Ptáček, Wim Hof a další: Proč jsou Češi přeborníky ve zhnusení

Pobouření vyvolává bouře ve sklenici vody na sociálních sítích dnes a denně. Z poslední doby jmenujme například osobní život „Ledového muže“ Wima Hofa, kolem kterého je teď pořádně horko, sbírku pro vdovu po profesoru Ptáčkovi nebo boxerku Imane Khelif a olympijskou nástupovou kolekci. 

S Wim Hofem, který údajné týral svou ženu i děti, se na šikmou plochu svezlo i otužování v ledu. Jím proklamované téměř okamžité pozitivní důsledky sice nemají oporu ve vědě, v dlouhodobějším horizontu ale otužování smysl má. Wim Hof navíc motivoval spoustu lidí ke změně životního stylu. 

Davová psychóza, která provázela jeho metodu, se teď obrací proti němu, dochází k efektu „from hero to zero“. Podobnou epickou trajektorii nedávno opsalo brašnářství Tlustý. Bylo by ale dobré zchladit emoce a před všelidovým soudem si poslechnout příběh i z jiných stran: Hofovy dcery Laura a Isabelle totiž předkládají úplně jinou verzi událostí.

Paní Ptáčková podle mnohých měla dojít na pohřeb svého muže kanálem a následně si „nasypat popel na hlavu“, protože posvětila ryze dobrovolnou sbírku, která by umožnila jejím třem dětem zůstat v domově, na něž jsou zvyklé. 

Alžírská boxerka jen těžko vzdorovala internetové šikaně a mediálnímu lynči, a nakonec podala žalobu na Donalda Trumpa i Elona Muska. Módní návrhář Jan Černý se po spršce hejtů z Česka dočkal mezinárodního uznání.

Proč se tak rádi pohoršujeme? Zřejmě kvůli chemickým reakcím probíhajícím v našich tělech. Vlna rozhořčení vede k vyplavení adrenalinu a dopaminu. Tato emocionální odezva je návyková. Hormony vyvolávají dočasný pocit energie a vzrušení. Proto nás baví adrenalinové sporty i horory. Proto nás přitahují intenzivní pocity, byť i negativní. 

Pobouření je navíc jednou z forem sociálního spojení. Když lidé sdílí své rozhořčení, cítí se být součástí „kmene“, navíc s domněle morálními kvalitami, což posiluje společenskou identitu a osobní integritu. Jádrem tohoto fenoménu je touha po sounáležitosti a vyjádření názoru, což sociální sítě mohutně podporují. 

Všichni přece jasně víme, co je slušné a správné nebo krásné a důstojné, a co si naopak zaslouží dehonestaci a řádné společenské odsouzení až do třetího kolene.

Sociální sítě a média používají pobouření zcela systematicky a vědomě. Jde totiž o jednoduchý a prověřený způsob, jak přitáhnout pozornost a zvýšit dosah. Emočně nabité zprávy a komentáře generují více sdílení, reakcí a interakcí. 

Navíc je potřeba z události „vyždímat“ co nejvíc a co nejrychleji. Emocionální intenzita má krátkou životnost – lidé se rychle přesytí nebo jsou zahlceni jinými podněty. Pobouření většinou poměrně rychle usíná a mizí z veřejného prostoru. Za dveřmi už ale netrpělivě přešlapuje další...

Jedním z důvodů, proč pobouření často eskaluje do „bouře ve sklenici vody,“ je efekt amplifikace v mediálním prostoru. Média (zejména sociální sítě) fungují jako zesilovače emocionálních reakcí. Když je obsah sdílen, komentován a znovu interpretován, původní kontext se snadno vytrácí, ale emocionální reakce se násobí. To vytváří dojem, že daná událost je mnohem významnější, než ve skutečnosti je.

Skutečně důležité informace a zprávy často ignorujeme. Chybí jim totiž „náboj se střelným prachem“, nevyvolávají možnost si „odplivnout“ a zbavit se tak nashromážděné frustrace a na chvilku se cítit morálně na výši.

Pobouření je bezpečnější než jiné intenzivní emoce. Na rozdíl od smutku nebo úzkosti, které vedou k pohledu do sebe a diskomfortu, dává lidem pocit nadřazenosti, moci a kontroly, aniž by museli sami něco měnit.

Často pramení z pocitu morální nadřazenosti. Morální majáky stráží správné chování, vyjadřování i hodnoty – v bouřích, které samy vyvolaly. Všelidoví soudci šmahem odsuzují, často i jen za formu, nikoli obsah. Na pranýři se tak v očích „seriózních novinářů“ v jednom z mých předchozích textů ocitlo označení MILFka, nikoli činy slovenské ministryně kultury.

Rozhořčení, znechucení a odsouzení má co do činění i s maloměšťáctvím. To má hluboké kořeny v české historii, zejména v období Rakouské (a posléze Rakousko-uherské) monarchie. Tehdejší důraz na poslušnost, hierarchii, společenský status a stabilitu zformoval mentalitu lidí na mnoho generací dopředu. 

Dodnes Češi dávají přednost konzervativnímu přístupu a tradičním pořádkům, chtějí mít kontrolu nad svým prostředím a obávají se všeho, co by mohlo přinést erozi do zaběhlého řádu.

Z maloměšťáctví možná pramení i pobouření nad sbírkou pro vdovu po profesoru Ptáčkovi. Cílová částka 10 milionů korun je pro spoustu lidí červeným hadrem. Resentiment se projevil naplno. 

Maloměšťáci často trpí záští vůči těm, kdo mají něco „navíc“ – ať už jde o majetek, prestiž či úspěch. Profesor Ptáček byl uznávaným profesionálem s významným postavením, což mohlo vést k dojmu, že jeho rodina má dostatek prostředků a není třeba jí pomáhat. Jak ale uvedla Hana Ptáčková, profesor Ptáček často léčil pro bono, tedy bez nároku na odměnu, protože klienti, s nimiž pracoval, si úhradu péče nemohli dovolit, a on jim ji nechtěl odepřít.

Za nekompromisním odsouzením sbírky mohl stát i pocit nespravedlnosti a nerovnosti: V maloměšťácké společnosti je silná tendence dohlížet na druhé a jejich majetkové poměry, čímž se zvyšuje tlak na to, aby „každý měl to, co si zaslouží“.

Všeprostupující hejt donutil truchlící vdovu k veřejnému vyjádření: „Je bolestivé se muset obhajovat, že máme nárok na pomoc, protože se kolem našich majetkových poměrů začaly šířit nepravdivé informace,“ bránila se Ptáčková, kterou bulvár napadl, že vlastní několik nemovitostí, respektive spoluvlastní byt v Praze a kousek orné půdy u Klatov. Ty jsou ale předmětem právních sporů, tedy s nimi nemůže nakládat. 

I kdyby paní Ptáčková předložila neprůstřelné důkazy o své „nevině“, nejspíš by to mělo jen částečný efekt. Veřejný prostor už byl oset záští a nedůvěrou, soudci z Facebooku už vyřkli ortel. Podobně jako v případě Wim Hofa nebo Imane Khelif. 

Ve zkratce: Pobouření slouží jako ventil frustrací a posilovna ega. Často souvisí s potřebou cítit se „lepší a správnější“ ve srovnání s ostatními. Tento postoj může pramenit z osobní nejistoty, potřeby sebepotvrzení nebo maloměšťácké snahy o udržení norem. Společnosti ale nikterak neprospívá.

„Hněv spravedlivých“, který jde ruku v ruce s pobouřením, zavírá dveře racionální debatě a nahrává další polarizaci. Odsouzením nepřipouštíme žádné argumenty. Černobílé vidění nepřispívá k diskuzi, uznání možnosti jiného názoru a vzájemnému respektu. 

Bojíme se konfliktů a válek, přitom ty slovní a kulturní vedeme dnes a denně. Výsledkem nebývá pročištění vzduchu, ale jen hlubší frustrace. Češi by olympiádu v pohoršování a rozhořčování se dozajista vyhráli. A určitě by se na to i nejlépe oblékli.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.