mnozí, kteří zde žijí. Ale musí tu být, protože má rodinu, která žije zde, a protože nosí uniformu. Ale v jeho srdci myslí jinak, nesmí o tom mluvit, protože jinak by ho zavřeli a potrestali by ho.
Nedovedete si představit, co se v této zemi děje, a z čeho zde lidé musí žít, a to v zemi, která vyhrála válku. Jenom jeden příklad. Můj přítel vydělává měsíčně 2.000,- Kčs, to je na naše peníze 200,- DM. A 1 kg cukru stojí 8,- Kčs, a ¼ kg másla 10,- Kčs, a pár bot dobrých 250,- až 350,- Kčs. Oblek od 2.000,- až 4.000 Kčs, auto 68.000,- až 100.000,- Kčs. A tabulka čokolády stojí 10,- až 20,- Kčs, a dobrá západní cigareta 20,- Kčs až 25,- Kčs. Nyní si umíte představit, co tady asi dělník vydělá. Auto si mohou koupit jen někteří, a to jsou většinou lidé, co jsou ve straně a co jsou stoprocentními komunisty, ti mohou také někdy jet do některé západní země. Ale ve většině musí lidé zde vycházet s tím, co vydělají. A to je v průměru 1800,- až 2500,- Kčs.
A tady nevěří jeden druhému, protože se všichni bojí StB, to je státní policie, a vlády. Když někdo něco řekne o vládě, zavřou ho. Jeden příklad: Když tady některý člověk 14 dnů nepracuje, dostane 1 až 1 ½ roku vězení. Zde jsou zavíraní lidé do vězení za věci, jak to není nikde jinde na světě. Mohl bych vám napsat ledacos, byl jsem s mnoha lidmi pohromadě. Ve vězeních je plno lidí. Ve vyšetřovací vazbě jsem byl se šesti muži v cele, kde byly jen tři postele. Nevěřili byste tomu, ale to jsou fakta. A jak se zde zachází s lidmi, kteří jsou ve vězení, tomu byste nevěřili, kdybych vám to vše vyprávěl, horší tomu v koncentračních táborech nemohlo být, dříve za Hitlera. Co jsem všechno prodělal a jak jsem byl týrán, tomu byste milí rodičové nevěřili.
Člověk toho hodně snese, to jsem zde sám poznal, kdybych byl ale nepoznal tohoto člověka zde, nebyl bych možná už naživu. Velice mi pomohl a dodal mi mnoho naděje, Bůh mne nenechal samotného, byl jsem skutečně tak zoufalý, že jsem nevěděl, co dělám. Dnes se mi daří o něco lépe, protože vím, jak já tomu zde mohu pomoci, a že mám naději, že nebudu muset odsedět všechno…“
V rámci akce Pomezí, kdy StB obstavila vězeňskou korespondenci Wieganda, nakonec vypátrala příslušníka SNV strážmistra Josefa Matějíčka – dozorce ve věznici na Pankráci, o kterém Wiegand mluvil. Matějíček se inspekci MV přiznal a za tuto lidskou pomoc byl odsouzen na 10 měsíců nepodmíněně.
Zatímco v Německu jsou strážci hranice „socialistického ráje“ za vraždy emigrantů odsouzeni i po padesáti letech, u nás se po stejné době dočkají „odpuštění“.
Po intervenci spolkového ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera u prezidenta Gustáva Husáka byl Wiegand v roce 1976 propuštěn. Jenom po dobu jeho vězení československá pohraniční stráž připravila o život dva východní Němce – Rolanda Kremera (24) v roce 1973 a Rudolfa Erwina Busse (28) v roce 1974, a sestřelila polský armádní nákladní letoun AN-2, který unesl polský vojenský pilot Dionizy Bielański (36) v roce 1975.
V letech 1948–1990 se zabíjelo podél celé železné opony. V sousedním Německu došlo v „Mauerschützenprozesse“ k řadě rozsudků nad vysokými pohlaváry východoněmeckého režimu, včetně funkcionářů pohraniční stráže za zabíjení civilistů na železné oponě.
Naposledy dne 14. října 2024 odsoudil berlínský zemský soud bývalého důstojníka STASI Martina Manfreda Naumanna (80) k deseti letům vězení, když v roce 1974 zastřelil Poláka Czesława Jana Kukuczku, který chtěl uprchnout do Západního Berlína. A zatímco u nás jsme slavili první dny svobody, v Albánii zastřelila pohraniční stráž v letech 1989–1990 až 50 civilistů při útěku ze „socialistického ráje na zemi“ obehnaného ostnatými dráty.
A zatímco „za pomoc bližnímu svému“ strávil Wiegand několik let v komunistickém žaláři, příslušníci pohraniční stráže (a především jejich velitelé), kteří sloužili komunistickému režimu pošlapávajícímu základní lidská práva, nikdy za své zločiny nebyli demokratickými soudy potrestáni.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
