KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Velká trojka legend světového tenisu posledních desetiletí – Djoković, Federer, Nadal – pomalu, ale jistě končí. První jmenovaný zůstává ve hře (byť už má svůj vrchol za sebou), Federer ukončil kariéru již před dvěma lety a stejný krok nyní oznámil i Rafael Nadal. Pojďme se blíže podívat na cestu kluka z paneláku na Mallorce až na nejvyšší vrcholy světového tenisu.
Vidím to, coby celoživotní tenisový fanatik, jako by se to stalo včera. Když na jaře 1981 porazil Švéd Björn Borg ve finále antukového French Open na dvorcích Rolanda Garrose v Paříži v pěti setech mladičkého Ivana Lendla, který hrál své první grandslamové finále (v pátém setu jednoznačně 6:1), rozplývali se experti jak nad vítězem, tak nad poraženým, jemuž věštili velikou budoucnost. A měli pravdu.
Současně ale psali i to, že Borg vytvořil svým šestým vítězstvím v Paříži rekord, který dlouho nikdo nepřekoná, pokud vůbec kdy někdo.
Pět let na to, v červnu 1986, se ovšem na španělské Mallorce narodil do docela „obyčejné“ rodiny kluk jménem Rafael Nadal Parera. Kluk, který změnil svět tenisu i světového sportu obecně.
Z Mallorky až ke hvězdám
Když se „Rafa“ Nadal v říjnu 2019 v mallorské pevnosti La Fortalezza ženil s dlouholetou přítelkyní a snoubenkou Maríou Franciskou (Xiskou) Perellóovou, stalo se tak za osobní účasti bývalého španělského krále Juana Carlose I. (na trůnu v letech 1975–2014), což jasně ukazovalo, o jak mimořádnou a mediálně sledovanou událost se jedná.
Jak se něco takového „obyčejnému klukovi“ z pětipatrového činžáku na Mallorce povedlo a co všechno jeho sňatku s královskou účastí předcházelo?
Jedna věc je jistá. Osobně mám za to (a nejen já), že kromě Armstrongových sedmi vítězství na Tour de France, k nimž si ovšem – jak známo – pomohl nedovolenými prostředky (ponechme stranou, že nebyl zdaleka jediným), takže mu byla oficiálně odebrána, nedokázal ve světě sportu nikdy nikdo více než právě Rafael Nadal v Paříži.
Čtrnáct vítězství v „antukovém pekle“ (2005–2008, 2010–2014, 2017–2020 a 2022) je tak neskutečný sportovní výkon, že jej už nemůže nikdy nikdo překonat. Tato slova používám přesto, že jsem svůj článek uvedl mylným názorem expertů na šest Borgových vítězství z Paříže z jara 1981, tudíž tak trochu ironicky.
Vyhrát v Paříži čtrnáctkrát v rozmezí osmnácti let je cosi nadpozemského, galaktického, neuvěřitelného....
Zároveň je ale myslím po čertech vážně: každý, kdo v životě o tenis jen trochu „zavadil“ – jako já v dětství a raném mládí –, ví, jak těžký je každý zápas na antuce, o nekonečných pětisetových mačích nemluvě. Vyhrát v Paříži čtrnáctkrát v rozmezí osmnácti let je proto cosi nadpozemského, galaktického, neuvěřitelného. Nadal to dokázal a stal se nejen ve světě sportu nesmrtelným.
V případě Rafaela Nadala samozřejmě nezůstalo „jen“ u Paříže. Kromě French Open vyhrál dvakrát i v posvátném „chrámu bílého ticha“, tj. ve Wimbledonu (2008 a 2010, když při druhém vítězství porazil ve finále Tomáše Berdycha), čtyřikrát v „betonové džungli“ jménem Flushing Meadows, tj. na US Open (2010, 2013, 2017 a 2019), a dvakrát i na Australian Open (2009 a 2022), což činí dohromady 22 grandslamových triumfů (o dva více než Roger Federer a o dva méně než Novak Djoković).
Kromě toho triumfoval i na olympijských hrách ve dvouhře (2008) i ve čtyřhře (2016), v Davisově poháru (2004, 2008, 2009, 2011 a 2019), dlouhou dobu byl i světovou jedničkou (poprvé v srpnu 2008).
Jediný triumf mu však zůstal odepřen – nikdy se mu nepodařilo vyhrát na tenisovém Masters, prestižním „turnaji mistrů“, na němž se ke konci roku utkávají nejlepší tenisté sezóny. Nejblíž byl v letech 2010 a 2013, v obou případech ale prohrál ve finále. Poprvé s Federerem, podruhé s Djokovićem.
Celkově vzato to ale byla fantastická tenisová kariéra, jedna z největších v celých dlouhých dějinách tohoto sportu a sportu obecně. Všechny klobouky dolů.
Veliká láska, veliká bolest a nepředstavitelná dřina
Jak toho všeho Rafael Nadal, který se na závěrečném turnaji letošního Davis Cupu ve španělské Malaze na konci listopadu rozloučí s tenisovou kariérou, dosáhl?
Odpověď je v zásadě, jak už to bývá, docela jednoduchá: Kromě neobyčejného talentu – všichni špičkoví tenisté byli a jsou mimořádně, opravdu mimořádně nadaní, včetně Ivana Lendla, o kterém se dlouhá léta tvrdilo, že talent postrádal a „všechno si vydřel svou pílí“, byť jenom někteří nadpozemsky, jako třeba trojnásobný wimbledonský vítěz a čtyřnásobný vítěz US Open John McEnroe nebo již zmíněný Roger Federer – to byla vášnivá, nepolevující láska ke hře jménem tenis.
Láska tak veliká a hluboká, že v kariéře pokračoval až do osmatřiceti let navzdory poměrně častým zraněním a nejen s nimi úzce souvisejícím pro normálního smrtelníka nepředstavitelným bolestem a utrpení.
Nadalova hra vždycky byla fyzicky extrémně náročná, a to tím spíš, že mu lékaři již v roce 2005 diagnostikovali tzv. Müller-Weissův syndrom, což je dle encyklopedie „degenerativní onemocnění člunkové (či člunkovité, nebo dříve i loďkovité) kosti způsobující dlouhodobě velkou bolest“.
Podle mých známých lékařů-ortopedů je to bolest extrémně nepříjemná a omezující pacienta i v běžném životě, natož ve vrcholovém sportu. „Představa, že s touhle diagnózou hraju dvacet let tenis na nejvyšší světové úrovni, je pro mě neuvěřitelná,“ řekl mi přibližně před rokem jeden z nejlepších českých ortopedů, jen aby bylo jasno.
Nadal to dokázal, protože – jak jsem již řekl – tenis od malička nade vše miloval a miluje. Protože má – musí mít, jinak to ani není možné – posunutý práh bolesti jinam než „normální“ smrtelníci. Protože je extrémně soutěživý a extrémně toužící po úspěchu...
Zkrátka proto, že se jedná – stejně jako v případě dalších velkých sportovců – tak trochu o bytost z jiného světa (což přirozeně platí i o dalších výjimečných lidech nejen sportovců, ale i umělců, vědců atd.).
